Pokus o osvícenou diktaturu

Rozhovor Pavla Sterce s ředitelem DOX Leošem Válkou o tom, kdo rozhoduje o výstavním programu v této galerii i honorářích pro umělce a kurátory, kteří se na něm podílejí.

Začal bych otázkou, na kterou, jak vím z některých předešlých rozhovorů, nerad odpovídáte. K jaké instituci v Evropě byste přirovnal DOX? Já vlastně nevím. Já bych byl rád, kdybychom DOX nemuseli přirovnávat k žádné instituci, a kdybychom byli schopni si vytvořit takovou pozici a uspořádání, které by nebylo snadno rozpoznatelné a zařaditelné z hlediska profilu. Ne protože bychom chtěli být za každou cenu originální nebo unikátní z hlediska propagace a marketingu, ale hlavně proto, že máme docela vyhraněný názor na to, jaká by měla být role kulturních institucí a co by měly dělat. A ten můj názor se liší od běžné praxe.

Kdo tedy sestavuje výstavní program DOXu? Je to kombinace vlivu nebo rozhodování – spolurozhodování – našeho uměleckého ředitele Jaroslava Anděla, mě jako ředitele galerie, a případně externích kurátorů.

Na stránkách DOX je pod odkazem "O nás" uveden Mezinárodní poradní výbor. Jak často se tento výbor schází a co se na jeho jednání řeší? Myslím, že se to jmenuje čestný poradní výbor. To slovo čestný tam má svůj význam.

Na webu máte uvedený Mezinárodní poradní výbor. Dobře, ti lidé, kteří tam jsou, jsou lidé, které znám osobně, lidé, které náš projekt v době svého vzniku zajímal. Před čtyřmi lety, když jsme je začali oslovovat, jsem se domníval, že je dobré mít kolem sebe lidi, kteří jsou schopni nám poradit a eventuálně nám umožnit přístup k institucím i k jednotlivcům (ať už jsou to umělci, odborníci, kurátoři nebo ředitelé institucí) a zjednodušit například zápůjčky. Fungování Mezinárodního poradního výboru nemá žádný formální program v tom smyslu, že bychom se třeba museli sejít dvakrát do roka, nebo něco plnit.

Jestli to tedy dobře chápu, tak Mezinárodní poradní výbor se sešel na začátku, ale pravidelně s ním své kroky nekonzultuje. Záleží to případ od případu, jeden člověk, druhý člověk, spolupráce na projektu, vyjádří se k něčemu, potkáme se někde – funguje to jako naprosto otevřená neformální spolupráce.

Na mě to totiž ten seznam zvučných jmen z webových stránek působí, jako by existovala mezi nimi a DOX nějaká úzká spolupráce. Jako kdybyste s nimi program DOXu konzultovali. Působí to zavádějícím dojmem, jsem si toho vědom, asi to budeme muset nějakým způsobem okomentovat nebo oslabit, aby to nevytvářelo dojem, že tito lidé mají významnější roli, než jakou ve skutečnosti hrají.

Zpátky k programu, který je sestavován, jak jste říkal, uměleckým ředitelem Jaroslavem Andělem a vámi. Schvaluje jej tedy přece jenom nějaká interní rada (když už ne Mezinárodní výbor)? Neschvaluje, to je ta výhoda instituce jako jsme my, že nemá příliš rozsáhlou a tuhou rozhodovací strukturu, kde by věci musely projít nějakým důkladným filtrem, který rozhodne, co je adekvátní, vhodné nebo splňující. K sestavování programu přistupujeme jako ke kombinaci názorů na to, co je pro nás zajímavé jako pro instituci, co je pro nás zajímavé v okamžité situaci – třeba společensky a co je zajímavé v souvislostech, které by nás nikdy nenapadly a nešly by naplánovat dopředu. Při plánování na celý rok máme záměrně ponecháno několik děr, které nám umožňují rychle reagovat.

