Artalk.cz

Zaměstnance nelze jen tak propustit

Po ohlášeném „posledním“ říjnovém čísle čtrnáctideníku Ateliér, kampani a následném happeningu za jeho zachování před budovou Ministerstva kultury překvapilo čtenáře jeho listopadové dvojčíslo. Debata o tom, jestli redakce Ateliéru hrozbami zániku pouze „mlžila“, se přesto ukázala lichou. I přes mírné navýšení finanční podpory ministerstva kultury na konci listopadu je situace vážná a kvůli jejímu předešlému radikálnímu snížení nelze časopis vydávat v zaběhlém periodicitě. Šéfredaktorka Blanka Jiráčková nám odpovídá, v jakém režimu pracuje redakce a jak vidí její budoucnost. Spolu s kolegy z dalších českých kulturních periodik se k tématu bude vyjadřovat také na besedě Krize kulturních časopisů? v úterý 11. prosince v pražském tranzitdisplayi (zde).

Opravdu Ateliér končí? Nebo se rýsuje nějaké krizové řešení?
S krizovým řešením jsme počítali a pracovali po celý rok, avšak prakticky žijeme v krizovém režimu již několik let… I když s nedostatkem finančních prostředků zápasíme téměř každoročně, nevzdáváme se. Letos ale poprvé po pětadvaceti letech došlo k přerušení pravidelného intervalu. Nevyšlo číslo, které mělo vyjít 25. října a také číslo, které dle harmonogramu mělo být vydáno 6. prosince. Na začátku listopadu jsme vydali dvojčíslo 21-22, do kterého jsme vložili rejstříky za rok 2011. Už jenom z nich je evidentní kolik textů a reprodukcí pravidelně uveřejňujeme. V současnosti nám sympatizanti Ateliéru posílají finanční dary na provoz občanského sdružení Společnost časopisu Ateliér, protože jim na Ateliéru záleží, váží si ho a chtějí, aby nadále vycházel. Od února jsme průběžně jednali s ministerstvem kultury a to nám na konci listopadu navýšilo grant o 350 000 Kč. Intenzivně sháníme další sponzory i generálního sponzora, ale i o to se snažíme již několik let. Na začátku prosince jsme začali vybírat předplatné na příští rok. Po mnoha letech jsme zdražili a to na padesát pět korun za výtisk při předplatném a na šedesát korun ve volném prodeji.

Co nyní v redakci děláte? Uvažujete o likvidaci redakce?
Provádíme běžnou redakční práci, uzavřeli jsme již zmíněné rejstříky, připravujeme další čísla, sháníme inzerci, reprodukce, jednáme s autory, připravujeme nový redakční okruh. Vyřizujeme korespondenci. Denně nám chodí kolem pěti set e-mailů, protože máme pravidelný styk s mnoha zahraničními institucemi. Připravujeme obrazový materiál. Víte kolik času zabere jenom otevření otevření reprodukcí? Ke každému jich je od tří do sto dvaceti. A někdy je to dokonce více. Je potřeba je nejprve prohlédnout, vybrat a poté ještě upravit ve Photoshopu. To je samozřejmě časově náročné. Rukopisy musíme zkorigovat a opravit včetně gramatiky. V redakci, která pro každé číslo zpracovává sto čtyřicet a sto šesesát normostran textu a až sto dvacet reprodukcí, obvykle pracuje přes dvacet zaměstnanců. U nás je i včetně zkrácených úvazků sedm a půl pracovní síly. A to včetně úklidu. Dosud jsme to díky nasazení všech členů redakce a externích autorů zvládali. Tím, že jsme měli několik dní „volnějších“, tak jsme mohli ještě zintenzivnit vyhledávání možných sponzorů a reklamy, což při běžném provozu je časově náročné skloubit s běžnou redakční prací. Pracujeme neustále kolem deseti hodin denně. V říjnu jsme také připravovali happening, různé tiskové zprávy, rozhovory s novináři. Redakci v tuto chvíli samozřejmě zatím nelikvidujeme, to bychom přišli o základní pracovní prostředky a dát dohromady novou by pak bylo mnohem složitější. Také jsme vázáni smlouvami například na nájem, distribuci, předplatné. Různá řešení hledáme dlouhé roky, neboť jsme od ministerstva získávali grant v průměrné výši pouze kolem dvaceti pěti procent z celkových nákladů, někdy i nižší. Ostatní jsme vždy zajistili sami.

