Artalk.cz

In_margine (nejen o oblibě retra)

Milena Bartlová ve svém novém komentáři pokračuje v úvahách o vizualitě v politice. Jako ilustrace k článku jsme vybrali pohlednice z JZD Slušovice, oslavovaného zemědělského družstva z dob pozdní normalizace. Budoucnost, jejímž příslibem Slušovice měly být a která nakonec nenastala, se nám teď vrací.

1254667933_img_0042Milena Bartlová: Vizáž politiky

Prezidentské volby přinesly do české politiky nové téma: estetiku. Nemíní se tím samozřejmě důstojný a filosoficky sofistikovaný akademický obor, nýbrž ozdobnost vnějšího vzhledu, kterou se zabývají specializovaní vizážisté (zde).

Kampaň na podporu Karla Schwarzenberga byla postavená na využití jiného výtvarného jazyka, než je standardní představa mediálních agentur. Ty nejen u nás zpravidla považují za vhodné propagovat politické strany a jejich představitele pro co nejširší cílovou skupinu zprůměrovanou podle statistik. A sami politici si kvůli tomu objednávají propagandu ve stylu nejbanálnějších reklam na prací prášky, psí žrádlo a lacinou dovolenou. Tuto konvenci David Černý v propagaci Schwarzenberga narušil, když úspěšně zacílil na přitažlivost retra mezi mladými voliči a na nostalgii městských intelektuálů po protestní kultuře minulého století (více v minulé marginálii).

Vítězství Miloše Zemana vyvolalo u mnoha lidí z obou zmíněných skupin pocit znechucení až nevolnosti (nausée). Ne konkrétně politické, ale estetické a o to silnější. Ačkoli organizátoři jeho kandidatury a kampaně vyměnili Zemanovi jeho obvyklé neforemné manšestráky a kostkované košile za perfektně padnoucí obleky, trčí v nich týž Miloš Zeman – typický představitel generace českých mužů vyrostlých a dozrálých v normalizačním dvacetiletí. Stačí se podívat a víme, že určitě nosí ponožky do sandálů a pokud používá dezodorant, tak jistě nerad. Sexistické vtípky, sebevědomí polovzdělance a dvojitá vlna nad čelem vyvážená dvojitou bradou dole k tomu patří stejně jako pohrdání fyzkulturou a sklon k alkoholismu (v tomto případě už kompletní alkoholismus).

1254668167_img_0055

Za povrchně estétské toto znechucení hned označili levicoví komentátoři, kteří kladou důraz na to, že Zemana zvolila většina občanů, těch, kdo jsou doopravdy a právem znechucení hospodářskou politikou vládnoucích pravicových stran, jež vede k ožebračování a ponižování. Zatímco k důvodům Schwarzenbergovy porážky připočetli jeho šlechticky elitářské oblečení a vystupování, zjev právě nastupujícího prezidenta považují za nepodstatnou vnější záležitost, ne-li rovnou za projev zdravé lidovosti.

Spor o to, jak je možné, že proletariát není ochoten mít v oblibě kvalitní avantgardní umění, které produkují umělci stojící na straně revoluce, zaměstnával v první polovině minulého století řadu levicových teoretiků. Když od druhé poloviny 20. století postupně převládl na jedné straně konzumerismus a na druhé apropriace popkultury umělci a intelektuály, spor se nepřehledně zamotal. Po vymizení tradičního průmyslového proletariátu terminologicky vyšuměl, ale jeho podstata trvá.

Jak ukázal Pierre Bourdieu, je dobrý vkus a potřeba konzumovat a vytvářet kvalitní umění odznakem příslušnosti k vyšším vrstvám, které je reprodukují, konstruují a ochraňují před masami. Znamená to ale, že levičák se musí svého estetického nároku vzdát? Nepohřbívá se tím schopnost kvalitního umění vytvářet prostor svobody a energii emancipace? Je nutné, aby se snahy o sociálně spravedlivou společnost převlékaly povinně do montérek jako v letech stalinismu, nebo do bezbarvých a beztvarých uniforem jako u Maa, Orwella či Štindla s Bolfem?

1254667933_img_0040-1Samotná revoluce je neoddělitelně spřízněna s pouličními svátky a bývá barevná. V naší části světa ta poslední byla oranžová revoluce na Ukrajině v zimě 2004–05. Barva pomerančů původně označovala Juščenkovu stranu. Byl to čistě marketingový tah najatých mediálních poradců, stejně jako když oranžovou přijala za svou od volební kampaně v roce 2006 česká sociální demokracie: pozitivní a vřelá barva života, radosti a úspěchu.

