Smíchem proti absurditě světa

Česká spisovatelka Sylvie Richterová v řadě svých esejí upozorňuje na nezastupitelnou roli smíchu v lidském životě. Smích je podle ní bytostně lidský fenomén – jakýsi zvláštní rozměr vědomí, který funguje jako alternativní řešení v nepochopitelné, absurdní situaci, kdy selhávají racionální explikace. Smích je také životadárnou energií či silou, neboť je nepřátelský všemu ustrnulému, statickému, stereotypnímu, zkrátka neživotnému. Oba naznačené rozměry smíchu, tedy vyrovnávání se se situací rozumem neuchopitelnou a nabourávání zatuhlých mechanismů, je možné sledovat na výstavě Humor v umění, která právě probíhá v českokrumlovském Egon Schiele Art Centru. Expozice se účastní dva přední humorističtí výtvarníci z České republiky (Vladimír Jiránek, Jiří Slíva) a dva zahraniční autoři – Rakušan Josef Florian Krichbaum a Angličan Gerald Scarfe, jehož dílo jistě znají fanoušci skupiny Pink Floyd.

Vladimír Jiránek (narozen 1938), jehož jednoduchá kresba je známa jak ze stránek tuzemských periodik, tak z večerníčku o králících z klobouku, ve své tvorbě nezapře studium žurnalistiky. Jeho ironické anekdoty působí jako poněkud hořké glosy veřejného života, které se nevyhýbají politickým tématům, společensky aktuálním kauzám či palčivým problémům dneška. Jiránek si tak dělá legraci z rasismu, ekologie, nezaměstnanosti, vegetariánství, moderních technologií, Evropské unie, workoholismu, stádního chování, důchodu, manželství nebo alkoholismu. Vedle karikování špatných lidských vlastností, což se často děje prostřednictvím principu bajky, Jiránek poukazuje na nefunkčnost českého státu. Charakteristickým příkladem tohoto typu tvorby je alegorický a vlastně také tragikomický vtip reprezentující postarší prostitutku, která uprostřed vykřičeného domu říká skleslému synovi: „Já vím, že tady je bordel, ale domov máš vždycky jenom jeden, synáčku“. Jak vidno, pro Jiránkovy anekdoty je typické, že obsahují verbální složku, na níž většinou spočívá hlavní podíl komického dění; obraz je nezřídka jakousi podřízenou ilustrací řeči, jež by v některých případech mohla fungovat sama o sobě.

Josef Florian Krichbaum (narozen 1974) vystavuje v Krumlově velkoformátové i miniaturní malby a kresby vzniklé převážně po přelomu milénia. Autor je pobaveným komentátorem současného světa, zdeformovaného stejně jako těla a obličeje zobrazených postav, u jejichž exaltovaných grimas nelze rozeznat, zda jsou smíchem, anebo výrazem bolesti. Tento znepokojivý moment doplňuje nenápadná, ale o to stálejší přítomnost smrti za zády člověka. Krichbaum kritizuje lidskou nenasytnost spojenou s jídlem i se sexualitou, v novodobé Venuši, klátící se na kolečkových bruslích se sluchátky v uších, zesměšňuje soudobý ideál krásy a ironizuje i posvátné rakouské fenomény, jako třeba vznešenost alpských scenérií a zelené myšlení. Konstrukce lidské rovnováhy založená na drobné květině totiž vzbuzuje místo důvěry ve spolehnutí se na přirozenost přírody spíše úsměšek.

