Artalk.cz

In_margine (nejen o salonu malby)

Výstava Salon umění – malby Milenu Bartlovou vyprovokovala k úvaze o nebezpečích rezignace na kvalitativní soudy. „Pokud chtějí tvrdit, že demokracie spočívá v tom, že zahodíme hodnotová měřítka a legitimizujeme jako umělecký výkon vše, co kdokoli přinese, pak, obávám se, demokracii neprospívají,“ poznamenává na adresu organizátorů.

Milena Bartlová: Jen taková rychlovka

Dvojsmysl v titulku je známá novinářská strategie, jak nalákat čtenáře ke komentáři o skutečně špatné výstavě. Stojí za řeč, protože není jen průměrně mizerná, nudná a nezajímavá, ale špatná jaksi aktivně. DOX uspořádal na pouhé tři týdny Salon umění – malba (zde). Každý mohl přinést tři obrazy, jsou vystaveny vedle sebe a nad sebou bez jakéhokoli třídění. Návštěvníci mohou hlasovat o „nejlepším obraze“: vítězi bude uspořádána regulérní výstava.

Úroveň salonu odpovídá docela přesně rozložení Gaussovy křivky: několik dobrých děl (prý se zúčastnili i někteří známí profesionálové pod pseudonymem), několik skutečně strašných a asi čtyři pětiny masové produkce. Na výstavě bychom mohli realizovat dva semináře ze sociologie umění a umělecké kritiky: poznej mezi stovkami obrazů těch několik dobrých; rozlišuj, kdo z malířů vystudoval vysokou uměleckou školu a jaké „vlivy“ vstřebal, kdo kurzy malby v kulturním domě a kdo je samouk.

Jiná hodnocení nemají prakticky smysl. DOX se odvolává na tradici francouzských Salonů, a vzhledem k absenci poroty se z nich hlásí zvláště k Salonu nezávislých, pořádanému od 80. let 19. století dodnes, který prý „lze chápat jako kolébku moderního umění“. V pozadí projektu je jistě i vzpomínka na pražský salon z léta roku 1988, který pamětníkům utkvěl jako osvěžující zážitek, zpětně viděno jedna z předzvěstí svobody. Před čtvrt stoletím šlo mezi stovkami pláten (jediný rozdíl byl ten, že tehdy byla zavěšena v jedné řadě) vyhledat práce špičkových neoficiálních umělců. Pokud by chtěl DOX svým nynějším salonem rehabilitovat soudobou malbu jako základní „umělecké“ médium, byla by to takzvaná medvědí služba. Je samozřejmě skvělé, když se mnoho lidí věnuje malířství. Je to ale umění?

Připadá mi, že tu ale došlo k horšímu zkreslení. Galerie DOX, která funguje na nepříliš zřetelném pomezí privátního a veřejně financovaného podniku, si v hlavním městě získala cennou a důležitou pozici, již nese v názvu – je centrem současného umění. Zároveň se v rostoucí míře profiluje jako místo, kde se systematicky podporuje veřejná diskuse, kritické svobodné myšlení a politický aktivismus. Touto mimořádně chvályhodnou činností však na sebe DOX vzal také velkou zodpovědnost a zúžil si prostor pro nezávazné experimentování nebo přímočaré marketingové tahy.

Podle doprovodných textů k salonu malby považují pořadatelé svou výstavu za „demokratický prostor, prostor veřejné účasti a kritiky“. Pokud chtějí tvrdit, že demokracie spočívá v tom, že zahodíme hodnotová měřítka a legitimizujeme jako umělecký výkon vše, co kdokoli přinese, nebo že dobré umění je to, které se líbí největšímu počtu návštěvníků, pak, obávám se, demokracii neprospívají. Navíc to dělají v prostředí, kde bohužel není ani v kulturnějších vrstvách rozšířeno třeba jen základní politické vzdělání: po pádu minulého režimu jsme ideologizovanou občanskou výchovu neuměli nahradit tou demokratickou.

Kvalitní demokracie dneška nespočívá pouze v hlasování a v jednoduchém počítání, komu padne o desetinu procenta víc. Nestačí být 99% většinou. V současné evropské demokracii se zdůrazňuje požadavek, aby hlas každého byl nejen čas od času sečten, ale aby byl vždy slyšen; aby mohl nejen svobodně zaznít, ale aby byl brán vážně. Jinak řečeno pravý opak toho, co již dvacet let vtlouká do českých hlav zejména Václav Klaus. Podstatou kvality demokracie by totiž měl být ohled na menšinu, která byla ve volbách přehlasována – a tím se nemyslí, že si vítěz má rozdělit s opozicí sféry ekonomické moci, ale že musí zajistit pozornost oprávněným požadavkům všech, kdo třeba ani k volbám nešli.

Namísto toho u nás dosud pěstujeme mírně upravený a rétoricky přebarvený demokratický centralismus (pro ty, kdo zapomněli na svá povinná školení v marxismu-leninismu, a pro ty, kdo už na ně nemuseli: to je základní princip fungování leninských stran. Demokratická diskuse je možná, jen dokud se nerozhodne, pak se všichni musí tomuto rozhodnutí podřídit). Dnešní dobrá demokracie by měla spočívat v tvorbě a udržování takového politického prostředí, které zajistí, aby v rozhodování společnosti měl své místo nejen hlas těch, kdo mají zákonná majetková práva a moc (shareholders, tedy držitelé akcií), ale také těch, jejichž životy jsou rozhodováním dotčeny (stakeholders, kteří si vsadili). Tento argument se u nás zatím používá pouze pro to, že v radě vysoké školy mají být zastoupeni i zaměstnavatelé budoucích absolventů, jak ale připomíná například Václav Bělohradský, je to ve skutečnosti nástroj k prosazení lepší vlády.

Jenže umění je terénem hodnot. O hodnotách nelze hlasovat, nemohou nebýt elitní. A demokracie je princip vlády a politiky, nikoli všeobecně platná struktura čehokoliv. Myslím, že tady narážíme na hranici politické angažovanosti světa umění. Dáváme-li zaznít hlasu mizerného malířství a legitimizujeme jej vystavením v renomované umělecké instituci, pak zamlžujeme a rozmýváme to, co naopak potřebuje být vyhraněné a zřetelné.