Promiňte, že se ptám na nejpesimističtější scénář. Neumím si úplně představit, co by znamenala likvidace redakce časopisu po dvaceti pěti letech existence? Jistě se za ta léta v redakci nashromáždilo velké množství materiálů. Jak se s tímhle lze vyrovnávat?
V redakci máme mimořádně kvalitní knihovnu obsahující i zahraniční výstavní katalogy a publikace. Některé vlastníme jako jediní v republice. Už během několika stěhování redakce v předchozích letech, celkem s letoškem to bylo popáté, jsme část našich materiálů – časopisy, archivy reprodukcí, katalogy, texty a část korespondence věnovali Národní galerii a nyní Archivu výtvarného umění. Také dle zákona musíme deset a více let archivovat účetní a osobní doklady. Vlastníme též nábytek a jiný mobiliář. I likvidace se musí dělat podle zákonných pravidel…

Myslíte, že se Ateliér by vrátí v plnohodnotné podobě? Nebo je výpadek ve vydávání (včetně výpadku inzerce a prodeje) natolik velký, že neumožňuje brzký návrat v jakékoliv podobě?
Pružně zvažujeme různé varianty, například máme na celý rok vybrané předplatné, jež by se muselo vrátit. Z něčeho je nutné platit nájem, telefony, internet nebo elektřinu. Máme smlouvy na nájem i s distribučními firmami. Zaměstnance nelze propustit a vzápětí zase zaměstnat, na to jsou složité a zároveň jasné právní předpisy. Naše zákony ve finanční krizi neumožňují odmlku, musí nejprve dojít k likvidaci firmy a poté, když to lze, tak založit úplně novou a to stojí mnohem více peněz i energie než podržet už existující osvědčenou instituci, jako je naše občanské sdružení. Teď vydáváme tři dvojčísla za sebou. Letošní poslední dvojčíslo vyjde 20. prosince.

Zaznamenala redakce v minulých letech signály, že komise MK ČR nejsou spokojeny s úrovní či směřováním časopisu? Z vlastních zkušeností vím, že komise o Ateliéru vedly už v minulosti zásadní diskuze a hledaly postoj, jak k financování časopisu přistoupit.
Sám jste působil v komisi a tak víte, že nikdy žádná nevydala jakékoliv hodnocení směrem k žadatelům grantů a dokonce vždy byla vázána mlčením. Také názory jsou velmi protichůdné. Byli jsme v roce 1998 a 2000 vybráni mezi nejlepších dvacet čtyři časopisů věnujících se výtvarnému umění z celého světa, máme na profil Ateliéru kladné ohlasy od odborníků mezinárodní úrovně. Je třeba si uvědomit, že Ateliér je odborný časopis, ale není to periodikum akademické, není určeno jen několika odborníkům. Slouží široké kulturní veřejnosti a nejen úzkému okruhu historiků umění, a proto nemůže být a ani nechce být úzce zaměřené a ani vyhraněně vyprofilované, jak si to někteří jednotlivci představují. Samozřejmě dbáme na kvalitu jak prezentovaných projektů, tak příspěvků, což může mít pochopitelně kolísavou úroveň, neboť naši přispěvatelé pocházejí ze všech generací, včetně studentů. Ateliér poskytuje celé výtvarné oblasti jakýsi most k veřejnosti, která se o výtvarné umění vážně zajímá, z níž se rekrutují návštěvníci výstav, zájemci o výstavní katalogy, časem i sběratelé, obchodníci s uměním a především lidé milující výtvarné umění, které jim může obohatit život.

