Návrh na státní podporu nákupů současného umění

Zástupci Rady galerií České republiky a Uměleckohistorické společnosti se před měsícem obrátili na Ministerstvo kultury s iniciativou na podporu akvizic současného umění. Jejich návrh vznikl rozpracováním reakce ředitele GAVU Cheb Marcela Fišera na Výzvu proti nulové mzdě (zde). Přinášíme znění tohoto návrhu státní podpory nákupů současného umění, na který ministerstvo zatím nezareagovalo.

Státní podpora nákupů současného umění veřejnoprávních muzeí umění formou specializovaného grantového programu MK ČR společná iniciativa Rady galerií České republiky a Uměleckohistorické společnosti

1. Úvod

Nedávno zveřejněná iniciativa „Výzva proti nulové mzdě“, v níž se mladí autoři domáhají podílu na rozpočtu galerií formou poplatků za zápůjčky uměleckých děl, poukázala na hlubší problém špatné finanční situace mladých umělců, zejména těch pracujících v tzv. nových médiích. Jednou z příčin tohoto neutěšeného stavu je i fakt, že muzea umění dnes ve své akviziční činnosti takřka zcela ignorují segment současného umění v generaci dnešních třicátníků a čtyřicátníků. Mají k tomu několik důvodů: vedle chronického nedostatku financí je to i skutečnost, že orientace v aktuální progresivní tvorbě je náročnější než v případě starého umění či klasiků moderny. Také podoba depozitářů či nastavení stávající sbírkové činnosti do podsbírek tradičních médií jsou důvodem, proč většina současných muzeí umění nemá důvod sbírat současné umění, zejména to konceptuálněji zaměřené. Důsledky jsou nabíledni. Vedle stále větší frustrace současné scény je to i fakt, že ve sbírkách muzeí umění vzniká bezprecedentní mezera, táhnoucí se dnes už přes tři generace umělců nastupujících po roce 1989.

Rada galerií České republiky a Uměleckohistorická společnost se nyní obrací na ministerstvo kultury s iniciativou na podporu akvizic současného umění, která by s využitím relativně velmi malých prostředků (alespoň v porovnání s jinými grantovými programy ministerstva kultury) mohla tuto situaci změnit a pomoci jak mladým umělcům, tak i muzeím umění. A koneckonců naplnit i jednu z důležitých funkcí státní kulturní politiky, jíž je podpora živého umění a uchování kulturního dědictví. Šlo by o podporu založenou na volné soutěži, do níž by vstupovala veřejnoprávní muzea umění, zřizovaná státem a kraji. (Na poněkud odlišné, v zásadě však podobné bázi již funguje podpora akvizic kulturních památek a předmětů mimořádné kulturní hodnoty v rámci ministerského programu ISO.)

2. Návrh možné podoby

Výsledná podoba programu by měla odrážet zkušenosti ministerstva z jiných grantových programů, stejně jako připomínky dalších zainteresovaných subjektů, nicméně jako východisko pro diskusi navrhujeme tento model:

a) Protože jde o podporu mladého aktuálního umění, nákupy by měly být omezeny věkovou hranicí např. 40 let (případně zpočátku 45 let, aby se pokryla ona stávající cézura a do vymezení programu např. spadly dnes již nežijící osobnosti jako J. Mančuška či J. J. Kotík, u nichž je absence ve sbírkách zvlášť markantní; po několika letech by se hranice programu mohla snížit). V tomto věku už je umělec vyzrálý a také generace, kterou reprezentuje, už vykrystalizovala a zpřehlednila se, takže je možné rozeznat relevantní tvůrce. Z pohledu umělců pak jde o období, kdy mají rodinu a často řeší akutní sociální problémy, pokud učí na škole, tak nanejvýš jako asistenti atd.

b) Šlo by volné, nikoliv užité umění.

c) Mělo by jít o projekt postavený na grantovém systému, tj. na volné soutěži, do níž by muzea vstupovala. Muzea by se o příspěvek ucházela na základě následujících kriterií:

- současným uměním se ve své výstavní činnosti systematicky zabývají a prezentují ho v rámci dlouhodobé dramaturgie

- nakupují s ohledem na budoucí uplatnění díla ve své stálé expozici

- relevance a přiměřená cena konkrétního nákupu včetně zohlednění významu autora

- zohlednění méně obvyklých médií (např. instalace náročné na skladování)

