Artalk.cz

In_margine (o Národní galerii)

V pondělí 4. června se ve Veletržním paláci uskuteční první z plánovaných debat o budoucnosti stálých expozic NG. Milana Bartlová u této příležitosti nabízí vlastní představu, jak k tomuto tématu přistupovat. Přesouvání sbírek z místa na místo považuje za až poslední krok. „Měli bychom se nejdříve velmi vážně, s dobrou znalostí dnešní muzeologie, bavit o tom, k čemu Národní galerie je a co má vlastně dělat,“ zdůrazňuje.

Milena Bartlová: Konstruktivní příspěvek k celospolečenské diskusi 

„Samo otevření celospolečenské diskuse v červenci 1987 nebylo ničím neobvyklým. Klíčové změny byly provázeny kampaněmi, které měly prezentovat bezvýhradnou podporu obyvatelstva a dokládat vysokou míru socialistické demokracie. (…) Poté se otevřela celospolečenská diskuse, v níž měli lidé aklamativně schvalovat nejen smysl daných změn, ale i přednosti socialismu.“ (Michal Pullmann, Konec experimentu, Praha 2011, s. 77)

Vedení Národní galerie, které převzalo instituci vloni v létě, se po roce odhodlalo k prvnímu výraznějšímu činu. Komise složená z vlastních kurátorů i externích historiků umění navrhla stěhování stálých expozic (zde). Byly svolány dva diskusní panely, v nichž další odborníci mají projednat detaily koncepce nových stálých výstav gotického umění pro Salmovský palác a umění 20. století pro Veletržní palác. Pod koncepcí se tu rozumí rozvrh místností a témat či užití většího nebo menšího množství audiovizuálních pomůcek; výraznější změny v projektech, vypracovaných interními kurátory, se však zřejmě neočekávají. Už v polovině června mají být nové koncepce definitivně schválené a má se zahájit realizace. O samotné dislokaci se diskuse vést nemá.

Před rokem citovalo Právo Vladimíra Kokoliu: „Národní galerie bezpochyby potřebuje manažera, čelí a bude čelit všemožným provozním a finančním výzvám. Avšak ještě předtím potřebuje ideu.“ Totéž jsem se marně pokoušela prosadit ve dvou komisích ministerstva kultury. Na rozdíl od doby pozdní normalizace, jejíž rituály se mi připomněly v úvodu, naštěstí dnes máme svobodu projevu, takže zde mohu veřejně vyslovit svou vlastní ideu či vizi. Protože se chci vyhnout osobním animozitám a nechci, aby se případná diskuse točila kolem toho, co kdy kdo udělal, neudělal, nebo udělal špatně, nechám si kritický rozbor nynějšího stavu a jeho příčin pro sebe.

Můj návrh nevychází z toho, jak Národní galerie a její předchůdci vznikali, ani z toho, jak fungovali ve třicátých, padesátých a devadesátých letech minulého století. Mým východiskem a zároveň cílem úvahy je to, co považuji za ústřední smysl existence státního muzea umění, kterým není vyrovnaný rozpočet, mediální úspěch ani zalíbení politiků. Je jím vedle shromažďování, ochrany a vědeckého zpracování uměleckých děl rovněž, a snad především, jejich zprostředkování veřejnosti. Na počátku 21. století je přitom třeba počítat s výraznou proměnou komunikačního prostředí a sociálního charakteru dnešní evropské společnosti. V situaci civilizace zaplavené množstvím obrazů, které každý může vytvářet a manipulovat s nimi, není už ústřední státní muzeum výtvarného umění místem, kam nevzdělané masy přicházejí obdivovat obrazy, a jsou přitom estetickou mocí zušlechťovány. Můžeme-li svobodně cestovat, není Národní galerie jedinou dostupnou oázou nejkvalitnější výtvarné kultury. Poté, co byl souhrnný příběh výtvarného umění českého etnika vědecky publikován v autoritativní knižní řadě, není už ani místem, kde by se jedině předváděly ve své úplnosti české dějiny umění a prokazovala se jejich evropská či světová konkurenceschopnost, ani místem sakralizace státního a národního sebevědomí (kdo chce na vlastní kůži zažít, jak taková sakralizace vypadá, nechť navštíví Slovanskou epopej ve Veletržním paláci). Národní galerie není národní v žádném etnickém smyslu, nýbrž proto, že český stát ji privilegovaně financuje, a proto, že ať chce nebo ne, nese v sobě normotvornou sílu vzhledem k uměleckým dílům, která sbírá a vystavuje, i vzhledem k jejich tvůrcům.

