Wolfsonovy symboly instantního štěstí

„Práci s interpretováním svých děl rád přenechávám divákům,“ říká umělec, v jehož videoinstalacích si animovaný židovský lichvář listuje módním magazínem a coca-colové lahve plněné mlékem pochodují zpustošenými ulicemi města. Do 25. února si své vlastní interpretační schopnosti můžete přijít otestovat do pražské galerie SVIT, kde se promítají Wolfsonovy vybrané práce.

Umění Jordana Wolfsona klade otázky nepoměrně větší rychlostí, než jakou je stíhá zodpovídat. Když umělec v roce 2006 vystavoval na bienále ve Whitney Museum of American Art, promítl divákům němý film. Muž oděný do fraku v něm znakovou řečí převyprávěl závěrečný proslov Charlieho Chaplina z filmu Diktátor. Promítaný snímek byl sice bez zvuku, Wolfson však plný text projevu zkopíroval do názvu díla, který tak čítal celých 706 slov. Do téže galerie pak pozval svého domácího, čtyřiadevadesátiletého pána a někdejšího majitele malířské firmy, aby seškrábal a nanovo přebílil kus zdi, na jejíž výmalbě pracoval, když se muzeum před desítkami let rekonstruovalo. Že byla zeď místem uměleckého činu, signalizovala jen přikovaná cedulka s popiskem.

Wolfson svého diváka nechává tápat v interpretační tmě, někdy bez jediného vodítka. Důsledně se zdráhá říkat o svém umění cokoli konkrétního. „Nechci využívat pozice tvůrce k tomu, abych cokoli diktoval. Nepovažuji se za nic víc než za jednoho ze svých diváků,“ říká jednatřicetiletý umělec, který již několik let přelétává mezi New Yorkem a Berlínem. Jeho videa a instalace se ukazovaly v takových výstavních institucích jako Tate Modern, Centre George Pompidou či Kunsthalle Zürich. Ve Wolfsonově práci se setkávají strategie konceptuálního umění a pop-artu, jeho umění tak promlouvá jedinečným jazykem, který hojně pracuje s odkazy na modly moderní doby – ikony zábavní kultury, moderní technologie a masová média. Do svých děl pak navíc projektuje svou fascinaci osobním prožíváním a lidskými emocemi.

Na londýnské umělecké přehlídce Frieze Art Fair Wolfson předvedl site-specific performanci, během níž nechal návštěvníky procházet veletrhem v doprovodu teoretického fyzika, který jim pětačtyřicet minut vysvětloval teorii strun. Pro některé byl vědecký výklad nezáživný, v jiných budil úžas, mnoho nezasvěcených se však cítilo oním náhle zjeveným uměním dokonale zmateno. Hlavní chod své performance si však Wolfson nechal na následující den veletrhu. Spolu se třemi herci se posadil na trávě v Regent‘s Parku, kde je nechal předčítat repliky ze scénáře, tvořeného úryvky rozhovorů z přechozího dne. Čas od času pak jejich směrem vyštěknul příkaz jako „tišeji!“ „víc nahlas!“ nebo „víc sexy!“.

Stejné rozkazy zaznívají v jedné ze tří Wolfsonových prací, které jsou do soboty k vidění v galerii SVIT. Ve dvacetiminutovém filmu s názvem Con Leche (2009) pochoduje unisono zástup ručně animovaných, mlékem plněných lahví od dietní coly. Láhve mašírují dnem i nocí osamělými a zdevastovanými ulicemi Detroitu, z pozadí pleskavého zvuku jejich chodidel přitom vystupují dva hlasy: hlas ženy odtažitě předčítá porůznu posbírané a nekoherentně poskládané texty o recyklaci, sebeobraně, nevyhraněné sexuální orientaci nebo drogovém skandálu topmodelky Kate Moss. Hlas samotného umělce ji tu a tam přeruší režijním pokynem. Obraz se náhodně posouvá a rotuje kolem své osy, celé video pak běží ve smyčce – jenže zatímco obrazová složka filmu má 15 minut, zvuková trvá celých 23 minut, a tak se různé úryvky pokaždé potkají s různými výjevy. Používáním dekontextualizovaných motivů z oblasti populární kultury pronáší Wolfson depresivní komentář na adresu společenského statusu quo. Životy moderních lidí jsou podle něj určovány masovými médii, která nás dnes a denně sytí banálními sdělení s odpadovou informační hodnotou. Pro výživu lidského intelektu je taková strava stejně chudá, jako je dietní Coca Cola pro jeho organismus.

Na nešvary moderní doby naráží Wolfson i v druhém snímku, jenž se ve SVITu promítá. Třináctiminutový film s názvem Animation, masks (2011) má jediného hrdinu – digitálně animovanou karikaturu židovského muže, jehož rysy v mnohém připomínají rysy Shakespearova lichváře Shylocka (a také samotného Wolfsona). Muž různými hlasy recituje báseň The Love Poem (zde) z pera amerického básníka Richarda Brautigana, hned nato se z jeho úst line šeptaný rozhovor dvou milenců. Celou dobu si listuje předloňským vydáním francouzské VOGUE, zatímco se mu na tváři míhají populární symboly dnešní doby – Mickey Mouse, Bart Simpson, Charlie Brown z komiksu Peaunuts nebo monogram z kabelek od Louise Vuittona. Za jeho trupem se střídají interiéry moderně vybavených newyorských loftů – další z konstruktů, jež nám společnost vštěpuje coby kolektivní představu naplněného života. Nečekané kombinace známých motivů vybízí při každém zhlédnutí filmu k hledání nových interpretací. Tak dobře se Wolfsonovi daří nevyslovit otevřenou kritiku, nedat přímý políček tváři dnešní společnosti. Postupně sledujeme, jak animovaný muž, obklopený symboly instantního štěstí, postupně přichází o rozum – a my s ním.

Kromě snahy vymýtit ze světa démony západního materialismu je na Wolfsonově tvorbě pozoruhodná ještě další věc – emocionální hloubka. Na tom groteskním stvoření se skobovitým nosem, křivými zuby a jarmulkou je něco nekonečně melancholického. Wolfsonovo umění v člověku nakonec zanechá pocit, že láska a všechny její podoby, od přelétavého chtíče po tragédii oddaného vztahu, jsou něčím, o co je člověk navždy odsouzen usilovat. Kvůli lásce jsme schopni nasadit si tolik masek, kolik je zapotřebí. A to jen proto, abychom – jak Wolfson naznačuje – stejně nikdy neuspěli.

Kateřina Hanáčková Autorka studuje na institutu Mediálních studií a žurnalistiky FSV UK

______________________________________________________________

Jordan Wolfson / kurátorka: Markéta Stará / SVIT Praha / Praha / 21. 1. – 25. 2. 2012