Artalk.cz

Není katalog jako katalog

Výstavy Ostrovy odporu v Národní galerii v Praze a Začátek století v Západočeské galerii v Plzni přímo vybízely ke vzájemnému srovnání či alespoň k diskusi na téma prezentace českého umění posledních let. K výstavám jako takovým se již nechceme vracet, vraťme se však ke zmíněné diskusi, k níž rozhodně přispějí doprovodné katalogy obou počinů.

„Doufám, že výstava a kniha Začátek století položily základy k hlubší analýze, která určitě přijde,“ říká Pavlína Morganová, kurátorka výstavy Začátek století v Západočeské galerii v Plzni, v rozhovoru pro Artalk (zde). Pokud je katalog k plzeňské výstavě nakročením k podrobnějšímu bádání, můžeme najít naplnění oné myšlenky hlubší analýzy na výstavě Ostrovy odporu a v jejím doprovodném katalogu?

Letošní jaro patřilo současnému a nedávnému umění. V Praze se dařilo diskuzi o tom, zda-li je možné objektivně probádat výtvarnou scénu uplynulých dvaceti let (sympozium k výstavě nazvané Vytváření dějin současného umění proběhlo 30. května ve Veletržním paláci), v Plzni se ještě stále trvající výstava zaměřuje na výběr jmen a na období ještě užší: na léta 2000 až 2010. Výstavy byly již několikrát přetřeseny v médiích, zaměřme se proto především na katalogy, které plzeňské výstavě vydalo Arbor vitae, pod Ostrovy odporu najdeme podepsané Vědecko-výzkumné pracoviště AVU: což je mimochodem instituce, ze které pochází kurátoři obou výstav.

Pro plzeňský katalog zvolila Pavlína Morganová klasickou podobu s několika doprovodnými texty a s výčtem zastoupených umělců. Ohledně jednotlivých statí oslovila Morganová osobnosti, které jsou výraznou součástí současné výtvarné scény a pomáhají ji spoluvytvářet. Odpověď dostala od Václava Magida, Viktora Čecha, Jan Zálešáka a Michala Kolečka. Nepřekvapí, že podobná jména se opakují i v pražském katalogu, podobně jako jména umělců.

Ve svém vlastním textu se Morganová vrhla do stručného přehledu jmen a tendencí, které hrály zásadní role v uplynulých deseti letech. Úkol poměrně nelehký, není tedy divu, že chtě nechtě dojde na zjednodušující fráze a tvrzení, snaha přehledně škatulkovat výtvarníky se ostře bije s faktem, že současná scéna je poměrně nekomplexní. To, co lze jen těžko sumarizovat, se však podařilo prezentovat na samotné výstavě v Plzni. Husí pochod umělců v halách Masných krámů ukázal sám za sebe, jak nepřehledná situace je. (Což je třeba chápat jako fakt, ne jako negativum.) K jednotlivým dílům však dostal účastník výstavy stručné popisky, jež přístup k myšlenkám výtvarníků usnadňovaly. V tomto případě se jednalo pro laika o vstřícnější koncept, než jaký byl k vidění v Praze. Odpovídá tomu i plzeňský katalog. Po pěti teoretických úvahách následuje výčet jmen, přičemž ke každému umělci zde najdeme krátký (avšak je na škodu, že je až příliš krátký) medailonek, složený často jen z pár vět. Texty doprovází fotografie dokumentující umělcovu tvorbu. Celý katalog zakončují životopisy obsahující suchý seznam výstav a ocenění.

V tomto ohledu je skutečně pražský katalog hlubší analýzou daného období. Pomocí deseti teoretických textů a s podobným počtem rozhovorů s předními osobnostmi výtvarné scény lze nahlížet na nedávné umění z širšího a odbornějšího úhlu. Na konci katalogu se nachází výběr důležitých výstav s vybranými citáty, jež glosují nedávné akce. Zatímco rozhovory se velmi trefně zaobírají jednotlivými fenomény a vznikem zásadních lokálních center a periodik charakteristických pro svou dobu, eseje z počátku katalogu někdy navozují lehce schizofrenní pocit. Některé texty by se vlastně více hodily do nově vydané antologie České umění 1980-2010 (která je ostatně stejně jako Ostrovy odporu výstupem práce VVP AVU). Kromě toho, že se v eseji od Václava Bělohradského konečně dozvíme, jak je to s těmi ostrovy, mi ve většině statí chyběla větší provázanost s výstavou. Katalog by přece měl být rozšířenou formou komunikace s divákem a měl by mu dané období ještě lépe přiblížit a vysvětlit, minimálně v prostoru Národní galerie se tento edukativní aspekt očekává.

Čím víc totiž stoupá arogantní odbornost, tím víc klesá zájem široké veřejnosti. Problém, který ve svých esejích v plzeňském katalogu pojmenovávají Václav Magid i Viktor Čech jako „konstantní nezájem široké veřejnosti o dění v současném umění“, Vědecko-výzkumné pracoviště AVU svým projektem příliš neřeší. Jedná se o typicky insiderský, tedy pro nezasvěcené těžko pochopitelný počin, jenž laikovi neusnadňuje vůbec nic. Každý, kdo se pohybuje uvnitř výtvarné scény, ví, proč nemůže v katalogu chybět text od Karla Císaře a proč je třeba zařadit rozhovor s Milenou Slavickou. Nezúčastněný pozorovatel se však může cítit nevítán, tápaje ve vodách, kterým nerozumí. Pokud totiž nechytáte jména, ani kontext, nedočkáte se žádného vysvětlení. Zpětně půjde rozhodně o skvělý materiál pro budoucí kunsthistoriky, kteří budou v roce 2050 psát bakalářku o počátku 21. století, dnes bychom se však měli místo „Umíme o současném umění psát?“ ptát: „Umíme současné umění přiblížit široké veřejnosti?“. Jinak za chvíli sice možná budeme mít o čem psát, ale nebudeme mít pro koho psát.