TZ: Eva Kmentová

Eva Kmentová / Ruce, prsty, rty / Museum Kampa / Praha / 22. 6. - 2. 9. 2012

Eva Kmentová: Ruce, prsty, rty

22. června – 2. září 2012

Tvorba Evy Kmentové působí dodnes aktuálně, jak to prokázaly různé samostatné i skupinové výstavy a jak to také dokládá nepřestávající zájem odborníků i veřejnosti. Je zajímavé ji sledovat a porovnávat v širším kontextu. To znamená nejen v souvislosti s jejími současníky, kteří nastupovali na konci padesátých a na počátku šedesátých let, ale i s následujícími generacemi. Pro ně může být trvalou inspirací hlavně svým přístupem, neustálým hledáním vztahu mezi obsahem a formou, odvahou zkoušet nezvyklé postupy, vydávat se vlastními, dosud nezmapovanými cestami.

Umělecký vývoj Evy Kmentové dosáhl prvního vrcholu v druhé polovině padesátých let, kdy se již rýsovaly jeho základní charakteristické rysy. Umělkyně navázala na meziválečnou avantgardu a přitom se přirozeně vřazovala do dobových souvislostí. Její sochy směřovaly ke krajnímu zjednodušení, i když byly ještě figurální. Lidská postava ostatně zaujímala v jejím projevu důležité místo až do konce, i když se časem výrazně proměňovala. Nebyla však pro ni zdaleka jedinou inspirací, tou se přirozeně stala i příroda a krajina, naše prostředí a všední předměty s ním spojené. Sochařka byla zaujatá i hrou tvarů, vždycky však spojenou s obsahem. Měla výrazný smysl pro volbu materiálů a technických řešení, která však závisela na daném tématu. V její tvorbě šlo často o vyjádření citových vztahů, o naznačení cest, jakými se můžeme či máme ubírat.

Eva Kmentová dokázala od počátku pracovat s vyváženým i napětí vyvolávajícím poměrem mezi vnitřním a vnějším prostorem, s jeho pevnou stavbou i rozkladem, se soustavami otevřených i uzavřených forem. Výrazové rozmezí její tvorby je značně široké, sahá od existenciálně působících rozpadajících se hmot, přes vyjádření beznaděje spojené s politickým vývojem až po lehkou hravost zrcadlící radost z každého dne, z každého okamžiku. Sochařka uměla s citem pracovat s fragmenty i s jejich zmnožením, s torzy nezvyklých podob, s čistými jednoduchými tvary i s různorodými strukturami. Důležitou úlohu hrála v její práci jemná symbolika, která sahá od archetypálních tvarů procházejících celými dějinami umění až ke znakům spojeným s konkrétními událostmi, jež ovšem dovolují obecnější výklad nezávislý na době vzniku díla.

Málokdo dokázal se sochou zacházet tak volně, jako právě Eva Kmentová. Stačí si vzpomenout na její způsob ztvárnění krajiny sochařskými prostředky. V tomto směru se s ní mohl u nás rovnat snad jen Vladimír Janoušek, i když jeho přístup byl daleko racionálnější. Obdivuhodná je autorčina reflexe zdánlivě všedních věcí, které v jejím podání ožívají, protože je pak můžeme vnímat ve zcela nečekaných vztazích. Důležité pro ni bylo vyjádření gestem nebo postojem figury. Nenápadně a střídmě naznačila víc, než bychom si jinak uměli představit. Připomněla tak způsobem, že mohou dosáhnout co nejobecnější platnosti v nejrůznějších souvislostech. Do její tvorby se promítá také věčné opakování přírodních procesů sahajících od zrození či klíčení přes růst až po zánik. Zmnožováním detailů, stejně jako otiskováním částí lidského těla, se její poetika dotkla evropského nového realismu. Důležité pro ni bylo experimentování s různými materiály a technickými postupy, v nichž se přiblížila některým dalším významným osobnostem. Například Ladislavu Novákovi svou sérií papírových růží, Jiřímu Kolářovi tématem motýlů nebo jablek. Formou se Eva Kmentová pohybovala v širokém rozpětí od figurace až k minimalistickému cítění, kdy dospěla k nejjednodušším geometrickým tvarům, jako je krychle nebo válec. Vždycky však byly spojené s živou strukturou, vznikající sestavováním objektů z takřka stejných a přesto aspoň trochu odlišných prvků.

Tvorba Evy Kmentové v sobě vždy spojuje obsah s formou, reaguje na intimní prožitky, vychází ze schopnosti je učinit srozumitelnými takřka každému. Je přístupná různým generacím, svou mimořádnou citlivostí oslovuje diváky nejodlišnějších stupňů vzdělání. O jejím díle psali významní teoretici umění rozdílných názorů a zaměření, každý z nich ho vnímal jiným způsobem, na základě odlišné osobní zkušenosti a ustrojení (Jindřich Chalupecký, Ludmila Vachtová, Jiří Šetlík, Karel Srp, Marie Klimešová a další). Už to svědčí o tom, že originální projev Evy Kmentové má pro české i evropské umění mimořádný význam, že v něm každá generace může odhalit něco jiného, co ji osloví v odlišném kontextu.

Výstava v Museu Kampa je zaměřená hlavně na komorní tvorbu spojenou s fragmenty lidského těla nebo s předměty, příznačnými pro každodenní život. I samotný název výstavy vyjadřuje věcnost a zároveň jemnost, s níž sochařka s užitím zvláštních, přesně volených metafor ztvárňovala své prožitky spjaté se vztahy mezi lidmi nebo s dojmy z přírody.

Jiří Machalický

Doprovodný program:

23. 7. 2012 od 16.00 Křehké otisky Evy Kmentové - dílna lektorského oddělení