Podívejme se na její fungování nikoli z hlediska ministerského úředníka, ani z hlediska historiků umění, nýbrž z hlediska diváků a návštěvníků. Zdejším i zahraničním by měla umět předvést ve zvládnutelném časovém horizontu, nepřekračujícím asi dvouhodinovou návštěvu, to nejdůležitější a nejlepší, co český stát ve svých sbírkách má. Jinou částí její úlohy je nabídnout školám muzejní expozici, ve které je možné seznamovat děti a mládež s kvalitním uměním i s historickou pamětí, kterou ztělesňují umělecká díla minulých epoch. Zároveň musí umět poskytnout těm, kdo ji chtějí navštěvovat opakovaně, možnost prohloubení zážitku, a to se specifickým zaměřením na seniory, lidi se smyslovým a pohybovým handicapem či na etnické menšiny. A konečně musí být místem, kde se realizuje část stání podpory aktuálnímu výtvarnému umění jakožto podstatné součásti kulturního života země. Aby to vše mohla plnit, musí Národní galerie být živým a příjemným místem, kam lidé rádi a opakovaně přicházejí za uměleckým prožitkem i poznáváním. Přitažlivé prostředí pro mladé i staré není přitom generátorem finančního výdělku a není ani cílem samo o sobě, nýbrž je nástrojem, jak zprostředkovat umělecké hodnoty co největšímu množství lidí. (Zda je Praha a její Národní galerie skutečně schopna se zařadit do sítě velkých mezinárodních výstav, společně připravovaných významnými muzei, by se teprve muselo ukázat – dosud k takovému ověření chyběly možnosti a osobně jsem k pozitivní odpovědi skeptická.)

Jak k takovému cíli dospět? Ponechám teď stranou takové požadavky, jako je promyšlená a neodrazujcí výše vstupného, vhodné stanovení otevíracích hodin či povýšení vzdělávacích pracovníků na jednu z klíčových složek instituce – to vše, znovu připomínám, z hlediska oprávněných potřeb návštěvníků. Vizionářskou úvahu budu věnovat dislokaci a uspořádání sbírek. Optimální by samozřejmě bylo zbavit se všech stávajících budov, jež jsou v různém stupni nevhodné (ponechávám rovněž stranou opačný pohled, totiž památkářský, pro který je muzeum umění jednou z jistě nejvhodnějších možností, jak používat v dnešním světě palác nebo klášter, které své původní funkce nenávratně ztratily), a postavit novou budovu aktuálních světových parametrů. Vzhledem k nedostatku vhodných parcel v okruhu pražského centra a přitom mimo zátopovou oblast, i vzhledem k tzv. nedostatku veřejných peněz, je to ale řešení i na velmi otevřenou vizi příliš nereálné.

Navrhuji namísto toho kompletní a radikální rekonstrukci Veletržního paláce včetně technického zázemí a klimatizace, s uzavřením na dva až tři roky. Kvalitní architektura Veletržního paláce byla, konec konců, určena právě pro vystavování. Miroslav Masák a SIAL budovu rekonstruovali v dobách plných různých překážek a dlouho předtím, než se prostor nikoli nepodobný velké dvoraně stal nejpřitažlivějším místem obnovené Tate Modern v Londýně. Rekonstrukce by se musela zřejmě v pečlivě promyšlené míře dotknout některých dnes památkově chráněných částí stavby. Nepochybuji ale, že ateliér vybraný v řádné architektonické soutěži by dokázal tuto citlivou otázku dobře vyřešit a dosáhnout zdravého kompromisu. Pokud bude Veletržní palác celý k dispozici pro NG, měla by se sem vejít administrativa, zatímco pro depozitáře či restaurátorská pracoviště je nejvíce zodpovědným řešením postavit funkční, technologicky adekvátně vybavenou a zabezpečenou budovu mimo centrum. Pokud by financování těchto akcí nezatěžovaly odklony a tunely, byla by to částka zvládnutelná a její nezanedbatelná část by se dala získat prodejem některých historických budov, jež nyní NG využívá přesto, že jsou svou prostorovou povahou pro vystavování nevhodné.

Ústřední část zdejší expozice by předvedla to nejlepší, co má Národní galerie ve svých sbírkách. Byla by dobře čitelným cílem pro zahraniční návštěvníky a stravitelným soustem pro každého. Další prostory téže budovy by ukazovaly doplňkové části expozic, rozšiřující a prohlubující jednotlivé okruhy, a byly by instalovány se zvláštním zřetelem k didaktickému, případně participativnímu využití: do jejich utváření by totiž od samého počátku promlouvali kvalifikovaní edukační pracovníci. Totéž by pokračovalo v jedné či dvou nyní využívaných historických budovách. Pro prezentaci současného a nedávného umění by se dobře hodil formát dvouletých „dlouhodobých ale nestálých“ výstav. Umožňoval by aktuální obměnu exponátů i pozvání vždy nových kurátorských osobností. Pro větší krátkodobé výstavy by mohla být využita samostatná prostora, nejspíš Valdštejnská jízdárna.

Nesmysl? Nedomyšlené? Nejde to, protože…? Možná. Je to jen jeden nápad mezi mnoha, jež by se mohly vynořit. Chtěla jsem ale svou úvahou ukázat jediné: měli bychom se nejdříve velmi vážně, s dobrou znalostí dnešní muzeologie, bavit o tom, k čemu Národní galerie je a co má vlastně dělat. Jde-li o celostátní a „národní“ instituci, měl by se demokratického vyjednávání zúčastnit mnohem širší okruh, než několik specialistů na dějiny umění. Dislokace a povaha uspořádání jednotlivých dlouhodobých výstav by z toho vyplynuly.