Artalk.cz

In_margine (nejen o volebních kampaních)

Ve svém nejnovějším komentáři se Milena Bartlová zamýšlí nad prezidentskými volbami jako cvičením ve vizuální komunikaci. „Schopnost kritického myšlení a rozumného zpracovávání informací – včetně vizuálních – je to, co zatraceně potřebujeme,“ konstatuje.

Milena Bartlová: Vizuální volby

Budoucí president České republiky si v těchto dnech nechává pořizovat oficiální fotografický portrét. Doufáme, že jeho tým a úřad čtou artalk.cz (viz minulý příspěvek o prezidentských portrétech), aby si byli vědomi, do jak riskantně magického podnikání se tím pouštějí. Žánr státnické portrétní fotografie navíc zdůrazní to, co bychom ani raději neviděli: účes a celkový habitus Miloše Zemana prozrazují stejně jako jeho životní styl, jak dobře navazuje na typ vládnoucích mužů minulého režimu, tzv. papalášů. V tom se odlišuje nejen od obrazu mytizovaného Havla, ale i od Klausova profesorského image (které ovšem poněkud oslabilo po ztrátě hlavního příznaku, když ješitnost přiměla stárnoucího muže odložit brýle). Je to jen otázka vkusu, proti němuž žádný dišputát, a je v tom Zeman nevinně? Nebo platí, že čím jsme starší, tím víc si za svou tvář můžeme sami? A jak je to vůbec se vztahem mezi vnější podobou a vnitřním utvářením věcí i lidí, co z toho je víc pravdivé?

Zeman01

Nové technologie umožňují provádět vizuální re/interpretace na úplně nové kvantitativní i kvalitativní úrovni. Jejich životním prostředím jsou především hlubiny, mělčiny a zátočiny fejsbuku. Bez nutnosti vysvětlování a zároveň bez nutnosti argumentace, ověřenou metodou „kouknu a vidím“, se v nepřehledném množství obrazů proplétají zlé pomluvy, hloupé urážky a vtipné poznámky s komentáři, které dokáží úsporným gestem strhnout rétorické masky a odhalit, jak se věci skutečně mají. České prezidentské volby nás nepřipravené vrhly do ostře personalizovaného politického souboje, v němž kromě nových komunikačních médií se stejnou silou působí profesionální marketingové strategie. Vidím tu vynikající reklamu na význam vizuálních studií a vážný argument pro to, aby se i u nás konečně začal tento obor brát vážně. Používají strategie a postupy dějin umění či filmové vědy, na rozdíl od nich je to však obor s úplně jasným přínosem pro společnost: reflektuje totiž povahu a možnosti vizuální komunikace a zjednává od nich odstup, nezbytný k  racionálnímu zvládání. Schopnost kritického myšlení a rozumného zpracovávání informací – včetně vizuálních – je to, co zatraceně potřebujeme. Žádná reklamní ani politická kampaň ze své podstaty nemůže nebýt manipulativní a vyčítat jí to je prázdný moralismus. Ostatně i mírumilovné kandidátce slunce v duši, herečce Táně Fischerové, připnuli grafické logo podobné odznaku Občanského fóra listopadové revoluce, jež mělo názorně ukázat, že právě jen ona je věrna jejímu odkazu.

601131_10151666095563858_214129172_n

Nejnápadnějším vizuálním jevem voleb byl styl kampaně pro Karla Schwarzenberga. David Černý jej pojal jako sedmdesátkové retro, připomínající design prvního alba Sex Pistols z roku 1977. V druhé vrstvě k tomu přibyla stylizace samotného pětasedmdesátiletého muže s punkovým čírem a s úpravou jeho obvyklého motýlka po vzoru Ferdy Mravence. Jako je tomu u Černého tvorby často, byly nápad i řešení kvalitní a promyšlené, a tudíž na cílovou skupinu dobře zafungovaly. Tou skupinou ovšem nebyli ti, pro koho by měla být sedmdesátá léta podnětem k mladické nostalgii. V letech tuhé normalizace se znalost punkového vizuálu ale i hudby Sex Pistols omezovala na úzkou skupinku těch, komu se podařilo doslova propašovat ze Západu příslušné desky a obrázky, a ta v celé zemi dosahovala spíš stovek než tisíců mladých lidí. V kampani tedy od počátku šlo právě a pouze o retro, namířené na generaci jejich dětí, kterou se podařilo přitáhnout k početnější účasti ve volbách. Díky tomu ustupoval iritující rozpor mezi punkovou estetikou, která v 70. a 80. letech minulého století nebyla oddělitelná od příslušné etiky, a tím, že byla zvenčí přilepena na vzdělaného starého šlechtice, slabého ministra nynější vlády a ještě slabšího dekorativního předsedu strany, která v ní mimo jiné obsazuje naprosto odstrašující ministry kultury.