Jedna z tezí, které deklarujete na webových stránkách, zní, že posláním DOXu je rozvíjení a inspirace prostřednictvím rozdílných pohledů. Nemyslíte si, že fakt, že program je určován hlavně vámi a panem Andělem, může diverzitu pohledů omezovat? Neuvažujete o nějakém širším kurátorském týmu, který je běžný v jiných podobně velikých galeriích? Uvažujeme – neuvažujeme. Samozřejmě povaha formálních institucí kulturního světa je, že vždy existuje nějaký filtr, jako jsou subjektivní výběrová kritéria a výsledný program nikdy není ani náznakem objektivní prezentace. Samozřejmě o něco větší počet lidí (ale ne zase příliš velký), kteří jsou schopni promluvit do programu, je na místě, a my k tomu směřujeme. Ale teď to byly teprve tři roky, co jsme otevření a začínali jsme na zelené louce. To je stránka, kterou veřejnost – ani odborná veřejnost – nevnímá, to, že se z 50% pereme s banálními věcmi jako je fyzické provozování objektu, koordinace, financování, administrativa – prostě všechny věci, které tady v této zemi, dovolím si tvrdit, moc lidí neumí. Zvlášť v soukromé sféře, a to může vytvářet pocit určité nevyváženosti.

V jednom z rozhovorů tvrdíte, že výhoda DOXu je, že v různých částech budovy může probíhat několik výstav najednou. Proto by mi přišlo logické, kdyby byl program opravdu heterogenní, to znamená nebyl úplně centrálně řízený. Není to těžké mít různorodý program, když o něm rozhodujete v tak úzkém kruhu? Vždy existuje určitá pestrost. My nejsme autoři, my jsme lidé, co dělají nějaký výběr, který je nevyhnutelně subjektivní. Na druhou stranu je nám zase vytýkáno, že je to takový guláš, nevyhraněná kvalita. My jsme Kunsthalle, takže se tady mají objevovat věci z různých světů, od různých autorů s různým směřováním založeným na různých hodnotách. Jsme v České republice a určitě by bylo dobré, kdyby se tady objevila lavina kvalitních zahraničních projektů a současně gejzír lokální kreativity, která tu bohužel trochu chybí. Bavit se o tom, že v DOX jsou výstavy rozdílného charakteru, je pro mě citlivé téma, protože existují umělci, které já osobně vůbec nemusím, ale protože si myslím, že patří do výtvarného spektra, tak je tady vystavujeme. Já bych však na ně nešel.

Vrátím se zpátky, říkal jste, že zaměření DOXu je široké – umění, design, architektura. Myslíte si, že je vůbec možné, aby dvě osoby, které o programu rozhodují, mohly mít zároveň přehled o tom, co se aktuálně děje? Zvlášť při tom vytížení a starostech s budovou a provozem, který se ještě rozbíhá. Přitom pan Anděl pobývá v Čechách jenom částečně. Máte třeba čas na výzkum? Výhodou týmů, ve kterých spolupracuje na řešení výstavních programů několik pracovníků, je, že mají prostor a čas se danou disciplínou zabývat víc do hloubky a dělat výzkum, chodit do škol, ateliérů, hledat i mimo institucionální rámec. Určitě je to něco, co potřebujeme zlepšit, změnit. Souhlasím s vámi, zasloužilo by si to větší pozornost. Na druhou stranu to asi jde – když vezmu jako příklad Petra Noevera, který byl víc jak 15 let ředitelem v MAKu. Mimo jiné byl kritizován za to, že v muzeu zanechává svoji osobní stopu, a že výstavní program je hodně na jedno brdo. Ale projekty, které prezentoval, byly vždycky velikou událostí – tedy alespoň hodně z nich. Souhlasím s tím, že by bylo fantastické mít týmy lidí. Nemusely by to být velké týmy, stačilo by pár lidí, kteří jsou ochotní se nejenom teoreticky, ale i aktivním přístupem podílet na provozu galerie, běhat po projektech, seznamovat se s umělci, mapovat trendy, koukat na globální mapu. Ztroskotává to na úplně banálních věcech, na tom, jak a kdo je ochoten se angažovat, ne na slovech. Kritika z gauče je jednoduchá.

