Houby po dešti (s Bolfem a Vaňkem)

Rozhovor s Luďkem Rathouským, v němž se Rathouský svěřuje se svými kurátorskými zkušenostmi, se stal inspirací pro volný cyklus rozhovorů Houby po dešti, které by měl přiblížit začátky porevoluční nezávislé galerijní scény. Na Rathouského navazujeme Galerií Vitrínka, jedním z prvních nezávislých výstavních prostorů na české umělecké scéně 90. let. Nacházela se v ulici Komunardů v Holešovicích, fungovala od roku 1997 do roku 2006 a vznikla jako iniciativa skupiny Bezhlavý jezdec (Tomáš Vaněk, Josef Bolf, Jan Šerých a Ján Mančuška). V rozhovoru s Kateřinou Štroblovou o historii Virínky hovoří Tomáš Vaněk a Josef Bolf.

Vitrína v ulici Komunardů, instalace Tomáše Vaňka / 2000

V roce 1997 byla většina členů Bezhlavého jezdce studenty na Akademii výtvarných umění v Praze. Jaká byla tehdejší situace na galerijní scéně? Kde jste vystavovali? Tomáš Vaněk (TV): V té době moc výstavních prostor nebylo, proto jsme je různě hledali. Malíř Michal Nedvěd, se kterým jsme se potkali v ateliéru malby Prof. Sopka, našel dočasně volné prostory jako například bývalý klub Bunkr na Petrském náměstí nebo opuštěné prostory v domě na Žižkově v Bořivojově ulici.

Josef Bolf (JB): Byla tu galerie Starter, kde jsem měl výstavu, nebo Window (na Národní třídě, pozn. aut.). Zajímavá byla Špálova galerie a Malá Špálovka, kde byl kurátorem Jaroslav Krbůšek. Pak se otevřela Galerie Jelení a později Galerie Jiří Švestka. Jezdili jsme do Ostravy do galerie Černý pavouk, kterou vedl Vladimír Holec, v Českých Budějovicích byl důležitý Dům umění, kde jako kurátor působil Michal Škoda.

Kdy a jak vlastně Vitrínka vznikla? TV: Jako Bezhlavý jezdec jsme roku 1997 chystali realizaci projektu v rámci výstavy Umělecké dílo ve veřejném prostoru (konané ve Veletržním paláci v říjnu až listopadu 1997, pozn. aut), který jsme koncipovali jako barevnou přílohu běžně distribuovaného novinového periodika. To se nám však nepodařilo realizovat. Skončili jsme pouze u grafického návrhu. Vitrína pak nebyla ani tak důsledek projektu výstavy jako spíše definice momentálního naladění Bezhlavého jezdce. Měli jsme ambice něco způsobit na české scéně, nějak kvalitativně vybočit a něco zorganizovat. V té době tu moc nezávislých galerií nebylo. Postupně jsme pak zjistili, že to funguje. Tehdy to bylo výjimečné, atraktivní a zároveň neobvyklé.

Vitrína s instalací Jana Šerýcha, Stuttgart / 2001

JB: S nápadem vytvořit výstavní prostor v Holešovicích přišel Tomáš Vaněk, měl ateliér poblíž, v Jateční ulici.

TV: Byla tam řada podobných vitrínek různých zájmových organizací, ale žádná nebyla volná. Tak jsme nechali vyrobit vitrínku vlastní. Majitel domu pak souhlasil s její montáží na fasádu jeho domu, takže jsme ji tam mohli bez problémů umístit.

Kdy proběhla první výstava a kdo byl jejím autorem? JB: První výstava proběhla v roce 1998, myslím, že autorkou instalace byla Markéta Vaňková.

TV: Vernisáž jsme uspořádali ve čtyři ráno. Chtěli jsme vytvořit úplně neobvyklou situaci, něco, co bude zapamatovatelné. Akce skončila tak, že přišel Aleš Havlíček, který vitrínku s výstavou vytrhl ze zdi. Po zbytek noci byla zasunuta za trafikou a druhý den jsem ji přišel nainstalovat zpátky.

Jak galerie prakticky fungovala z hlediska organizace a koncepce výstav? TV: Výstavy trvaly různě dlouhou dobu, minimum byl však měsíc. Jelikož diváci byli převážně lidé z ulice, nevadilo nám nechat výstavy i delší dobu. Intervaly se pak různě prodlužovaly.

JB: Galerie fungovala na volném principu, výstavy nebyly dopředu koncipované. Umělce jsme nevybírali, kdo projevil zájem, mohl zde vystavovat.

TV: Koncepce výstav jsme nijak nevymezovali. Celý projekt mohl být tehdy vnímán i trochu politicky, což jsme neodmítali, ale nebyl to prvotní zájem, ulice je politikum samo o sobě, působí na kolemjdoucí. Některé výstavy zde ale byly mírně kontroverzní, například David Ter-Oganyan vystavil maketu bomby, Mario Chromý do instalace „Mazda - jak se vám líbí“ zakomponoval detaily z pornografických časopisů. Já jsem svou výstavou reagoval na tehdejší situaci kolem zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze.

Vitrína s insatalací Jiřího Surůvky, Veltruská ulice, Praha / 2001

Jak aktivity galerie dále pokračovaly? TV: Postupně jsem přestal tlačit na propagaci, výstav bylo stále méně, až aktivity ustaly. V roce 2000 jsme založili s Vítem Havránkem a Jiřím Skálou skupinu PAS - Produkce aktivit současnosti a rozhodli se projekt vitríny obnovit. Vytvořili jsme síť výstavních vitrín v různých městech republiky i v zahraničí (Stuttgart, Moskva, Londýn). V Čechách jsme instalovali vitrínu na pražském Proseku s výstavou Jiřího Surůvky, v Ostravě Jana Nálevky, v Plzni Aleny Kotzmannové, v Brně s Markem Therem. V Londýně s námi nějaký čas spolupracovala umělkyně Emily Pethick se svými studenty. Když však nastala potřeba větší organizace, situace se komplikovala a entuziasmus postupně vyprchal.

Co se děje s vitrínkami v současnosti? TV: Čas od času se ozve někdo, kdo by chtěl na projekt navázat. V Moskvě provozoval podobnou vitrínu David Ter-Oganyan. Nedávno to byl například Artur Magrot v Českém Krumlově, který vytvořil síť streetartových vitrín pod názvem Ukradená galerie (rozhovor s Alessandrou Svatek a Arturem Magrotem, zakladateli Ukradené galerie zde). Momentálně mě oslovil Camille Laurelli z Grenoblu s návrhem využít naší původní vitrínu – poslali jsme mu ji, ale on ji nakonec neumístil a místo ní použil jakési dvojité dveře.

Já sám se o vitrínky nyní starám minimálně, nechávám věcem volný průběh. Některé už zanikly úplně, často i se samotnou budovou, jako třeba v Brně a v Praze Holešovicích. To také souvisí s tím, že jsme vyhledávali domy na periferiích, často určené k demolici. Některé vitrínky však stále fungují, třeba ta v pražských Kateřinkách, kterou využívá centrum arteterapie v rámci tamější kliniky, jemuž jsme ji přenechali. Vnímám to jako jeden z možných výstupů, že vitrínky budou využívány jinými subjekty než primárně uměleckými.

______________________________________________________________

foto: archiv Tomáše Vaňka