Artalk.cz

In_margine (umění protestu)

Milena Bartlová se zamýšlí nad uměním jako nástrojem protestu a formou obrany proti „démonu souhlasu“.

Milena Bartlová: Protest!

Umění jako součást politického protestu má v moderní kultuře důležité místo: svět umění poskytuje oddělený a omezený prostor, kde většina režimů připouští razantnější a radikálnější projevy protestu proti stávajícím pořádkům a společenským konvencím, než jinde. Rizikem je ovšem druhá strana mince – snadno se dá takový protest shovívavě přehlédnout a zároveň odmítnout jako politicky irelevantní: vždyť je to jenom umění.

Nejdiskutovanějším „uměleckým protestem“ posledních dní je druhé, „veřejné kolo“ akce Morální reforma, v jehož rámci skupina Ztohoven na výstavě v DOXu zveřejnila telefonní čísla politiků s výzvou, aby je občané oslovovali. Jejich počinu se díky primitivnosti a vulgaritě části došlých zpráv dostalo značné mediální pozornosti. Lidové noviny zprávu o akci dokonce daly na titul listu, což je místo, kam se jinak umění propracuje pouze v souvislosti s krádežemi, objevy a aukčními rekordy pravých i falešných slavných mistrů. Politici i komentátoři pak akci odmítli s tím, že prý překročila hranice, které jsou podle jejich mínění přiměřené umění. Podle mě je problém jinde – ne, že skupina Ztohoven zašla moc daleko, ale že se spokojila s pouhým gestem naivního vzteku.

Dnes zřejmě nejvýznamnějším světovým umělcem, který radikálně provokuje politický režim, proti němuž protestuje, je Číňan Aj Wejwej. Do jisté míry je zřejmě kvalita jeho díla přeceňována, jak už se to módním tématům snadno stane. Ostatně jen málo víme o té části jeho tvorby, která se orientuje dovnitř čínské situace, jejímž ústředním tématem je specificky čínská podoba tématu komunikace a společenské paměti, a kvůli které si především vysloužil pronásledování tamním režimem, završené zatím několika měsíci zadržení a předepsáním extrémně vysoké pokuty. A nemylme se, stejně jako v Rusku je v Číně velice snadné „zmizet“, být zabit nebo umučen; tak snadné, jak si to v naší kultuře už ani neumíme představit. O hranici mezi protestním uměním a docela pohodlnou provokací tu byla před pár měsíci řeč v komentáři o případu Pussy Riot (zde).

Aj Wejwejův umělecký protest je významný ze dvou důvodů. Umělec strávil třináct studijních let v New Yorku, kde se pohyboval v prostředí kolem Andy Warhola. Díky tomu může zvolit takový projev, který je srozumitelný v euroamerické kultuře a dokáže prostředkovat mezi ní a Čínou. A zadruhé rozhodně není špatný umělec. Připomeňme aspoň jeho instalaci ve velké hale londýnské Tate Modern, jejíž podlahu na několik měsíců pokryl desítky miliony ručně pomalovaných slunečnicových semínek vyrobených z porcelánu (zde). Podle autora připomínaly drobné, každodenní potěšení obyčejných Číňanů, ale také komplikovaný vztah mezi obrovským množstvím lidí, anonymitou masy a hodnotou jednotlivce – tradiční čínské téma, které se ale stále zřetelněji stává tématem celosvětovým.

Evropané a Američané si ale nemohou neuvědomit další rozměr, totiž známý povzdech, že snad všechno na světě už je Made in China. A nevýznamná není ani další vrstva, kterou se smysl díla obohatil díky dodatečnému zákazu, aby návštěvníci nevstupovali do vrstvy keramických semínek a nepovalovali se tu. Důvodem nebylo to, že se z diváků stávali účastníky až do té míry, že si semínka odnášeli – s tím se předem počítalo a v zásobě bylo sedm milionů rezervních kousků. Zákaz participace vyplynul z překročení normy prašnosti. Ano, Evropa se definuje jako prostor, kde především sami sebe ochraňujeme…

Před měsícem jsem se zúčastnila akce, o které si myslím, že také byla protestní. Nejen že měla nulový mediální ohlas, ale nevšímali si jí ani návštěvníci hned vedle probíhající projekce a výstavy v tomtéž prostoru Karlin Studios. Bylo to čtyřiadvacetihodinové řetězové čtení pořádané platformou P.O.L.E. (Tereza Stejskalová, Pavel Sterec, Tomáš Uhnák) pod názvem Démon souhlasu. Četly se knihy ze 60. let od Pavla Kohouta, Ladislava Mňačka, titulní text Dominika Tatarky a také Sekyra Ludvíka Vaculíka (tady se čtení zúčastnil i sám šestaosmdesátiletý autor).

Hlasitým předčítáním a společným nasloucháním jsme narušili distanci mezi my a oni. Tady byl protest namířen dovnitř nás samých. Jak pochopit důvěru mnoha umělců a intelektuálů poválečných generací ke komunistickému projektu? Máme s nimi dnes něco společného, nebo ne? A jak nepodlehnout tomu, co je zničilo, totiž „démonu souhlasu“, spolehnutí na kolektivní moudrost (v onom případě politické strany) za cenu potlačení vlastního přesvědčení? Ano, lze protestovat i proti sobě. Myslím si, že to je jedna z věcí, kvůli které umění máme.

___________________________________________________________________________
Jako ilustrace k článku jsou použity záběry z videa, ve kterém Aj Wejwej, který je držen v domácím vězení, tančí na korejský hit Gangnam Style (zde). Populární píseň zpěváka PSY se v jeho podání stal gestem vzdoru i výsměchem úřadům. V reakci na ně natočil Anish Kapoor vlastní variantu videa, ve kterém solidaritu s Ajem vyjadřuje řada osobností uměleckého světa (zde).