Pozdě už bylo

Pavel Sterec se přes úvahu nad Piotrem Piotrowskim a jeho přístupem ke kritice dostává k rozporu, na němž je podle něj založeno fungování Centra pro současné umění DOX: "Je možná na čase najít pro DOX novotvar v Janečkově stylu a označit jej jako „dobrozvrac“ tedy jako „toho kdo s pomocí svých finančních prostředků manipuluje vlastním statusem, aby vytvořil iluzi nezávislosti, veřejné povahy a obecné prospěšnosti a konal z této pozice autoritativně to, co považuje za dobro." píše Sterec.

Pohled do instalace výstavy Ars Homo Erotica

V září 2012 proběhl na VŠUP seminář s historikem umění Prof. Piotrem Piotrowskim. Tématem semináře byl především Piotrowského koncept kritického muzea. Od pozdního devatenáctého století bylo zacíleno na muzeum jako na objekt ostré kritiky, jak ze strany avantgardních umělců, tak intelektuálů i představitelů nové muzeologie. Muzeum bylo demaskováno jako instrument moci/vědění, obviňováno z elitářství a komercionalizace a pranýřováno jako nástroj imperialismu a kolonialismu, pevnost patriarchátu, maskulinizmu, xenofobie a homofobie. Je muzeum schopné absorbovat svoji kritiku a obrátit ji v kritické muzeum? Výše uvedená otázka (z výzvy na podávání příspěvku na konferenci o kritickém muzeu AAH 2012) myslím celou problematiku kritického muzea pěkně nastiňuje.

Shodou okolností jsem pobýval na tvůrčím pobytu ve Varšavě v době, kdy „otec“ kritického muzea Piotr Piotrowski měl možnost uvést tento koncept do praxe jako novopečený ředitel varšavského Národního muzea. První a poslední výstavou, kterou se mu podařilo v této funkci plně pod jeho taktovkou uskutečnit, a kterou jsem v září roku 2010 viděl, byla Ars homo erotica, jejímž kurátorem se stal Paweł Leszkowicz. Výstava se mi jako celek příliš nezdála. Díla staršího umění, jejichž kontext byl zajímavým způsobem (homo) erotizovaný, a sekce o homoerotické ikonologii (svatý Šebestián atd.), byla doplněna také díly, která jen povrchně souvisela s LGBT tématikou a měla být podle mého jen provokativní funkci (např. část Entropy Davida Černého, kde pitoreskně vymodelovaní mniši na půdorysu Polska vztyčují duhovou vlajku)

Když jsme se v průběhu výše zmiňovaného semináře na VŠUP dostali právě k této výstavě, a já se už už chtěl pustit do polemiky o vystavených dílech a práci kurátora, Piotr Piotrowski prohlásil, že skrytí a o to nebezpečnější homofobové a konzervativci se snažili a snaží výstavu a jeho působení v muzeu napadat právě skrze “uměleckou kvalitu” děl a koncepci výstavy a tím maskovat pravý účel své kritiky. Vlastní názor jsem tehdy po tomto úvodu raději spolknul.

Pohled do instalace výstavy Ars Homo Erotica s částí Entropy od Davida Černého

Na Piotrowského apriorní defenzivě, předem znemožňující kritiku, jsem si později uvědomil, jak problematické a v zásadě totalitní, může „kritické muzeum” být. Dobře si uvědomuji důležitost gesta, kdy Národní muzeum v bigotně katolické zemi − jako je Polsko − představí nejširšímu publiku výstavu jakou byla Ars Homo Erotica. Měl bych tedy být ke „kritickému muzeu“ a jeho „špatné“ výstavě ve jménu „dobré věci” nekritický a spokojit se s tím, že když se kácí les, tak lítají třísky? Není právě jedním z úskalí „kritického muzea” to, že se svou vlastní deklarovanou kritičností sama sebe chrání před kritikou tím, že jí znemožňuje? Giorgio Agamben v knize Homo Sacer píše: "V povídce před zákonem zobrazil Kafka v exemplární zkratce strukturu suverénní suspenze. Muži z venkova vlastně nebrání nic (a už vůbec ne zákaz dveřníka), aby vstoupil branou zákona. Jedinou překážkou je, že tato brána je pořád otevřená a zákon nikdo nepředepisuje." Oba nejmodernější vykladači této povídky, Jacques Derrida a Massimo Cacciari, se soustředili zvláště na tento bod. Derida píše: „Zákon se střeží, aniž by se střežil, je střežen strážcem, který nic nestřeží, přičemž brána je otevřená a je otevřená do ničeho.” A Cacciari zdůrazňuje ještě rozhodněji, že moc zákona tkví právě v tom, že nejde vstoupit tam, kam vedou otevřené dveře, dosáhnout místa, kde se již nacházíme. ”Jak můžeme doufat, že otevřeme, pokud brána je už otevřená? Jak můžeme doufat, že vstoupíme do něčeho otevřeného? Otevřené je místo, kde již jsme, kde jsou dané věci, kam se nevstupuje...Vstoupit můžeme jen tam, kam můžeme nejprve otevřít. To že je již otevřeno nám znemožňuje pohyb...”

Není “kritické muzeum” a obecněji celý fenomén (nejen) institucionální kritiky provokované samotnou institucí právě takovou doširoka otevřenou branou, která znemožňuje vejít? Kritické muzeum určitým způsobem přenáší možnost a odpovědnost za to být kritický od umělců do vyšších pater a kritika je tak možná s „námi” ne však proti „nám”. Raná institucionální kritika šedesátých a sedmdesátých let dvacátého století, jak píše Simon Sheikh v Notes on Institutional Critique, byla většinou iniciována umělci a byla směřována proti (uměleckým) institucím jako kritika jejich ideologických a reprezentativních sociálních funkcí. Umělecké instituce pak vytvářely, jak poukazuje Robert Smithson, prostory „kulturního uvěznění” a ohraničení a tím něčím, na co bychom měli útočit esteticky, politicky a teoreticky. Instituce tehdy pro umělce představovaly problém.

