Boj s časem

20. 3. 2012Anežka BartlováRecenze

Kabely a role toaletního papíru, kamna a křeslo s nevkusným přehozem nepůsobí jako typické náměty současného umění. Při prvním pohledu na dílo Štěpána Vrbického se vnucuje otázka proč má dnes ještě smysl zabývat se anachronickou výzvou realistického zátiší? Klíčem k porozumění se však stává čas: jeho plynutí i útěk, retro i aktuálnost. Štěpán Vrbický je absolventem ateliéru Grafiky II. Vladimíra Kokolii na AVU (1998-2005) a v současné době vystavuje v galerii Havelka několik svých prací na prodejní výstavě s názvem Svět.

Když nedávno v Galerii Rudolfinum vystavil David LaChapelle květinová zátiší, bylo to vlastně školsky jednoduché: trošku moralistní upozornění, že pomíjivost platí i dnes, že vizuální podívaná, která nám je poskytnuta, je založena na přitažlivosti konzumu a netrvá než chvíli. Grafiky Štěpána Vrbického fungují jako naprostý protiklad k LaChapellovým fotografiím. Vycházejí z typu zátiší vanitas, ale upozorňují nás, že jsou i věci neměnné. Vizuální podívaná, kterou Vrbický nabízí, odkazuje k zašmudlané, léta stále stejné zatuchlosti našich víkendových chalup.

Vrbického dílům však nelze upřít vizuální poutavost, lákají ke vpití se do obrazu: což zajišťuje ona řemeslná zručnost, neuhýbání před problémem umělecké „fachy“. Štěpán Vrbický kreslí pastelkami a jak sám říká, vrstvení barev na sebe je vlastně princip grafiky. Na první pohled díla nelákají ničím, než precizním zpracováním. Obyčejné realistické zátiší, řeklo by se. Jenže, nic není jak se zdá: při pozorném sledování kreseb se klubka kabelů a skupiny lepidel rozpadnou na barevné plochy, skoro abstraktně působící. Právě napětí mezi abstraktním a realistickým módem zobrazení tvoří další důležitý moment Vrbického tvorby.

Hlavním tématem kreseb je však čas. Čas je ostatně jedním z často reflektovaných problémů dnešní doby. Nejde jen o objektivní „zkracování času“, naše subjektivní prožívání a vnímání času zaměstnává umělce, ale stává se i námětem studií sociologů (nové pojetí fenoménu zaměstnání, které již nebude vyplňovat veškerý čas dospělé populace, neboť práce začíná být nedostatek) psychologů (prokrastinace, neboli chorobné odkládání povinností „na později“) i fyziků (výzkumy v CERNu, zkoumající nejvyšší možnou rychlost, což může mít dopad i na pochopení historie času − stáří vesmíru atp.).

Štěpán Vrbický bojuje ve své tvorbě proti základní vlastnosti času, totiž jeho chronické nedostatečnosti, plýtváním. Umělec si vybere doma určitou konstelaci věcí a tu potom, podle svých slov, „tři týdny, až rok“ zpracovává. Vzniká napětí mezi banálním výjevem, zachytitelným v mžiku fotoaparátem a vizuálně podobnou, rukodělnou kresbou-grafikou, vznikající několik měsíců. Vrbický čas spotřebuje za nás, promění ho v jakousi konzervu – kresbu. Moment nahromadění času uvnitř kresby si divák uvědomí, když i jeho čas začne být požírán, ve chvíli prohlížení vystavených děl.

Evidentně nesoučasný výraz realistických zátiší, pak můžeme chápat jako vlastně další strategii, která nás může uchránit před všepožírajícím Chronem. Zdánlivá anachroničnost Vrbického tvorby, tak je možná jen další zbraní v nekonečném boji s časem.

______________________________________________________________

Štěpán Vrbický: Svět / kurátorka: Alice Mžyková / Galerie Havelka / Praha / 2. 3. - 31. 3. 2012

 

 

Anežka Bartlová | Anežka Bartlová (*1988) je šéfredaktorkou Artalku. Vystudovala Dějiny umění na FF UK a UMPRUM a doktorát získala na KTDU Akademie výtvarných umění v Praze. Je editorkou knihy Manuál monumentu (UMPRUM, 2016). Podílela se na běhu INI Gallery a Ceny Věry Jirousové (2014–2016). V letech 2016 až 2019 byla interní redaktorkou časopisu Art+Antiques, 2018–2022 pracovala v redakci akademického časopisu Sešit pro umění, teorii a příbuzné zóny. Anežka Bartlová je členkou Spolku Skutek, solidární platformy pro komunikaci uvnitř i vně umělecké scény, členkou Feministických (uměleckých) institucí a iniciativy Nadšením nájem nezaplatíš.