To však také závisí na tom, jaké kompetence byste takovým zaměstnancům byl ochoten předat (nejen papírově, ale fakticky). Rozumím tomu tak, že je těžké se v rámci DOXu jako „vašeho dítěte“, vzdát určitých kompetencí a vložit důvěru do někoho jiného. Pokud člověk nenabere někoho, kdo má za sebou nějakou dobrou referenci, tak je to vždy výstřel do tmy. Jenže člověk s referencí už je většinou moc starý na to, aby se nedal lehce zkritizovat, že jeho pohled je zabarvený – třeba generačně. Většinou lidé dělají na projektu, který mají ve vlastní režii. A takové projekty jsme tady taky měli a důvěra tam byla. Ale já bych byl strašně rád, kdybyste mi dal tip na někoho, stačilo by na jednoho člověka, který má zkušenost. To neznamená, že to musí být certifikovaný profík s obrovským CV, ale někdo, kdo má v ČR kritickou zkušenost, kurátorskou, organizační, i praktickou, aby věděl, co je a co není možné.To je bohužel problém. Dost lidí si myslí, že instituce našeho typu jsou tu jako servis – přijde umělec nabitý kreativním potenciálem, vystřelí nějakou prdu, ze které se všichni podělají – ale tak to není. Aby umělec anebo kurátor vytvořil opravdu velkou důkladnou výstavu, která by mohla být považovaná za milník, potřebuje i dvouletou přípravu. To je nevyhnutelné, protože jenom věci nějak poskládat, nějak je artikulovat a vyřídit zápůjčky trvá normálně dva roky, někdy i tři, pět let .To ale asi není pro nás, tento typ projektů.

Měl bych ještě otázku na stávající výstavní program. Myslíte si, že je správné, že umělecký ředitel centra DOX zařadil na výstavu, jejímž je kurátorem, hned několik vlastních uměleckých děl? V našem světě i v širším světě to působí trošku blbě, ale já myslím, že to ničemu nevadí. Mohlo by to vypadat, že využívá příležitosti, že současně rozhoduje o tom, kdo tady bude – a současně je zastoupeným tvůrcem. Na druhou stranu tyto věci by se měly posuzovat samostatně, jestli zapadají do kontextu, jestli jsou obhajitelné v rámci dané výstavy, jestli mají takovou závažnost, nebo takovou hodnotu – to jsou zase subjektivní hodnoty. Znám příklady slavných výstav, historických výstav, kdy vznikla stejná situace – no a co. Když ty věci byly dobré, tak výborně, když byly špatné – no tak to už je potom problém.

Podobně kontroverzně může být vnímáno, že jste během krátké tříleté výstavní činnosti DOXu jako bývalý člen umělecké skupiny Pode Bal již třikrát tuto skupinu vystavil a zároveň ještě vystavujete monumentální dílo jednoho z jejích členů na fasádě. Nemyslíte, že to může poškodit i samotnou skupinu Pode Bal nebo že to může vytvářet stejný dojem, jako když pan Anděl vystavuje vlastní díla? Dojem to může vytvářet jaký chce. To je spíš otázka na Pode Bal, jestli to tak vnímá. Ti to nejspíš berou jako příležitost, jak se prezentovat v maximální míře, a ta se většinou neodmítá. Ale byly situace, kdy nabídku odmítli, protože jim nepřišly některé věci v určitém kontextu úplně správné. Já v tom nevidím problém. A od Petra Motyčky je v DOXu Shoe Christ, to je výborné monumentální umělecké dílo, které už dlouho visí to na fasádě. Vy si myslíte, že by tu mohla být příležitost pro někoho jiného vystavovat něco jiného, že by se tady mohlo míchat víc lidí? Ten výběr je vždycky nespravedlivý ke spoustě lidí a já používám schválně to slovo nespravedlivý, aby to znělo hodně humorně, protože svět je nespravedlivý, výběr je nespravedlivý, instituce jsou nespravedlivé, motivace některých lidí v nějakém kontextu je nespravedlivá. Pro kritiku tady vždycky bude místo, to je v pořádku. Můžeme dělat všechno líp – souhlasím s tím. Ale otázka je, co je pro nás možné. Bavit se kriticky o vteřině, která uběhla, to je tak trochu minulost před vteřinou jako před sto lety. A o budoucnosti? My v tom jasno nemáme,. Rozhodně nemáme dopředu nalajnovanou koncepci, která splní kritéria sedmdesáti procent lidí, to v žádném případě. Mně by se líbilo, kdyby tady byla taková instituce jako například DIA Art Foundation v Chelsea. Ta měla čtyřpatrový dům, na každém patře jiného umělce, kterého vystavovali celý rok. Lidé tam chodili opakovaně a žasli nad tím, jak je to senzační, pitomý, nebo neadekvátní, nebo jak je to přehnaný, aby tam rok seděla skleněná minimalistická konstrukce. Ale je to postoj, názor, je to filosofie a organizátoři a majitelé té galerie si o tom mohou rozhodovat, jak chtějí.