Schwarzenberg01

Zahraničí přičítalo tento rozpor celkové podivnosti a nepochopitelnosti východoevropské země, k jejímž kuriózně malebným volbám patřila v prvním kole vizáž Vladimíra Franze (viz třeba komentář New York Times). U nás ale šlo o bitvu v nefalšované kulturní válce symbolů. Retro-punk kupodivu nijak zjevně nevadil skupině Schwarzenbergových podporovatelů, pro niž se ujala posměšná nálepka „kulturní fronty“, tedy pojem odkazující k dobrovolnému odhození vlastního názoru a podřízení se stranickému vedení. Skupinu lze nejspíš identifikovat jako část generace, kterou umělecky a kulturně formoval v těchže 70. a 80. letech nikoli oficiální tesilový pop, ale přímý či nepřímý vliv českého undergroundu. Možná to brali jen jako marketingovou strategii, o jejíž potřebě je prostě přesvědčili profesionálové – podobně, jako česká sociální demokracie s klidem navléká nesmyslnou oranžovou barvu a s klidem zahazuje rudý prapor, jeden ze svých nejcennějších symbolů dlouhé tradice autentické levice. Možná se ale mezi mentálními dědici undergroundového vzdoru našlo také dost těch, kteří věděli, že protestní stylizace není ve skutečnosti cizí vlastnímu image Karla Schwarzenberga, jež k němu autenticky patřil už dávno před všemi kampaněmi (a psychologům přenechám otázku, do jaké míry je to jeho dandyovská sebestylizace, a do jaké už sebeklam).

Schwarzenberg03

Do války symbolů zasáhl vizuálními metaforami v úloze filosoficky-publicistické argumentace i Václav Bělohradský (zde). Označil nikoli snad jen Schwarzenbergovu kampaň, ale celou jeho roli v konkrétní situaci českého politického boje za typické simulakrum: prázdný obraz, který neodkazuje k žádné skutečnosti za ním. Z jeho textu se ujala představa, že tudíž je to obraz lživý, což je ovšem z hlediska zázemí termínu v dějinách vizuální kultury a ve filosofii zkreslující zjednodušení. Odpoutání simulakra od skutečnosti není morálním prohřeškem, ale možností, jak na rovině symbolických operací rozumově pochopit rozdíly mezi různými jevy, aniž bychom se museli spouštět do riskantně temných hlubin spekulací o podstatě a bytí. S ohledem na středověký původ termínu simulakrum v evropské debatě o obrazech lze říci, že je to takové pojetí obrazu, které umožňuje rozlišovat, co nám různé obrazy chtějí záměrně sdělovat, a co přitom nechtěně odhalují. Za něco takového můžeme být jen vděčni, pokud se jim naučíme rozumět.

543769-543838495628669-112628868-n

Média, zejména ta vizuální, zmůžou hodně, neměli bychom na ně ale svádět víc, než za co mohou. Sice nás ovlivňují, ale volba z různých možností je vždy jen na každém z nás (k urnám je sice možné nejít, přesto ale představa, že je možné se volbám vyhnout, zůstává fikcí). Náš život se odehrává v obyčejném hmotném světě a v přímé prezidentské volbě asi musel zvítězit kandidát, jehož image, vkus a vyhlašované názory jsou nejbližší největšímu počtu občanů, jejich prožitkům, paměti a iluzím. Konec konců jsou všechna simulakra bezmocná. Pragmaticky platné jsou důsledky našich voleb a činů, a ne to, jak jsme si hráli s obrazy či zda jsme to snad nakonec „mysleli upřímně“. Pro ty, kdo se cítí nesví v dnešní nové a jiné modernitě můžeme stejnou myšlenku ocitovat z Matoušova a Lukášova evangelia: „po ovoci poznáte je“.