Inspirace z roku 1936

Nikolaj Savický, náměstek generálního ředitele NG, zaslal artalku příspěvek, ve kterém nepřímo reaguje na debatu o nebezpečích komerzializace veřejných muzeí a galerií, která se v půlce ledna uskutečnila na půdě VŠUP. Savický připomíná, že NG původně vznikla jako soukromá iniciativa a že stát někdejší Obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění převzal až ve 30. letech. Zákon z roku 1936, kterým došlo k postátnění Obrazárny, by podle Savického mohl být inspirací i pro dnešní zákonodárce.

Nikolaj Savický: Dva dokumenty k debatě o komercializaci veřejných galerií

V úterý 17. ledna 2012 večer se na VŠUP v Praze uskutečnila panelová diskuse na téma „Kam kráčejí veřejné galerie?“ Tématem sice byla „komercializace veřejných galerií,“ ale došlo i na výrazy jako „hybridizace“ či „neoliberální privatizace veřejného sektoru.“ Shrnutí debaty snad podá někdo z jejích účastníků (zde). Podstatnou otázku, která zazněla v podtextu mnoha diskutujících, lze ovšem shrnout asi takto: nakolik je přijatelné zapojení soukromých finančních prostředků do podpory státních či krajských galerií, které mají vesměs formu příspěvkových organizací, a za jakých podmínek je (ještě) lze akceptovat?

Sám jednoduchou odpověď neznám a silně pochybuji, že by ji v konzistentní a přesvědčivé podobě byl schopen formulovat kdokoli z těch, kteří v posluchárně č. 115 ten večer seděli. Osobně se domnívám, že je nutné posuzovat každou spoluúčast komerčních subjektů na financování výstav a soutěží ve veřejných galeriích a muzeích umění individuálně a že striktně stanovená a za všech okolností platná kritéria v této chvíli prakticky nastavit nelze. Zajímavé však bylo pozorovat ono automaticky přijímané přesvědčení všech účastníků, že mezi státním (respektive veřejným) a komerčním sektorem existuje hluboká a nepřekonatelná propast a že soukromé subjekty vždy chtějí nějaké snadno dosažitelné zisky na úkor veřejného sektoru.

Účastníky diskuse nezviklala v tomto přesvědčení ani obecně známá skutečnost, že i státní instituce natolik spjatá s československou a později českou státností, jako je Národní galerie v Praze, byla z více než dvou set let své existence formálně 140 let a prakticky více než 130 let ryze soukromou organizací, respektive její složkou. Přitom se jeden z diskutujících, Jan Skřivánek, procesem postupného postátnění Obrazárny, které probíhalo od prvního návrhu z roku 1928 až k finálnímu řešení v podobě příslušného zákona z roku 1936, v minulosti sám badatelsky věnoval. Myšlenka postátnění soukromé Obrazárny ostatně procházela v letech 1931–1936, kdy nabývala konkrétní podoby, poměrně zásadním vývojem. Mnohé tehdy problematické otázky vypadají z dnešního pohledu téměř bizarně, jiné však neztratily nic ze své závažnosti ani po osmdesáti letech. Stejně jako tehdy i dnes chybějí peníze.

Nedostatek finančních prostředků pro centrální uměleckou sbírku není žádnou novinkou. Otevřeně se o něm začalo hovořit v roce 1919, tedy ve chvíli, kdy Obrazárna prakticky převzala úlohu ústředního československého státního muzea umění, ačkoliv formálně zůstávala soukromou institucí. V podobné situaci se tehdy ocitla také pražská Moderní galerie, která však měla modernější a životaschopnější právní formu a navíc disponovala vlastním nadačním jměním, takže její finanční situace nebyla tak tíživá. Dvojaké postavení Obrazárny a v menší míře i Moderní galerie dobře ilustruje jedna skutečnost. V průběhu 20. let československý stát v relativně velkém rozsahu nakupoval umělecká díla pro zamýšlenou Čsl. státní galerii. Deponoval je tehdy „dočasně“ buď v Obrazárně, nebo v Moderní galerii, čímž posiloval svůj vliv na řízení obou institucí. Dotace na nákup uměleckých děl, jejichž příjemcem pro umění vzniklé před rokem 1800 byla právě Obrazárna, však neřešily naléhavé otázky jejího provozního financování.

Už v roce 1921 se Vincenc Kramář dožadoval pro Obrazárnu finanční pomoci ze všech myslitelných zdrojů slovy: „Třeba je tedy rozsáhlé finanční podpory. Především musí si stát dobře uvědomiti své povinnosti k Obrazárně a doložiti tento správně chápaný poměr mnohem vyšší subvencí, než jaké se jí dosud dostává. Dále jsou to naše banky, průmyslové společnosti a závody, veřejné instituce všeho druhu, jímž přísluší, aby přispěly většími ročními částkami na Obrazárnu. Současně je však třeba, aby se hlásili hromadně zámožnější jednotlivci za členy Společnosti vlasteneckých přátel umění, a to platí také o zastupitelstvech okresních a obecních a jiných institucí, nemohou-li věnovati více.“ Roční členský příspěvek Společnosti tehdy činil od 84 do 100 Kč.

