Artalk.cz

denní tisk 24. 1. 2013

Výstavě Nikoly Čulíka nazvané Život a dílo (Galerie hlavního města Prahy, Staroměstská radnice, do 24. února) se v dnešních Hospodářských novinách věnuje Lenka Lindaurová. „Celá prezentace nepřehlédnutelně zdůrazňuje autorovy pochybnosti o smyslu jeho činnosti a o možnosti nějak se zařadit do současného světa. Zdůrazňuje umělcovy lásky, deprese, úzkosti, vzpomínky, ale zároveň záměrně provokuje otázkou, do jaké míry je výpověď autentická či mystifikační.“ Těžištěm celé výstavy jsou pak podle Lindaurové Čulíkovy drobné kresby, „formálně minimalistické, čisté, pouze naznačující a naprosto okouzlující“.

Filip Šenk pro Lidové noviny připravil článek věnovaný retrospektivní výstavě Jana Bočana (Galerie Jaroslava Fragnera, do 27.1). Šenk především představuje nejvýznamnější realizaci tohoto architekta – československé velvyslanectví v Londýně, které získalo cenu Královského institutu britských architektů RIBA za nejlepší stavbu roku v londýnské oblasti v roce 1971. Na samotné výstavě, která přehledně představuje Bočanovu práci „nechybí zásadní realizace, autorský nábytek a za pozornost stojí rozhodně Bočanovy umné kresby“.

Radan Wagner se v dnešních Literárních novinách věnuje výstavám 1912: 100 let od otevření Obecního domu v Praze (Obecní dům, do 31.1.) a František Kupka: Cesta k Amorfě (Salmovský palác, do 3.3.). Wagner rozhodně doporučuje navštívit obě výstavy, „naskytne se vám možnost mimořádného srovnání dvou cest rozbíhajících se v jedné časové etapě. Nahlédnete do neklidné doby kolem roku 1912 v Praze a Paříži.“

Literární noviny nabízejí také jeden rozhovor. Klára Žídková vyzpovídala ředitele Muzea umění Olomouc a historika architektury Pavla Zatloukala. Hlavním tématem rozhovoru je projekt Středoevropské fórum Olomouc (SEFO), které má mapovat moderní středoevropské umění.

V Právu si můžete přečíst rozhovor s malířem Martinem Mainerem. Kateřina Farná se například ptá na moment, kdy se Mainer rozhodl věnovat umění, na vliv Ceny Jindřicha Chalupeckého na jeho pozdější kariéru, či jak vzpomíná na výstavu Vlek lesa lesů v Rudolfinu. „Rudolfinum, to byla heroická doba i heroická výstava. Konceptuální par excellence, vše vyrobeno automatickým pohybem ruky, automatickým výběrem barvy a místa, kde pastel začne i kde skončí. Dodnes to nechápu a divím se. Výstava nebyla odborníky přijata právě vřele, ale dnes se to trochu mění. Také v tom to bylo heroické a bez bázně, byť to byl tak trochu profesní i ekonomický propadák. Tehdy jsem o automatické kresbě nemohl veřejně mluvit, novináři by si mysleli, že jsem blázen.“