Myslím, že je důležité zpětně analyzovat výstavní program. Říkáte, minulost je minulost a o budoucnosti nemůžete mluvit. Zpětná analýza ale může vést k určitému pročišťování programu. Ty kritické body, které jsem zmiňoval, utvářejí určitý dojem o DOXu a myslím, že je škoda být k nim přehlíživý. Nechtěl jsem působit přehlíživě. Vy jste ale použil slovo pročištění. To je slovo, které podle mě má nepříjemné konotace. Slovo pročištění jste použil asi ve smyslu zkvalitnění, předpokládám?

Pročištění – zprůhlednění je možná lepší slovo. Zprůhlednění toho, jak výstavní program vzniká. Nemyslel jsem to tak, že bych chtěl oddělovat nějakou absolutní čistotu od plev, ale jako navrácení se k tomu, co o DOXu deklarujete jako o prostředí různých pohledů. Jestli deklarovaný cíl umožnit různé pohledy, různé přístupy, není naplňován z vašeho pohledu adekvátně, tak to je zkrátka váš názor, s tím se nedá nic dělat. My jsme tu měli řekněme padesát výstav, a jak jsem říkal, kritizováni jsme byli za to, že se zde objevuje rozdílná kvalita, že je to mix, bramboračka, věci z úplně různých světů. Já si myslím, že to děláme docela slušně, ale já nejsem spokojený nikdy. Vadí mě jiné věci, třeba kvalita současné umělecké produkce. Samozřejmě ten řetěz je dlouhý, nejsou to jenom umělci, jsou to i kritici, kurátoři, ředitelé institucí, je to veřejnost laická i odborná. Všichni lidé mají svá kritéria, svůj pohled, svoji zkušenost. Aby byli všichni spokojení – to by bylo divné – aby byla polovina spokojená, to by mohlo být už docela zajímavé, nějak vybalancované.

Vy ale v předchozích odpovědích říkáte, že za výběrem širšího odborného týmu by bylo stejně vaše rozhodnutí, a tak tedy není třeba ani nic takového vytvářet. Já neříkám, že to není potřeba, ale že kritika ovlivňování výběru bude vždycky nevyhnutelná. Představa je, že v DOX bude pracovat třeba pět lidí, kteří budou utvářet nějaký program. Uvažujeme o tom, že bychom měli pravidelně se opakující formát pro mladé umělce, nebo rodící se, etablující se umělce. Nějakou pravidelnou platformu umožňující pohled na to, co vzniká a co ještě jinde není. To je úplně legitimní součást spektra a asi je to věc, které bychom se měli věnovat. V tom s vámi souhlasím. S vaší kritikou také souhlasím, ale jen do určité míry, chci tím říct, že kritika z nějaké strany je naprosto v pořádku, je zkrátka nevyhnutelná. Děje se to všude. Máme zápisy v knize, že jsme nejlepší galerie na východ od zbytku světa a současně, že by návštěvníci uvítali více toaletního papíru.

