Po dvanácti letech...

Po dvanácti letech dobrovolně vynucené absence jsem opět vstoupil do útrob Národní galerie, konkrétně do Veletržního paláce, nic radostného. Budova čpí opuštěností, udušená krutou, nelítostnou prázdnotou. Doslova! Žlutavá světla ochozů galerie stísněnou atmosféru úzkosti jenom podtrhují. Márnice, vylidněný ústavní moloch pro choromyslné...

Můj vztah k instituci Veletržního paláce, tedy NG, se však rozhodně ani s odchodem jejího bývalého generálního ředitele Milana Knížáka, nezměnil. Bohužel. Tuto instituci dostal totiž do rukou tým lidí, kteří současnému umění nerozumí, jsou tak tragicky nekompetentní. Její dnešní generální ředitel, jež byl dosazen skrze směšný a tak příznačně po domácku upatlaný konkurs na upatlaném ministerstvu kultury, nevlastní ani tu špetku sebereflexe, aby se pokusil dát aspoň prostor pro silný, respektuhodný tým lidí a pak se sám poroučel do manažerský anonymních vod českého kapitalismu, kam možná patří. Neboť co dělají v jeho týmu lidi jako Nikolaj Savický, či Marek Gregor například, co tam dělají lidé, kteří šli poslušně v zákrytu a po celá léta s Milanem Knížákem? Není tedy ani náhodou jeho (jejich) zásluhou, že se po více jak dvanácti letech konečně v prostoru Veletržního paláce NG pořádá smysluplný, tedy dlouhodobě zpracovávaný, nenáhodný a tím autenticky prožitý „projekt“: výstava Ostrovy odporu. Mezi První a druhou moderností (1985-2012). Příznačné je, že se dokonce pan generální ředitel NG, ostudně a trapně neobtěžuje přijít ani na tiskovou konferenci, ačkoliv je v budově přítomen. Nepřišel, jen aby nemusel zodpovídat případné otázky médií na budoucnost současné sbírky NG ve Veletržním paláci, či jmenování jejího nového ředitele.

Po dvanácti letech se v tomto prostředí náhle rozeznívají kroky lidí, které jsem většinou rád potkával jinde i v paměti českého umění. Co tady vlastně děláme, co tu očekáváme?! Po dvanácti letech se totiž dva čeští kurátoři − Jana a Jiří Ševčíkovi, kteří jedinečně a výrazně od poloviny 80 let spoluvytvářeli dnes již fundamentálně potvrzenou podobu českého vizuálního umění − rozhodli s pomoci mladší generace teoretiků (konkrétně s Edith Jeřábkovou a Vědecko-výzkumným pracovištěm Akademie výtvarných umění v Praze) prezentovat svůj pohled na 25 letou historii českého současného umění. O výstavě, jejíž jste součástí, se těžko píše, bylo by však zbabělé a alibistické, kdybych se o to přeci jen nepokusil.

Mezanin (šéf)kurátoři Jana a Jiří pojali jakou chybějící resumé konce 80. a začátku let 90., jež se mohlo v Národní galerii kontinuálně v normálním běhu vizuální kultury dávno objevit. Neboť tu jsou zastoupeni umělci, kteří tuto dobu jednoznačně a plnohodnotně vytvářeli a formovali skrze své postoje a práci. Přesto se kurátoři pokusili o riskantní, subjektivní a tím nutně selektivní výběr. Pro některé nezúčastněné umělce té doby asi bolestivé zjištění. Tady si dovolím své první „kritické“ zastavení. Ano výstava není deklarací jakési lineární chronologie, to by bylo příliš snadné a tím i zbytečné. Nechce tak ani vytvářet „spravedlivý" depozit, archív své doby, ale... Ale některá jména a jejich práce mi přeci jen chybí a některé obrazy jsou pro mne převisem. Kdo mi jistě chybí z druhé poloviny let osmdesátých, je Martin Mainer, František Skála, Margita Titlová, či Vladimír Merta, ale i Ivan Kafka, nebo Viktor Pivovarov a širší kolekce obrazů Vladimíra Kokolii. Počátek, či první polovina let devadesátých, je na výstavě zachycena skoro v naprosté celistvosti a přesvědčivě tak reprezentuje tehdejší dění. Především tu tak dominuje skupina Pondělí spolu s fotografiemi Martina Poláka a Lukáše Jasanského, ale i s fotografiemi Václava Stratila, nebo s pracemi Jiřího Příhody a Tomáše Hlaviny. Jediné co tu není a mělo by tu být, jsou práce Kateřiny Vincourové a snad i práce Míly Preslové, či Veroniky Bromové.

Přesto si dovolím říci, že instalace výstavy v prostoru mezaninu, který je pro jakoukoliv výstavu nezajímavý a nevhodný (pokud není architektonicky šikovně změněn a to tady není), je již ve svém historickém odkazu nečekaně přítomná a nikoliv jen didakticky muzeální. Má již sice svou „statičnost“ a tím i přehlednou hierarchičnost, to ji však kupodivu nedeterminuje, naopak. Přesto má svůj velký handicap, a to je mé druhé kritické zastavení: prezentace není se svou nezbytnou instalační „zakonzervovaností“ a významutvornou nepohyblivosti plnohodnotným partnerem kontinuálního pokračování té samé výstavy v prvním patře Veletržního paláce NG. Výstava přechodem o patro výše přestává být jedním organismem, ačkoliv by jím dle mého být nejen mohla, ale měla. Proč tomu tak není?