V kontrastu k tomu dnešní institucionální kritika je diskutovaná (a objednávána) především kurátory a řediteli těch samých institucí a ti většinou volí radši "pro" než "proti" sobě. To znamená, že zde není taková snaha oponovat instituci, natož ji zničit, ale je tu vůle spíše po její proměně nebo utužení. Dostáváme se tedy do momentu, kdy lze být kritický s námi a nebo být proti nám. Kritický vůči nám totiž být nelze − „brána je dokořán” − vlastní (upřímná nebo markýrovaná, ale jistě horlivá) sebekritika a angažovanost instituce nám bere vítr z plachet.

Pohled do instalace výstavy Jana Jakuba Kotíka Podoby vzdoru v DOX

V našem prostředí můžeme vhodně ilustrovat úskalí „kritického muzea” na Centru současného umění DOX (přesto, že není muzeem ale spíše něčím jako kunsthalle), které se snaží být kritické a angažované, jak napovídají samotné názvy výstav a programů z uplynulého roku: Podoby vzdoru, Kartografie naděje: Příběhy sociální změny, (S)tisk doby, Politická aktivizace veřejného prostoru, Morální reforma? Diskuze o kontroverzním projektu a demokracii v ČR, Rozhoduje každý - open space diskuse o participativních rozpočtech, Mysli globálně, jednej lokálně, Cenzurovaná média, Podoby umělecké angažovanosti v současném českém umění, Sociální změna a proměny civilizace, Přišel! Změnil! Zvítězil?, Budoucnost (a)sociálního státu, Rozkládání státu, Demokracie v akci, Kritika v kultuře a civilizaci, Václav Havel: Síla hrdinské imaginace, Příliš blízký východ, Middle East Europe - Reflexe blízkovýchodního konfliktu v umění, aktivismu a médiích, Audit naší demokracie aneb Máme šanci na reparát?, Krize českého školství, Historické příběhy - vytváření paměti, Nebojácná řeč.

Jak je patrno z výše uvedeného seznamu, tak na své půdě DOX iniciuje výstavy a diskuze umělců a teoretiků, kteří zastávají vyhraněné politické a kritické názory, často i z levicového spektra. Zároveň se ve své výzvě z konce roku 2012 (zde www.nez-bude-pozde.cz) DOX emotivně obrací na návštěvníky vlastních webových stránek, aby volili jednoho konkrétního pravicového kandidáta − “než bude pozdě”. Samotný fakt, že se soukromá instituce aktivně podílí na politické kampani, by nebyl překvapující (např. Galerie Dvorak Sec podporuje otevřeně kandidaturu jiného kandidáta) Znepokojivá je samotná rétorika výzvy.

Privátní instituce DOX se statusem akciové společnosti se na webu výzvy nazývá nezávislou veřejnou kulturní institucí, která se dosud snažila zůstat neutrální a přiměřeně nepolitickou. Závažnost situace ji však nutí ke kroku, který je možná neobvyklý, ale který v současné chvíli vnímá jako nevyhnutelný. Nemůže jen pasivně přihlížet. Prohlášení se za "veřejnou instituci" zde rozhodně není náhodné stejně jako zmínění „přiměřené neutrality“.

Z výstavy Demokracie v akci v DOX

Není zbytečné znovu zmínit, že veřejná instituce je podle zákona ta, která byla založena či zřízena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu, které nemají průmyslovou nebo obchodní povahu, a zároveň je financována převážně státem či jiným veřejným zadavatelem, nebo je státem či jiným veřejným zadavatelem ovládána, nebo stát či jiný veřejný zadavatel jmenuje či volí více než polovinu členů v jejím statutárním, správním, dozorčím či kontrolním orgánu. Tyto podmínky DOX samozřejmě nesplňuje.

V anketě o slovo roku 2012 Lidových novin zvítězilo slovo „zlojed“ - neboli slovo jímž miliardář Karel Janeček, jeden z pěti akcionářů DOXu, označuje prospěcháře, kteří "vysávají státní kasu bez ohledu na následky pro společnost“. To DOX alespoň v prvním plánu nedělá − je však možná na čase najít pro něj novotvar v Janečkově stylu a označit jej jako „dobrozvrac“ tedy jako „toho kdo s pomocí svých finančních prostředků manipuluje vlastním statusem, aby vytvořil iluzi nezávislosti, veřejné povahy a obecné prospěšnosti a konal z této pozice autoritativně to, co považuje za dobro”.

V dnešní situaci, kdy pojmy jako levice a pravice začínají být neodpovídající a rozmlžené podobně jako kritika a potvrzení, je ve vzduchu z této mlhy nejistota a otvírá se obrovský prostor, který je zaplňován strategiemi absorpce vlastní kritiky a tvorby nových populistických směrů a řešení, po kterých se z této nejistoty volá. Tam, kde kritika nepřichází zvenku, zezdola a proti, ale je přivlastněna, ochočena a produkována, tam se vždy bude volit pro spíše než proti sobě − třeba i v sebelepší víře − a tam se vždy půjde pochybnými cestami „pozitivní evoluce”. Pokus představit privátní jako veřejné vede k tomu že veřejné − mínění, názor, odpor − můžeme privatizovat. Otázkou zůstává, jakou úlohu v tom chceme hrát.