Honorujete umělce a kurátory za vystavování v DOXu? Nestálo by za to například udělat za rok méně výstav, ale být schopný dát umělcům a kurátorům lepší podmínky? Platit umělcům za to, že jdou vystavovat do galerie, mi přijde lehce nepochopitelné, zejména v našich podmínkách, kdy máme každoroční deficit v řádu miliónů. Kdyby to bylo na vyzvání a měli jsme na to speciální grant a věděli, že si můžeme zaplatit specifickou instalaci, kterou chceme, tak si to umím teoreticky představit.

Mluvím často o umělcích nebo kurátorech na volné noze, kteří nejsou primárně spojeni s privátními galeriemi a neprodávají umění, ale soustředí se právě na tvorbu výstav, programu, myšlenek a komunikování s diváky. Snažíme se, měli jsme tu před časem výstavu z Brna a za ni jsme zaplatili poplatek, který zahrnoval i náklady na kurátora a lidi, kteří ji produkovali, a umělce, kteří s ní byli spojeni. Ale ta naše podpora, to, co možná vy vnímáte, jako že by ti lidé měli dostat konkrétní peníze, tak my, Když děláme rozpočet, který se vydělí metry čtverečními, tak víme, že na metr čtvereční u nás padne nějaká částka, teď nevím přesně – tak asi 38 korun na den.,A když ty metry a čas naskočí, tak zjistíme, že na každou výstavu jsou naše náklady řekněme 500 000. A když půjdu za umělcem nebo kurátorem, který je v obdobné pozici a má svůj rozpočet, tak se bohužel dostaneme do situace, kdy neustále žonglujeme penězi, abychom udrželi galerii v chodu. My dáváme peníze na výplaty zaměstnanců každý měsíc a každý měsíc je to hrozný boj.

Já rozumím, že peněz není nikdy dost, ale mám pocit, že umělci, kurátoři a jiní kulturní pracovníci jsou bráni jako levná pracovní síla. Síla která pracuje zadarmo. Na výstavách je placen tým instalátorů, uklízečka, celá řada zaměstnanců, ale ne umělci a kurátoři. Pokud se od začátku zohledňuje, že by ti umělci a kurátoři měli být alespoň symbolicky odměňováni, tak se to, myslím, třeba na úkor kvantity výstavních projektů dá zvládnout. Je důležité nepřehlížet tuto potřebu. Pokud to tedy vůbec jako potřebu vnímáte. U umělců to tak vůbec nevnímám, protože umělec kariérně investuje sám do sebe. Umělec, tak jak to dneska funguje, buduje svoji značku, a existují mraky studií, že to tak prostě je. Všechno je komodita, všechno je měřitelné a obchodovatelné, i když je to třeba perverzní, paradoxní, nebo špatné. Ale svět zkrátka takhle funguje, a jestli umělec má příležitost si tady vystavit svoje dílo, tak vlastně tím vylepšuje svůj profil, svůj status.

Ale váš taky – on vlastně legitimizuje vaši existenci. Já teď nemluvím o jednom každém umělci, ale o umělcích obecně, kteří tím vytvářejí vaši značku. Já jsem rád, že jste to vytáhl a že se to dostane do nějakého záznamu, protože tohle je fantastický český fenomén. Vyjadřuje to určitý postoj a já cítím, že to vyzařuje většinou od mladších umělců, kteří pociťují jako určitou nespravedlivost, že lidé, kteří instalují sádrokartonové stěny, montují světla a malují jsou placení jako normální dělníci a umělec, který samozřejmě taky tvoří, zaplacený není. To mi přijde jako fantastický pohled. Názor, že by umělec měl dostat zaplaceno …? Já si myslím, že by každý měl dostat zaplaceno. Peníze ne za to, že pracujeme, ale za to, že existujeme. Já si myslím, že svět je nespravedlivý a to, že se musíme živit, platit činži, to bych zrušil. Upřímně, je to nespravedlivé. Nikdo neví, jaké máte kvality a kdo jste – a tohle teď myslím vážně. Žijeme svoje životy a obrovský čas věnujeme jenom tomu, abychom se udrželi vůbec v chodu. Ve společnosti, která všechno měří na peníze.Máte pravdu, je to nespravedlivé.Jestli se chcete angažovat ve světě, který tohleto změní – jste vítán.