V případě významné středoevropské strany se stotřicetiletou levicovou tradicí bylo tak nezvyklé, že se vzdala tradiční rudé socialistické barvy, že to zaznamenává i encyklopedické heslo věnované barvám v politice (zde). Dodává, že „oranžová je tradiční barvou křesťanských demokratů a reprezentuje také nejrůznější populistické strany, což platí v Německu, Francii, Portugalsku, Švýcarsku, Finsku, Maďarsku, Česku a Slovensku.“ ČSSD tak dala jasně najevo, že nechce být spojována s idejemi levice, že pak už nikoho nemuselo překvapit její uváznutí v husté bažině klientelismu a korupce. Ostatně modrý pták kdysi silné pravicové strany byl hned, když se před lety objevil, ornitologicky identifikován jako hybrid jestřába s holubicí.

Ta údajně povrchní estetika totiž vůbec není tak zanedbatelná, jak se může zdát. Na vztah mezi vnějším vzhledem a vnitřní skutečností byly vždycky dva názory. Podle jednoho je vzhled nutně jen pouhý klam zakrývající pravou podstatu věcí. To dává obrovskou moc zasvěceným, kteří nám, kteří pravého poznání nejsme schopní, dokážou holou pravdu ukázat. Je mi milejší možnost, že vnější forma nám odhaluje, jak se věci mají. Samozřejmě kdekterý nepoctivec se snaží, aby jeho produkt svým vzhledem klamal. Stačí se ale naučit dívat kriticky, nahlížet pod povrch, srovnávat a přemýšlet.

Miloš Zeman nejen vypadá jako to, čemu se říkávalo papaláš, ale svými idejemi, názory, spojenci (František Čuba! jen při vyslovení toho jména přeběhne pamětníkům mrazení po zádech) i celkovým stylem politiky skutečně výstižně představuje postkomunismus. Jako každý post-, i postkomunismus nemůže být bez toho, proti čemu se vymezuje, někdy skutečně a někdy jen rétoricky. Z tohoto úhlu viděno reprezentuje i Karel Schwarzenberg vzpomínku na normalizaci, byť na její druhou stránku, totiž disent, šedou zónu, ostrůvky pozitivní deviace, symbolický odpor na kulturní rovině. Stačí se podívat na shodně strašlivý účes nejprogresivnějšího komunisty Dolejše a nejpravicovějšího ekonoma Ševčíka, a hned víme, kde jsme. Ne, teď tu nebude žádné sprosté slovo, prostě jsme, pořád ještě, v postkomunismu.

Miloš Zeman a František Čuba / foto: Dalibor Glück, Mf Dnes
Miloš Zeman a František Čuba / foto: Dalibor Glück, Mf Dnes

Kritickému pohledu zkrátka vypovídá vnější forma nečekaně mnoho. Týká se to nejen prokouknutí moci, ale i zabarvení protestu. Takže „vylehčené, vtipně kreativní a umělecké happeningy“ prozrazují, že se vlastně bojí, aby nebyly vážně míněnou, a tedy nutně a zásadně politickou demonstrací. Kultura protestních demonstrací se u nás teprve nově utváří. Bohužel v době, kdy pouliční demonstrace jsou celosvětově ve vážné krizi smyslu, když ani statisícové masy nepohnou vlády ke změně politiky. Je možné, že to je vnější projev, ze kterého bychom měli vyčíst, jak se to má ve skutečnosti: totiž že vlády států už nemají moc ve svých rukou, protože ji celou přebraly nelokalizované nadnárodní komerční korporace.

Tereza Stöckelová má pravdu, když tvrdí, že princip pouliční performance je vynikajícím nástrojem, jak demonstrující angažovat silněji, než když jen nesou transparent. Ostatně už jen osobně přijít na demonstraci je subjektivně vzato závažnější a závaznější akt než cosi podepsat, i když na ulici mohou mít účastníci pocit anonymity. I úplně jednoduché gesto „posledního zvonění“ klíči se stalo zpětně viděno výstižným znakem Velkého Listopadu a dodalo mnoha lidem pocit, že se doopravdy podíleli na historické změně. Pokud ale sametová a něžná měly být aspoň trochu revolucemi, nemohly být vtip a umělecká vystoupení tím, co je na nich hlavní.

„Živá kultura bude už jen v jogurtech“ je sympatické heslo. Ale organizovaně a hygienicky čistotně házet jogurty na pečlivě připravenou plátěnou plochu je symbolická hra bez vztahu k politické realitě. Nemluvě o tom, že to bylo neuctivé plýtvání potravinami. A že ve většině produktů považovaných u nás za jogurt žádné živé kultury už stejně nejsou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *