Artalk.cz

In_margine (nejen o Leonardovi)

Ve svém nejnovějším příspěvku Milena Bartlová reaguje na absurdní divadlo kolem údajného autoportrétu Leonarda da Vinciho, který byl na zámek Zbiroh zapůjčen z Itálie. „V zrcadle onoho italského portrétu a všeho, co se kolem něj právě točí, vidíme v koncentraci a nadsázce frašky výstižný odraz podoby světa, v němž žijeme,“ trpce konstatuje Bartlová.

Milena Bartlová: Jednou jako kultura, podruhé jako fraška

Když se letos v létě objevil dosud neznámý obraz Leonarda da Vinci Kristus Spasitel, zaznamenala jsem to zprvu poněkud skepticky jako další doplněk Leonardovského kultu. Ten je díky Danu Brownovi v naší době další inkarnací moderní a postmoderní touhy po tajemstvích minulosti, již lze jako projekci snad nejlépe uchopit pomocí psychoanalýzy. To téma zajímá nejen mne (psala jsem o něm v knize Pop History v roce 2003), ale hlavně Umberta Eca, který se k němu právě znovu vrátil ve svém posledním románu.

Obraz Spasitele je mimořádně zajímavým příkladem legitimizace nových věcí tím, že jsou podány jako srozumitelný remake starých autorit, v tomto případě kanonické ikony Krista Spasitele z 5. století (ve sbírce kláštera sv. Kateřiny na Sinaji). Atribuce malby Leonardovi se zdá být z předběžných zpráv přesvědčivá (zde), ostatně byl přijat do velké Leonardovy výstavy v National Gallery London (zde). Dokonce i z reprodukce je zřejmé, že jde o důležité dílo, které i kriticky střízlivého historika umění znovu přiměje uvažovat o tom, v čem spočívá mimořádná působivost Leonardových maleb.

Londýnská Národní galerie obraz mohla vystavit jedině díky ujištění amerického vlastníka, že se dílo v dohledné době neobjeví na uměleckém trhu: její pravidla totiž zamezují tomu, aby jako veřejná instituce legitimizovala vývoj tržních cen. Chtěla jsem původně psát komentář o přehnaném kultu génia a jeho travestii v populární kultuře, o skutečných kvalitách uměleckého díla a o jeho komerční inscenaci, a hlavně o tom, do jaké míry se takové přístupy vylučují nebo zda a jak se mohou navzájem podporovat.

Než jsem se ale k tomu pro nával aktualit všeho druhu dostala, vnutilo se mi včera přesně totéž téma jako akční story, ovšem v provinčně pokleslé podobě. Je mi trochu zatěžko nepsat divokou a zábavnou parodii – ostatně hlavní zpráva zpravodajství ČT1 (zde) opravdu připomíná nejvíc ze všeho Českou sodu. Dosud neznámý a neuvěřitelně cenný autoportrét slavného Leonarda, poprvé u nás a vůbec poprvé zveřejněný, a navíc v (blíže nespecifikované) souvislosti s tajuplnými templáři!

Věcné informace už tak úžasně nezní. Obraz, prezentovaný organizátory akce a italskými objeviteli jako údajný Leonardův portrét či dokonce autoportrét, je součástí výstavy „Tvář Leonarda da Vinci – Příběh rytířského řádu templářů“, kterou od ledna do března pořádá na Zbirohu majitel zámku a luxusního hotelu, který je v něm zřízen, „ve spolupráci s organizací Praga Mystica, se zástupci Italského řádu templářů, jenž se hlásí k prapůvodním templářským kořenům, a jihoitalským muzeem Museo delle Antiche Genti di Lucania z oblasti Basilicata; pod záštitou Ministerstva kultury České republiky, velvyslance Italské republiky, hejtmana Plzeňského kraje a biskupa plzeňského.“ (zde). Tedy poněkud pouťová akce, o jejíž úrovni nejlépe vypovídá plakát, řadící se k „undergroundu grafického designu“ (jak podobné kreace označuje Robert V. Novák).

Z hlediska dějin umění je to celé holý nesmysl, kterému by slušný vědec neměl vůbec věnovat pozornost. Tvrzení, že obraz má autorsky cokoli společného s Leonardem da Vinci je tak absurdní, že je vlastně obtížné snášet proti němu věcné argumenty – pro ty by musel existovat aspoň minimální věcný kontakt. Při velmi dobré vůli můžeme nalézt jakousi souvislost ikonografickou, Leonardo byl totiž mytizovanou osobností již v minulých stoletích, a lze si představit, že obraz kdosi namaloval jako ne příliš zdařilou verzi jeho podobizny.

Bylo by zřejmě naivní, kdybychom očekávali, že si veřejnoprávní televize či ministerstvo kultury nejprve ověří, zda celá akce je věrohodná a jaký je její kulturní přínos. Nejzajímavější otázka ale pro mne je, proč ČT1 ve své hlavní zpravodajské relaci dělala tímto způsobem reklamu soukromému podnikání západočeského hoteliéra? A jak získal pro templářskou akci záštitu ministerstva, velvyslance a biskupa? Podle internetových zdrojů není Jaroslav Pácha jen provinční podnikatel, který se vypracoval od kempu k luxusnímu hotelu Chateau Zbiroh, jejž zřídil po nákladné (a jistě záslužné) rekonstrukci ve zdejším zámku. Ten koupil v poničeném stavu od českého státu v roce 2004, kdy odtud odešla armáda. Pácha je nebo byl také spolumajitelem (spolu s indicky znějícím jménem Sanjiv Suri a s Lucií Pilipovou) sálu na Žofíně – oblíbeném místě srazů ODS či seminářů Klausova think-tanku, a rovněž pohostinské firmy se sídlem na Vikárce na Pražském hradě. Vlivné přímluvce si z takových údajů dokážeme snadno odvodit.

Jaroslav Pácha, majitel zámku Zbiroh / foto: Ivan Blažek, Právo

Nejde ale jen o další drobný doplněk do mapy zdejšího stavu masového média veřejné služby, které poskytuje skrytou barnumskou reklamu soukromému podnikání. Výmluvné mi připadá srovnání obou „nových Leonardů“. Nejde ani jen o to, že ten světový je pravý, kdežto ten u nás je pod jakoukoli hranicí možné souvislosti se slavným malířem. V zrcadle onoho italského portrétu a všeho, co se kolem něj právě točí, vidíme v koncentraci a nadsázce frašky výstižný odraz podoby světa, v němž žijeme: klientelismus a korupce napříč společností včetně veřejnoprávního média, podivní podnikatelé, nekulturní politická elita, nevzdělaní novináři, přehlížení vzdělanci. To vše dohromady je obraz beznadějného zapadákova na východním okraji Evropy, bez rozhledu a kritičnosti, kde každému naletíme a kde se tudíž tak snadno legitimizují podivné objevy, atribuce i obchody.

Jak snadné je stát se provinční celebritou! Kdyby ten obraz měl aspoň nějakou šanci přiblížit se na dohled k Leonardově tvorbě, nebyl by nyní na Zbirohu, ale v National Gallery v Londýně.

_____________________

Upřesnění 26. 1. 2012. Na základě upozornění čtenářů konstatujeme, že údaje o firmě se sídlem na Žofíně, spoluvlastněné Jaroslavem Páchou, neinterpretovala autorka textu zcela přesně (zde). Firma není majitelem Žofína, ale provozovatelem tamní restaurace. Autorka i redakce se však domnívají, že na obsahu komentáře to nic nemění.