Ano, komise samy nejsou od toho, aby určovaly podobu projektů. Hodnotí pouze to, co je v projektu představováno. Uvažovali jste během posledních let o nějaké výraznější proměně časopisu z hlediska jeho struktury a obsahového záběru? A pokud ano, co jí bránilo? Nebo jste přesvědčená, že nebyl důvod?
O proměně a oživení časopisu uvažujeme neustále. Pravidelně objednáváme recenze na výstavy od odborníků z celé republiky a jsme hrdí na to, že máme okruh pravidelných přispěvatelů nejen z Česka, ale také ze Slovenska a ze zahraničí. Rádi spolupracujeme s obnovujícím se zázemím kvalitních autorů. Úroveň článků není konstantní v žádných novinách. Několikrát jsme změnili grafickou úpravu a na nové pracujeme od letošního května. Uvažovali jsme i o částečné elektronické verzi, ale k tomu musíme mít odpovídající finanční podmínky, abychom počítačové odborníky měli vůbec z čeho zaplatit. Například naše webové stránky nám zadarmo administruje Vladimír Kokolia. Také musíte mít peníze na lidi, kteří by tuto časově náročnou formu dále zpracovávali, zadávali zpracované materiály… Zvažujeme pro i proti pro částečné elektronické předplatné. Ale při používání reprodukcí do elektronické varianty je třeba se řídit velmi přísnými zákony, držet se platných předpisů a ujednání, tedy především reprodukčních a autorských práv. Pro vaši představu to například znamená, že zahraniční galerie a muzea dovolují použít reprodukce pouze v tiskové podobě a jen po dobu trvání výstavy, nebo u textů k ní se vázajících, poté jsme povinni veškerý obrazový materiál z počítačů vymazat. Například to funguje i tak, že když si sama pořídím fotografie na Benátském bienále a jsem tedy jejich autorkou, nesmím je použít k článku o autorovi na jiné akci. Tato pravidla ještě během posledních let přitvrdila, je nutné se jich držet. Ano, ještě existuje jiná cesta a tou je zaplatit reprodukční práva. Nemusím asi zdůrazňovat, že je to velmi drahá záležitost, například za jednu reprodukci to může být i tři sta euro.

Blanka Jiráčková v pořadu ČT Události komentáře

Je pro vaši redakci zajímavé uvažovat o možných změnách koncepce v případě, že by Ateliér měl znovu vycházet v pravidelném intervalu?
Změny koncepce a obsahu je třeba průběžně diskutovat a to také děláme. Přesto noviny a žádné periodikum nemění svůj profil často. A znovu zdůrazňuji, že nejsme určeni pouze úzkému okruhu historiků umění, tedy akademické obci. Měli bychom naopak hledat cesty, jak aktuální tendence výtvarného umění přiblížit širší čtenářské obci, neboť porozumění současnému umění se často vytrácí. Pro běžné diváky se stává čím dále tím více nesrozumitelným. Přestávají na výstavy chodit, nyní i z důvodu zvýšeného vstupného.

Zde si pravděpodobně nerozumíme. Průběžné změny Ateliéru měly podle mého názoru vždy spíše kosmetický charakter. Neuvažovali jste například o snížení počtu stran a příspěvků? To by přeci znamenalo nejen úsporu, ale rovněž by to částečně řešilo i kvalitu textů, o níž otevřeně říkáte, že nemůže být zcela vyrovnaná.
To jsou úvahy, které spíše prozrazují neznalost práce s tiskem, organizaci práce a finanční rozvahy. Například na změně papíru, bychom na čísle při nákladu dva a půl tisíce výtisků ušetřili pouze šest set korun a přitom zhoršili kvalitu reprodukcí. Na začátku devadesátých let měl Ateliér pouze osm stran, výstavní činnost a akceschopnost ve výtvarném umění se ale po revoluci rozšířila a kvalitních projektů je mnohem více. A organizátoři si zaslouží jejich zveřejnění. Kvalita textů se vylepší důslednější výukou na školách, autoři se musí takzvaně „vypsat“, záleží na každé generaci.