Litografie a lepty Jiřího Slívy (narozen 1947) představují nejveselejší a nejpoetičtější část celé výstavy. Jeho fikčnímu světu vládne radostný a bezstarostný životní styl „dolce vita“, který je charakterizován kavárensko-vinárenským hédonismem, střídmým (a proto jiskrným) pijáctvím, něžnou erotikou a bluesovou či jazzovou hudbou. Slíva se touto atmosférou smyslového rozkošnictví, zalíbením v klaunech a zřetelnou francouzskou inspirací blíží meziválečnému poetismu, s nímž jej pojí také tvůrčí metoda založená na asociacích. Gejzír nápadů, co všechno z okolního světa může připomínat párek, nebo banán, nachází své pokračování v surreálném oživování předmětů a jejich zaměňování – tak je např. šicí stroj naprosto samozřejmě nahrazen mravenečníkem. Komponenty zapojovanými do obrazu jsou často loga a symboly známé z každodenní skutečnosti, stejně tak ale rovněž nejrůznější nápisy. Na rozdíl od Jiránka ovšem u Slívy vzniká sémantické napětí díla rovnocennou interakcí obrazu a slova, kdy se obě média vzájemně doplňují a osmyslňují. Jedno bez druhého by postrádalo význam. Humorná pointa různých brýlí vyvstane až v okamžiku, kdy je u nich napsáno jméno slavného majitele, s nímž si snadno spojíme typický předmět, jenž nahradil brýlová skla.

Vrcholem výstavy, třebaže situovaným do nejnižších prostor objektu, jsou pak kresby a akvarely Geralda Scarfea (narozen 1936), jehož dílo je v České republice prezentováno vůbec poprvé. S jeho dílem se však mohl setkat i český recipient – Scarfe je autorem úvodní znělky k britskému komediálnímu seriálu Jistě, pane ministře (1980), která trefně vystihuje jeho rukopis. Scarfeovy karikatury herců, filmařů, zpěváků, evropských i amerických politiků či královské rodiny jsou velmi hyperbolizované a nelichotivé; autorův výtvarný styl je neurvalý, dynamický, někdy až brutální. Ve spojení s tíživostí témat, jimž je věnována pozornost, se jedná bezesporu o nejvyhrocenější a nejtísnivější část expozice. Scarfe je nemilosrdný sarkastik pozorující groteskní lidské hemžení, který nevyhnutelně vnímá temnou stranu povahy homo sapiens, zároveň je však důsledný humanista; tvrdě kritizuje především politické vůdce lidstva, jejichž činy mohou vyvolávat myšlenky na apokalypsu v podobě pukající planety Země.

Světoznámou proslulost přinesla autorovi spolupráce se skupinou Pink Floyd, pro niž vytvořil design alba The Wall (1979) a také animované sekvence stejnojmenného filmu (1982). Scarfeova tvorba spojená s tímto projektem je velmi úzkostná a depresivní, nicméně její apel vyznívá humánně. Kritice jsou podrobovány autority a instituce destruktivně působící na lidský subjekt, jejichž personifikací se staly postavy démonického učitele, soudce/matky a manželky zpodobněné jako kudlanky s plamennou hlavou. Scarfe se ukazuje být nesmlouvavým odpůrcem bujivého násilí, agrese, lidské krutosti a bezcitnosti, nadutosti a nenasytnosti; vášnivě obhajuje svobodu jednotlivce a protestuje proti jakémukoliv mocenskému útlaku. Nad jeho děsivými díly se smích stává mrazivým a smutným, stále však zůstává adekvátní a možná jedinou zbývající reakcí tváří v tvář monumentální tragice lidského rodu.

______________________________________________________________

Gerald Scarfe, Josef Florian Krichbaum, Vladimír Jiránek, Jiří Slíva: Humor v umění / Egon Schiele Art Centrum / Český Krumlov / 6. 4. - 28. 10. 2012

 

Zdeněk Brdek | Narozen 1982, vystudoval na Jihočeské univerzitě učitelství češtiny a výtvarné výchovy, poté absolvoval doktorské studium dějin novější české literatury. Kromě literárněvědných odborných statí uveřejňuje příležitostně též publicistické texty věnující se především literatuře a výtvarnému umění, a to v médiích tištěných (Tvar, jihočeská MF Dnes, Milk & Honey) i elektronických (Artalk.cz, Kulturní noviny).