Plzeň v pohybu

RYTMY + POHYB + SVĚTLO jsme navštívili se spolužáky z katedry dějiny umění na Karlově univerzitě. Výstava je prezentována jako obraz rezonance futuristického hnutí u českých umělců, což vedlo k tomu, že hodně z nás vidělo problém v tom, že pod hlavičku futurismu jsou zahrnována i díla, která s ním nemají nic společného (třeba obrazy od Františka Kupky nebo Bohumila Kubišty), a že v Masných krámech chybí větší propojení mezi optickými přístroji a obrazy. Předpokládám, že každý člověk z oboru ví, oč kráčí, proč jsou důležitá jména jako Etienne-Jules Marey atd., ale nepoučený divák to pochopit nemusí. Já však v podstatě zastávám podobný názor jako Jan H. Vitvar, který psal o výstavě v Respektu (zde). Chápu ji tak, že se jedná o rozšíření pojmu futurismu, že kurátorka Alena Pomajzlová se hlavně snažila podchytit díla, u kterých patrný zájem o pohyb či světlo, anebo ta, v nichž se umělec snažil vyjádřit nějakou vnější či vnitřní dynamiku věci.

Tematické výstavy nejsou na domácí scéně zas tak častým jevem. Poměrně nelehký úkol jejich přípravy vyžaduje výbornou znalost té které doby a zároveň jistou citlivost při výběru témat. Vždycky se totiž jedná o lehkou manipulaci s díly, která jsou násilně vsazena do jednotlivých bloků. Někdy to může být na škodu, někdy zase mohou na povrch vyplavat zajímavé vnitřní vztahy mezi díly - jako tomu je v Plzni například u oddílu Rytmus a čas, kde je prezentován ornament jako symbol dynamiky přírodních i životních dějů (jako ilustrace slouží například Preissigovy secesní ornamenty).

Celkově je výstava rozdělena velkými panely s texty na sedm dílů. Bílé plachty se tak snaží vypořádat s neadekvátním prostorem Masných krámů. Návštěvníci možná budou díky nim tak trochu bloudit v kruzích, na omluvu kurátorky je však třeba dodat, že Masné krámy opravdu nebyly postaveny jako síň pro současné výstavy.

Vydařený je hned vstupní oddíl, který vtáhne návštěvníka do děje - ať už svou interaktivní podobou nebo historickým úvodem o pohybu v umění. Optické přístroje, v nichž lze pozorovat první pohybové „filmy“ z konce 19. století – včetně slavných snímků chronofotografa Étienna-Julese Mareyho, vypovídají o inspiračních zdrojích futurismu. Objevení faktu, že čas je alespoň imaginárně možné rozdělit do částí, vede pak na začátku 20. století k myšlence o rozfázování pohybu za účelem jeho evokace v klasickém statickém obraze. Laika, který však není obeznámen s dějinami umění, může takový krok od primitivních snímků letící holubice k futuristickým, a také kubistickým, obrazům lehko zmást.

Jaroslav Rössler, Bez názvu, kolem 1925

Cesta, kterou futurismus urazil, než se dostal do našich končin, totiž nebyla úplně přímá ani jednoduchá. Na výstavě chybí důraz na italské futuristy, již v roce 1909 vystoupili se svým manifestem „Le Futurisme“. Následuje radikální odmítnutí zastaralé kultury a konvenčních institucí, jejich zájem se upíná směrem k nové moderní civilizaci, k její dynamice a technicizaci. Můstek k přední postavě italského futurismu Filippu Tommasovi Marinettimu tvoří malířka Růžena Zátková, od níž najdeme na výstavě jeden olej. Alena Pomajzlová vloni připravila této polozapomenuté, nejryzejší představitelce futuristického stylu v českém malířství samostatnou výstavu, je proto k podivu, jak malá pozornosti je jí v Plzni věnována.

Na Růženu Zátkovou reagují na výstavě z jedné strany kinetické plastiky Zdeňka Pešánka, z druhé pak zářivě barevná plátna Antonína Procházky. Ty, podobně jako Kubištovy obrazy nebo Guttfreundovy plastiky, rozehrávají teorie o vnitřní dynamice znázorněných předmětů. Problematika barvy, světla a pohybu je patrná i v díle Františka Kupky nebo Františka Bílka, jejichž účast na futuristické výstavě by jinak vyzněla poměrně paradoxně. Tolik k pestrosti zastoupených jmen.

Co se týče instalace, kromě již zmíněné nevhodné dispozice galerie, je trochu na škodu, že kurátorku svedly pravidelné výklenky v sálech. Uklidila do nich drobné Guttfreundovy sošky, čímž zabránila možnosti, aby si návštěvník chtěl a mohl plastiky obejít kolem dokola. Bez toho ale unikátnost kubistické sochy ztrácí smysl.

Bohumil Kubišta, Fakír (Fakír krotící hady), 1914

Výstava by si ale rozhodně zasloužila více pozornosti, než se jí v médiích dostává. Jedná se o zajímavý projekt, který se nesnaží dogmaticky postupovat podle uměleckohistorických příruček, ale hledá nové souvislosti a vztahy. Prostor je doslova nadmutý špičkovými díly, přesto není návštěva Masných krámů vyčerpávající.

______________________________________________________________

RYTMY + POHYB + SVĚTLO. Impulsy futurismu včeském umění / kurátorka: Alena Pomajzlová / ZČG: Masné krámy / 18. 10. 2012 - 13. 1. 2013

______________________________________________________________

foto: Ondřej Přibyl a archiv ZČG

 

Anna Remešová | Je redaktorkou Artalk.cz. Vystudovala teorii a dějiny moderního a současného umění na UMPRUM a byla členkou Ateliéru bez vedoucího. Aktuálně se jako doktorandka na AVU věnuje výzkumu Náprstkova muzea v Praze.