Zmínila jste debatu o elektronické verzi Ateliéru. Žádali jste někdy o specifickou podporu jejího vzniku? A nemyslíte si, že by zveřejňování textů na webu mohlo mít za následek odliv předplatitelů a kupců tištěné verze?
K elektronické verzi jsem se už zkráceně vyjádřila. K tomu přistupuje problém v časopise, kde je důležitý obraz a kde fungují pravidla jeho zveřejňování. Elektronická verze se pak nutně zužuje pouze na krátký text, a to sluší více zprávám, kde nemusí dojít na hlubší úvahy. Navíc si opravdu myslím, že by čtenáři tištěné verze ubyli. Máme stále ohlasy, že je tištěná verze pro naši čtenářkou obec důležitá a je jí žádaná. Není nezanedbatelné, že časopis na sebe vydělává především prodejem a reklamou. Elektronická verze tuto ztrátu nedoplní a víme, že hovoříme i o problému, jak a z čeho časopisy financovat.

Zmínila jste obtíže laické veřejnosti s porozuměním současnému umění. V tom možná narážíme na omezení vyplývající i z profesního zaměření přispěvatelů Ateliéru. Autory příspěvků většinou bývají historici a kritici umění. Jakkoli lze oceňovat jejich porozumění problematice, hůř jsou na tom s nalezením přístupu k formátu periodika, o jakém mluvíte. Jednoduše nejsou žurnalisté. Chtěla byste, aby se Ateliér – a klidně se zasněte – otevíral více laické veřejnosti? Co tomu brání?
Již jsem zmínila, že plníme nejméně dvě funkce, jak pro tu odbornou, tak řekněme pro tu laickou vrstvu. Ateliér ale slouží i jako pomůcka pro pedagogy různých stupňů škol, pro studenty uměleckých škol, tak je určen občanům, kteří výtvarnému umění chtějí hlouběji porozumět. Nesmíme ani zapomínat na to, že podstatnou část naší čtenářské obce tvoří umělci, a to nejen jako čtenáři, ale také jako autoři některých příspěvků. Asi by bylo vhodnější, kdyby odborníci dokázali problematiku aktuálního umění vysvětlit tak, aby jí rozuměli jak oni sami, tak poučení laici. Naši autoři ale pocházejí z různých oborů i profesí.

Kolik má Ateliér vlastních píšících redaktorů?
Redaktory máme čtyři, tedy včetně mojí osoby, a všichni píšeme, což zvládáme vedle pravidelné každodenní odborné redaktorské činnosti a organizování nutného zajišťování úkolů k vydávání periodika. Abychom se vyhnuli stereotypu, a aby se v Ateliéru neobjevovalo pouze několik autorů, aby se diskutovaly různé tendence a publikovaly rozmanité přístupy, jsme otevření odborníkům z celého území naší republiky. Další kvalitní rádi přivítáme. Potřebujeme mít stabilní finanční zázemí, abychom také za tuto práci mohli nabídnout jak adekvátní honoráře, tak platy. V silách čtyř redaktorů není stíhat jezdit po celé republice a do zahraničí. Ani to není žádoucí. Proto průběžně hledáme autory ze všech koutů republiky, neboť mimopražské akce mají také nárok být v Ateliéru kvalitně prezentovány.

Podali jste u Ministerstva kultury ČR žádost o podporu v roce 2013? jak vysoká by musela být dotace, abyste znovu mohli na časopisu plnohodnotně pracovat?
Žádost o grant na rok 2013 jsme samozřejmě podali. Grant by měl být v ideální rovině přibližně ve výši třiceti pěti až čtyřiceti procent z celkových nákladů, ale to se nám v minulosti, tedy od roku 1993, podařilo jen jednou. Myslím, že bychom naopak měli všichni spolupracovat na tom, aby kultura nebyla ze státního rozpočtu krácena, aby nebyl vytvářen tlak kvůli nízkým grantům na rozeštvávání výtvarné obce a aby byl splněn požadavek jednoho procenta na kulturu z hrubého domácího produktu.

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *