Artalk.cz

In_margine (nejen o prázdnotě)

V předvelikonoční době Milena Bartlová píše o Postním plátně instalovaném architektem Norbertem Schmidtem v pražském kostele Nejsvětějšího Salvátora: „Podle autorových vlastních slov poukazuje k náboženskému významu mlčení, ztrátě explicitních významů a jedné z možných cest k vyjádření toho, co se vyřčení vzpírá, ale co přitom tvoří podstatnou součást náboženské zkušenosti.“

Milena Bartlová: Delete

Psát o aktualitách světa vizuální kultury je vážně nevděčné. Zejména když mne trestuhodný pocit, že nutně musí zaznít i můj hlas, svedl k psaní o týcovinách, o nichž ve skutečnosti stejně nic nového říci nešlo. Dnes mi tudíž není zatěžko odolat naléhavým aktualitám všeho druhu − od triumfálního návratu české neoavantgardy do Národní galerie až po slovenské volby – a psát o nezpochybnitelných nadčasových hodnotách umění, a rovnou o těch neviditelných. Je to klidnější, pohodlnější, a ještě si lze estétsky postěžovat na povrchnost čtenářů, když by o takové věci projevili menší zájem.

Tou nejvíce nezpochybnitelnou hodnotou je určitě umění ve službách křesťanské církve. Když se v druhé polovině 19. století začala v Evropě prosazovat sekularizace veřejného života doprovázená erozí společenské autority církví, rozešly se cesty křesťanského umění a toho, co se považuje za hlavní vývojový směr moderní tvorby. Umělci, kteří tvoří výslovně a zřetelně náboženské – křesťanské − katolické umění jsou malou menšinou, a mezi nimi je ještě méně těch, kdo tvoří přímo pro chrámový prostor a kdo přitom používají aktuální tvůrčí postupy.

Jedno takové dílo máme do velikonoc v Praze a zaslouží si pozornost nejen těch, kdo pravidelně docházejí na bohoslužby do kostela Nejsvětějšího Salvátora u Karlova mostu, kde působí tzv. akademická farnost pod vedením Tomáše Halíka. Na Popeleční středu zde Norbert Schmidt instaloval prostorovou realizaci Postní plátno. Autor je architektem (AP ateliér), redaktorem římsko-katolického časopisu Salve a vedoucím Centra teologie a umění při Katolické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (www.ctu-uk.cz – člověk zvenčí se musí pozastavit nad tím, že toto centrum nijak nesouvisí s tamtéž působícím Ústavem dějin křesťanského umění). Postní plátno je obrovská (6x12m) čistě bílá plocha zavěšené látky, která zahaluje presbytář pozdně manýristického či raně barokního chrámového interiéru včetně hlavního oltáře. Ruší tak navyklé vnímání chrámového prostoru a namísto vizuálního bohatství, obvyklého v římsko-katolických chrámech, nabízí úplně jiný pohled, než po zbytek roku. Jak je zřejmé z doprovodných textů (zde, zde), je Schmidt dobře vzdělán v dějinách umění. Jako podnět pro svou realizaci si přivlastnil středověký koncept: větší či menší textilní závěsy, které se po celý středověk používaly v době velkého půstu před velikonocemi k zakrytí obrazů na oltářích. Dělalo se to proto, aby se prohloubila zkušenost čtyřiceti denního postního období o „půst očí“: bohatství barev a tvarů v chrámovém interiéru totiž představovala v tehdejším světě pro většinu lidí nejvýznamnější příležitost vizuálního požitku.

Dnes si takové rozkoše dopřáváme jinde než v kostelích – v sérii těchto komentářů už o tom byla řeč jak na margo 3D filmů tak i Slovanské epopeje či výstavy Davida LaChapella. Schmidtovo Postní plátno je remake nabízející posun původního smyslu. Podle autorových vlastních slov poukazuje k náboženskému významu mlčení, ztrátě explicitních významů a jedné z možných cest k vyjádření toho, co se vyřčení vzpírá, ale co přitom tvoří podstatnou součást náboženské zkušenosti. Jinou stránkou dnešní vizuální praxe je ovšem skutečnost, že ten, kdo spatří obrovské bílé plátno, se nejspíš ze všeho bezprostředně zeptá – a co se tu bude promítat? Středověká náboženská praxe skutečně vedla v průběhu staletí k tomu, že se na plátno „promítaly“ obrazy (celkem samozřejmě se právě jen taková plátna měla šanci dochovat). Prováděly se ovšem nebarevnou kresbou nebo jen málo pestrými barvami; takovým příkladem je jedno z největších dochovaných pláten z lužické Žitavy/Zittau (jež tehdy patřila do zemí Koruny české) z roku 1472, na jehož ploše 8,5 x 6,7 m je namalován kompletní příběh dějin od stvoření světa po poslední soud. Vedla k tomu obava církevních autorit, že by si nevzdělaní lidé mohli ze své imaginace „promítat“ i obsahy, které by nepatřily do kanonického rámce správné víry.

Marek Kvetán: New City / 2003

V moderní době je uvolnění místa, kde se očekává vizuální obsah, ať už obraz, film či nápis, vytvořením prostoru svobody. Taková je sémantika Malevičova Černého čtverce (naposledy jste jej viděli v logu artalk.cz), byť při odstranění obrazu vyšel z náboženské tradice východní pravoslavné církve a z ikon zčernalých od dýmu staletí hořících svíček. Vyprázdnění a zakrytí je ostatně postup, který umožní navodit osobní prožitek i zcela mimo sakrální souvislosti. Stejné „ikonoklastické“ metody využila i kurátorka Petra Hanáková na nynější výstavě Delete ve Slovenské národní galerii v Bratislavě (zde). Jak kontext historické kostelní stavby, tak kontext muzea umění umožňují specifický způsob ukazování – totiž tím, že něco neukážeme. Vlastně je tu nejdůležitější právě ten kontext. Protože neukazovat nic jen tak, to už by bylo skutečné vyvanutí všeho významu a nikdo by si toho prostě ani nevšiml.