Finanční nouze, způsobená ekonomickou krizí z let 1929–1933, stála i u skutečného zahájení procesu etatizace Obrazárny v roce 1932. Podmínky připravované smlouvy se během jednání postupně zhoršovaly pro Společnost vlasteneckých přátel umění a zlepšovaly pro stát. Na druhou stranu platil stát prostřednictvím Ministerstva školství a národní osvěty ve stále vzrůstající míře provozní náklady i úroky z dluhů Společnosti a dostával se tím vůči Společnosti do stále výhodnějšího postavení. Přesto bylo výsledné řešení velkorysé k provozním nárokům Společnosti a zohledňovalo také potřebu dalšího systematického rozvoje bývalé Obrazárny, nyní Státní sbírky starého umění, formálně založené 1. ledna 1937.

Národní galerie v Praze se často odvolává na dosud platný zákon č. 148/1949 Sb., o Národní galerii v Praze, jímž byla ve své dnešní podobě založena. Nezbývá jí nic jiného a proto musí přehlížet z historického hlediska značně nevýhodnou dikci jeho klíčových ustanovení, které však nenajdeme v hlavní věcné části, ale v ustanoveních článků II. a III. téhož zákona. Tímto zákonem totiž byly zrušeny dvě instituce, z nichž jedna (Státní sbírka starého umění ) původně disponovala vlastními zákonem danými finančními prostředky a druhá (Moderní galerie) zase představovala nadaci s důležitými rysy veřejnoprávní instituce. Stát se tak ve skutečnosti zákonem č. 148/1949 Sb. nejen bez omezení zmocnil majetku obou těchto institucí, ale – a to je snad ještě důležitější – současně se zbavil závazků, které mu vůči někdejší Obrazárně ukládal zákon č. 127/1936 Sb., „jímž Československý stát nabývá sbírek Společnosti vlasteneckých přátel umění v Čechách.“

Zdánlivě formální věta z článku II, odst. 1, dodnes platného zákona o Národní galerii v Praze, „zákon č. 127/1936 Sb. se zrušuje,“ nebyla ve své podstatě ničím jiným, než zrušením zákonných závazků státu vůči právní následnici někdejší Obrazárny. Od té doby se financování Národní galerie v Praze ze státních zdrojů stalo pouze záležitostí exekutivy, která rozhoduje o výši příspěvku na její provoz, aniž by v tomto směru byla vázána podobným ustanovením, jaké obsahoval zrušený zákon z roku 1936.

Když Senát v dubnu 1936 projednával návrh zákona o postátnění Obrazárny, přijal dvě pozoruhodná usnesení. První z nich, kulturního výboru, znamenitě ilustruje dobovou mentalitu a vztah zákonodárců k budoucí Státní sbírce starého umění. Senátoři tehdy byli toho názoru, že „jest povinností, aby stát odstranil mezery o památkách umělecké zdatnosti minulých dob a užil každé příležitosti, by doplněním sbírek zařadil národ náš mezi kulturně nejvyspělejší, aby Prahu učinil střediskem kulturních děl, ať výtvarníci jsou příslušníky vlastního národa nebo národností cizích, čímž byl by náš stát před cizinou důstojně representován.“ Druhé usnesení, které přijal rozpočtový (sic!) výbor, pak konstatuje, že „převzetím sbírek získává stát majetek velké hmotné i kulturní ceny, vůči níž jsou převzaté povinnosti státu neúměrně malé.“

Závazky státu, vyplývající ze smlouvy se Společností vlasteneckých přátel umění a ze zákona č. 127/1936 Sb., byly sice zdánlivě malé, ovšem za jeden milion korun, jímž tehdy stát ze zákona ročně dotoval nákupní fond Státní sbírky starého umění, se v cenách roku 1937 daly pořídit např. dva špičkové obrazy francouzského impresionismu či postimpresionismu, a to navzdory skokovému růstu jejich cen na světovém trhu ve 20. a na počátku 30. let minulého století. Navíc byl tento vklad státu do nákupního fondu Státní sbírky starého umění mandatorní a snížit či odstranit ho bylo možné pouze zákonem. Kromě toho se stát zavazoval vyplácet transformované Společnosti ročně 50.000 Kč (pro srovnání: částku, za kterou se tehdy dala pořídit dvě až tři luxusní auta) „nepřímo k dobru sbírek tím, že obnosu bude použito na propagaci k získávání mecenášů a příznivců státní galerie.“ Pro inspiraci dnešních zákonodárců a k volnému užití p.t. odbornou veřejností stojí za to úplný text obou usnesení Senátu z konce dubna 1936 a zákona, jímž stát původně převzal Obrazárnu Společnosti vlasteneckých přátel umění, zpřístupnit čtenářům Artalku. Je totiž jen málo dokumentů, které by tak názorně ilustrovaly rozdíl v přístupu tehdejších a dnešních zákonodárců k národnímu kulturnímu dědictví a k jeho odpovědné správě (zákon, usnesení).