Artalk.cz

TZ: Filip Černý

Filip Černý / Jízda / Galerie kritiků / Praha / 18. 9. – 14. 10. 2012

JÍZDA …

… jako road movie s otevřeným koncem

Filip Černý reprezentuje silnou malířskou generaci, které se po roce 2000 podařilo nastolit obrat v současném českém umění směrem k funkční reaktualizaci obrazu a malířského média obecně. Byl jedním z prvních autorů používajících u nás jako výrazového prostředku sprej a americkou retuš. Vnesl do konstituce obrazu nový, době odpovídající jazyk. Jazyk, který odrážel rychlost, proměnlivost a nestabilitu doby a který byl zároveň schopen reinterpretovat díla minulosti (Tizian, Warhol, Monet, Gogh ad.) i integrovat do malířského média bezprostřední současnost. Připomeňme si zařazení děl Filipa Černého na důležité projekty ARTNOW.CZ (Praha, Galerie NoD, 2003), Perfect Tense/ Malba dnes (Praha, Jízdárna Pražského hradu, 2003-04), Resetting/ Jiné cesty k věcnosti (Praha, GHMP, 2007-08) nebo samostatnou výstavu Videoart (Praha, GHMP, 2009).

Současnost se však rychle proměňuje a s ní se transformují také autorovy malířské zkušenosti. V posledních obrazech Filipa Černého lze identifikovat významný bod obratu. Jedná se o soubor děl s tematikou „jízdy“, rozuměj jízdy autem. Motiv lze vnímat jako rychlostní posun od klasického námětu cesty a to i ve významu metaforickém – cesty spojené s poutnictvím. Co jiného bylo sjíždění Ameriky na motorce nebo automobilem po nekonečných dálnicích, jak to např. reflektují filmy Dennise Hoppera nebo Wima Wenders, nežli obdobou novodobého poutnictví? Úsilí o to „ztratit se na dálnici“, ujet, utéct, vnořit se samotnou jízdou do jiné životní dimenze a zapomenout na tu starou, nesnesitelnou, dusící. Jízda jako meditace, únikový rituál, který vytváří nový zkušenostní potenciál „přímo na cestě“. Jízda, která osvobozuje. Jenže i tento motiv byl už v umění dostatečně vytěžen. Je třeba ho opět novým způsobem aktualizovat.

A právě tento moment je také hlavní tematizací výstavy v Galerii Kritiků. Jízda je tu vztažena k osobě řidiče, tím je malíř stejně jako divák. Na obraze se potkávají v interiérech vozu, v jakémsi metaforickém Uvnitř. Doslova do obrazu nastupují. Ve chvíli, kdy se zabouchnou dvířka, a stroj se rozjede, nastává proces proměn jako stav zážitkové totalizace. Jsme vytrženi z mnoha všedních problémů a zákonitostí a unášeni pryč. Není podstatné kam. Budoucnost je přes přední sklo nejasná, fiktivní, rozpadá se do abstraktních skvrn a linií. Oproti tomu zpětné zrcátko funguje jako pohled do minulosti. Ta je již odžita, její odraz je fixován na paměť, proto zde autor přistupuje k evokaci realistických motivů krajiny, které se ale vytrácejí a rozpíjejí na způsob neostré, mimovolné vzpomínky. V jednom obraze se formát zpětného zrcátka stává dokonce rámcem celého díla.

Tvarosloví obrazů odkazuje na dvojí znakový systém. Prvním je systém dopravních značek a značení, které racionalizují pořádek na silnici a vytváří cestovní řád (semafor, přerušovaná čára ad.). Druhým je reflexe modelových situací při fiktivní jízdě na trenažeru nebo jiném graficky zpracovaném simulovaném nosiči. Mezi tyto dva světy je usazen řidič se svou potřebou vnitřní meditace. Celý soubor obrazů nazvaný Jízda lze interpretovat jako metaforu rozpadu racionality a koncentrace vloženou do víření a destrukce předmětnosti v malbě. Z krajiny se stává abstraktní svět levitujících forem stylizovaný samotnou rychlostí. Ta se stává rozhodující tvůrčí silou. Rychlost je to, co nás nakonec paradoxně znesvobodňuje, co nás uvězňuje v nekonečných přesunech, ať již fyzických nebo pouze myšlenkových. Skoro se někdy zdá, že nejsme na cestě dobrovolně, z vlastní vůle. I v tom může být obsažena část důležité generační výpovědi obrazů Filipa Černého.

Petr Vaňous, Praha – Kutná Hora, září 2012