Nabízí se hned několik odpovědí, o které se pokusím. Ta úvodní je dána hned na první pohled. Prostor prvního patra je citlivěji architektonicky pojat. Je tak zřejmé, že zde práce architekta výstavy Zbyňka Baladrána asi více zajímala, neboť je s umělci této části výstavy nejen generačně spřízněn. Další jasně dohledatelný aspekt oné rozpojenosti s mezaninem je vážnější a vůči „dolním“ umělcům ne zcela korektní. V prvním patře, které skutečně vypadá jako ta regulérní nejsoučasnější exhibice kdekoliv na světě, nebyla totiž značná část exponátů instalována jako již hotová díla, ale mnozí umělci si tento prostor mohli přímo pojmout na místě jako svou momentální instalaci. To vždy výstavám pomáhá v její živé tváři. Tuto šanci umělci v prvním patře bohužel neměli. Přitom jsem si jist, že kdyby ji adekvátně dostali, mohla se celá výstava stát nejen homogenějším, silnějším tělem, ale byla by i přesnější ve svém významu pro celoživotní práci Jany a Jiřího Ševčíkových .

S tím souvisí práce spolukurátora výstavy Edith Jeřábkové, která odvedla skvělou práci na prvním patře a lze ji vytknout „ jen“ to, že se nechala unést přílišným počtem umělců. Výstava tak nabobtnala do počtu skoro 70 participujících. Poměrově se v mezaninu prezentuje cca 27 umělců, v prvním patře už však kolem 48 umělců. Tím rozhodně nechci říci, že by se měl navyšovat i počet umělců v mezaninu. Pouze si myslím, že pak může výstava celkově vyznít jako prostor pro kohokoliv a tím se vytratí její názorová platforma. Tedy to, co se na podobných výstavních resumé cení nejvíce a zároveň přináší i nejvíce kontroverznosti, polemik a neapriorních kritik. Jsem si jistý, že kdyby se některá jména na celé výstavě ještě neobjevila, bylo by to pro její pevnější vyznění zajímavější. Takto se prvnímu patru dostalo kleští jisté vzájemné zastupitelnosti, kdy se až na pár velmi výrazných jmen mnozí ostatní formálně − ale co více − i obsahově podobají. Jakoby se zde již viditelně projevila konvencionalita jazyka posledních cca osmi let. Jazyka, který si každý bezděky přivlastňuje, a tím činí věci snadnějšími, přijatelnějšími na úkor nečekanosti, bezprostřednosti. Nečelí se pak ani obsahovému zakoktání, přeřeknutí, zádrhelu. Vše je takové příjemně klouzavé, chytré, připravené pro všelijaké granty a instituty soutěží, sympozia, nebo spřízněné internetové ale i tištěné hlasy.

To, co je tak proklamativně sdělováno jako vzdor, argument například vůči estetizované spektakulárnosti, kdy chtějí být naopak zdůrazněny sociálně politické přesahy, tzv. nenápadné tendence, věcné stavy, archív, či asynchronní historie, či „nejnověji“ otevření pojmu modernismu, respektive avantgardy, se stalo nechtěným, protože snadným. Instantním manuálem směřujícím mílovými kroky k akademismu. Neboť, jak již bylo řečeno například před 5 léty v projektu Chaplin Resident Fighter(galerie Futura): "Pokud se obsahem artefaktu stane jazyk sám, je třeba jiného jazyka na to, aby nesl obsah."

Toto mé poslední kritické pozastavení však nemíním jako sebebičování, či ostrou, masochistickou střelbu do vlastních řad. Ne, tato výstava má opravdu jeden z nejvyšších kvalitativních parametrů posledního desetiletí a tím i zřejmý nejvyšší potencionál se stát živým završením posledních 25-ti let v našem vizuálním umění. Zatím jsem si na české scéně nevšiml, že by někdo z mladší generace byl výrazně ochoten se podílet tak jako Jana a Jiří Ševčikovi na podobné vizi. Většinou se tak jedná o dílčí partikulární zájmy úzkých atomizovaných skupinek umělců a jejich mluvčích. Což je škoda pro celou zdejší vizuální scénu. I proto má současná výstava Ostrovy odporu ve Veletržním paláci NG již svůj nesmazatelný kód v historii českého umění, ačkoliv teprve začala.

Jiří David Autor je jedním z umělců zastoupených na výstavě Ostrovy odporu

______________________________________________________________

Text byl ve zkrácené verzi publikován v Lidových novinách 30. 3. 2012

______________________________________________________________

Ostrovy odporu. Mezi první a druhou moderností 1985-2012 / kurátoři: Jana a Jiří Ševčíkovi, Edith Jeřábková / NG: Veletržní palác / Praha / 9. 3. – 1. 7. 2012