- zohlednění rozmanitosti nákupů (tj. aby se z programu opakovaně nekupovala díla stejných umělců)

c) Podpora by samozřejmě nepokrývala celou hodnotu díla, ale byla by omezena relativně, (např. 50% z nákupní ceny díla), absolutně (např. částkou 70 000 Kč, jež by umožnila zakoupení i prací většího rozsahu) a počtem žádostí (5 žádostí na muzeum ročně; počet by měl být nastaven tak, aby při odhadovaném zapojení muzeí a financích, které jsou k dispozici, vznikl mírný převis žádostí a byl zajištěn onen stimulační soutěžní prvek). Zbytek by šel z rozpočtu žadatele.

d) O podpoře by rozhodovala grantová komise složená z předních teoretiků působících mimo muzea a zabývajících se současným uměním. Komise by vždy přidělovala plné částky do výše uvedených limitů (nemělo by smysl, aby při nedostatku prostředků a převisu žádostí dávala pouze poměrnou část). V prvním kole by se rozhodla, zda některé žádosti nevyřadí, buď že zcela nesplňují podmínky grantového programu, nebo že půjde o kvalitativně slabé práce, které zcela zásadním způsobem nesplňují kriterium aktuálního a progresivního projevu. V druhém kole by projednala všechny žádosti a posoudila je z hlediska finanční přiměřenosti nákupu. Předpokládáme, že muzea se budou snažit využít maximální limity podpory (tedy v modelovém případě 50%, respektive 70 tis. při nákupní ceně nad 140 tis.). Pokud by komise shledala nákupní částku neadekvátní, mohla by daný nákup podpořit menší sumou (odpovídající oněm 50% z pohledu komise) a bylo by jen na vůli muzea, zda peníze přijme a s umělcem si domluví nižší kupní cenu nebo naopak doplatí více. Pokud by suma alokovaná v grantovém programu dostačovala na podporu všech projektů, žádosti by byly podpořené automaticky do požadované výše a komise by projekty ani nebodovala. Pokud ne, jednotlivé nákupy by byly obodovány a prvních x až do výše alokovaných prostředků by podporu získalo. (Pokud by částka nevyšla přesně a na konci zbylo např. 30 tis., tyto prostředky by byly nabídnuty prvnímu pod čarou jako pouze částečná podpora nákupu.)

e) O podporu by se mohla ucházet muzea a galerie zřizovaná státem a kraji, jejichž sbírky jsou zapsány v CESu (na zváženou jsou galerie zřizované městy, sbírkotvorných institucí tohoto druhu je však minimum).

h) Žádosti by měly být podloženy rozhodnutím nákupní komise toho kterého muzea.

3. Přínosy

Dopady na scénu by byly viditelné a bezprostřední, zejména pokud by byl grantový program vypisován každoročně. Pokud by byl program nastaven podle výše uvedených parametrů, pak by částka 2 mil. korun teoreticky umožnila nákupy od 40 autorů ve výši 100 tis. Kč. Při šíři naší scény by tedy šlo o významný nástroj, který by se okamžitě a výrazně projevil jak v akviziční činnosti muzeí, tak i v sociální situaci mladých umělců.

Největší přínosy našeho návrhu vidíme v jeho komplexnosti, jež spočívá zejména v tom, že

a) spojuje relativně malé množství vynaložených prostředků s poměrně velkým dopadem na scénu

b) a pozitivně ovlivňuje hned dvě disparátní oblasti výtvarného života, tedy jak uměleckou scénu, tak i muzea umění.

c) Podmínka, že podpora tvoří pouze 50% z ceny díla, do systému přivádí i krajské finanční zdroje, takže státní podpora se zde multiplikuje.

d) Podmínka, že muzea se musí systematicky zabývat současným uměním, zase bude galerie stimulovat k tomu, aby současné umění zahrnovaly do své dramaturgie.

e) A konečně výstavní i akviziční zájem státních institucí může ve svém důsledku podpořit i trh se současným uměním, kde umístění byť malé části uměleckých děl do veřejných sbírek vždy automaticky vyvolává zvýšenou poptávku po těch zbývajících. Za UHS: Mgr. Marcel Fišer, PhD., ředitel GAVU Cheb, člen předsednictva UHS Za Radu galerií ČR: Mgr. Jiří Jůza, PhD., ředitel GVU Ostrava, předseda RG ČR