Artalk.cz

Wendersův cit pro architekturu

Psát na Artalku o dokumentu o tanečnici a choreografce, který si navíc svoji českou premiéru odbyl v září loňského roku, se může na první pohled jevit jako čistý nesmysl. Postřeh týkající se spolupráce režiséra Wima Wenderse s architektonickým studiem SANAA a rolí architektury ve filmu Pina však publikování takovéhoto příspěvku ospravedlňuje.

Tanec a architektura. Na první pohled možná nevysvítá mezi statickým stavebním uměním a dynamikou tanečního projevu mnoho paralel. Jak ale píše britská choreografka Carol Brown, tanec a architektura jsou si přece jen v jistém ohledu podobné: „Oboje je silně spjato s prostorovými vztahy. Tanečníci si své okolí podmaňují prostřednictvím choreografie, pomocí gest a pohybu svého těla, architekt pracuje s prostorem jako médiem pro vytváření formy staveb a lidských obydlí. Pro obě činnosti je pak zásadní lidské tělo, jeho měřítko a objem.“ Právě se spojením tanečního a architektonického pojetí prostoru v rámci jednoho celku pracuje režisér Wim Wenders ve snímku Pina, který při své loňské premiéře vzbudil mediální ohlas hlavně díky tomu, že se jednalo o hraný 3D film, který vznikl v Evropě a navíc se zaobíral poměrně intelektuálním tématem.

Wendersovo dílo je poctou slavné německé choreografce Pině Bausch, jejíž nenadálý skon v průběhu přípravy natáčení pozměnil charakter plánovaného společného projektu v de facto vzpomínkový film. Snímek se vedle výpovědí a vzpomínek tanečníků a Pininých spolupracovníků skládá z mozaiky tanečních choreografií Piny Bausch, které v průběhu let zkomponovala pro svůj domovský soubor Tanztheater Wuppertal. Vedle velkých jevištních čísel pro celý ansámbl jsou v rámci filmu zachyceny i drobnější, často sólové výstupy jednotlivých tanečníků. A právě při snímání těchto komorních tanečních etud se Wenders odpoutal od klasických, byť netradičně pojatých, divadelních prostor.

SANAA: Zollverein School of Management & Design

Tanečníky Wuppertalského souboru natáčel mimo jiné i v několika sugestivních architektonických prostředích, která měla dotvořit pohybové vyprávění a přeneseně také divákovi přiblížit Pininu osobnost. Zaujme například jednoduchá skloocelová konstrukce uprostřed zeleně, která slouží jako součást výstavních prostor Skulpturparku Wuppertal, nebo betonová terasa s asymetricky umístěnými okny a otevřeným výhledem na nebe. Tato poetická střešní platforma tvoří součást novostavby školní budovy Zollverein School of Management & Design postavené v roce 2006 na území bývalých uhelných dolů v blízkosti Wuppertalu. Autory budovy jsou architekti ze studia SANAA, Kazuyo Sejima a Ryue Nishizawa. Drobná zajímavost na okraj: s oběma japonskými architekty se Wenders setkal již dříve, když natáčel krátký dokument If Buildings Could Talk o jejich Rolex Learning Center v Lausanne ve Švýcarsku. Tento (také 3D) dokument byl promítán v rámci Benátského bienále architektury v roce 2010. Atelier SANAA si od založení roku 1995 vydobyl svou tvorbou světové renomé. Po patnácti letech se jeho zakladatelé dočkali dokonce nejvyššího architektonického uznání, když obdrželi Pritzkerovu cenu (zde).

Porota při jejím udělování ocenila architekty ze SANAA pro jejich „zdánlivě jednoduché lapidární budovy, kde hmota a fyzická hmatatelnost stavby jakoby ustupuje do pozadí a spolu s promyšleným světelným a prostorovým řešením tvoří sensuální rámec pro děje, lidi i objekty ve svém nitru“. Snad právě pro tyto vlastnosti si architekturu studia SANAA zvolil i Wim Wenders, který při tvorbě snímku Pina obecně kladl velký důraz na výběr scény. Jako další prostředí pro jedno z tanečních čísel vybral wuppertálskou elektrickou dráhu projíždějící po ocelové konstrukci nad ulicemi města. Jiné scény natáčel v továrních halách, na ostrůvcích rušných dopravních křižovatek, na nehostinné periferii u uhelných dolů, nebo naopak v prosvětleném prostředí parků plných zeleně a spadaného barevného listí.

SANAA: Rolex Learning Center v Lausanne

Nutno ale dodat, že dotváření tanečních výstupů za pomoci architektonického řešení prostor neobjevil pro Pininy choreografie až Wenders. Tutéž cestu sledovala ve svých inscenacích i sama Bausch, byť většinou v rámci divadelních interiérů. Ve spolupráci se scénografy Rolfem Borzikem, a později s Peterem Pabstem, vytvořila pro Wuppertalskou taneční scénu ojedinělý styl pojetí jevištních prostor, který často využíval netypické „kulisy“ přinášející do divadla přírodní elementy. Wenders ve filmu zachycuje například Borzikovo pojetí Svěcení jara, kde je celé pódium pokryto silnou vrstvou hlíny. Tanečníci, zanechávající po sobě viditelné stopy, se jeví spíše jako divocí jeskynní lidé a celý výjev je prodchnut živočišnou přirozeností. Pro scénu Vollmondu byl využit jiný z živlů: Peter Pabst nechal v tomto případě jeviště téměř z poloviny zaplavit vodou.

Neortodoxní scénické zásahy tak pomáhají porozumění tanci, který v podání Piny Bausch v žádném případě není brán pouze jako esteticky propracované ztvárnění pohybu lahodící oku diváka, ale jako prostředek k vyjádření touhy, hněvu, lásky, vášně, radosti i humoru. Pininy kreace mají na hony daleko od elegantních a esteticky vyumělkovaných divadelních scén, tanec pod jejím vedením bývá zpocený, promočený a špinavý; zároveň však hluboce emotivní, živelný, naléhavý a strhující. Jevištní úpravy a architektonické prostory, kam scénografové a později i Wim Wenders Pininy choreografie situovali, toto smyslové působení ještě umocňují. Architektura hraje tedy pro výsledný dojem podobnou roli jako tanec a stává se zprostředkovatelem jeho vyprávění. Obě formy umění si ve Wendersově filmu podmaňují okolní prostor a společně v něm souzní.

Klára Brůhová
Autorka je studentkou VŠUP

______________________________________________________________

Wim Wenders: Pina / 2011 / Spolková republika Německo, Francie, Velká Británie / 103 min.