TZ: ...a jiné věci

...a jiné věci / Daniel Balabán, Marie Blabolilová, Patricie Fexová, Pavel Hayek, Tomáš Hlavina, Dalibor Chatrný, Lukáš Jasanský / Martin Polák, Jan Jemelka, Michal Kalhous, Marie Kapounová, Jiří Krtička, Tomáš Lahoda, Jan Merta, Svatopluk Otisk, Ivan Pinkava, Tomáš Smetana, Jan Steklík, Martin Vybíral, Miroslava Zychová / Galerie Caesar / Olomouc / 1. - 24. 11. 2011 

… A JINÉ VĚCI

Namísto úvodu několik citací volně se z různých stran vztahujícím k jednotlivým slovům (pojmům) v názvu výstavy a částečně také k jejímu záměru.

JINÉ

…jako nově či jinak spatřené… (Daniela Hodrová)

Charakteristickým znakem obrazu jako výtvarného artefaktu je skutečnost, že je obrazem „něčeho jiného“, ale současně sám reálně existuje. (Hana Hlaváčková)

…Něco jiného. Ale co? To nevím. (Marc Chagall)

…můžeme pocítit, jak se lidská bytost oddává věcem a získává věci, když dovršuje jejich krásu. O něco krásnější věc, tedy jiná věc. Krásnější maličkost, tedy něco zcela jiného. (Gaston Bachelard)

…Věci se v nich stávají „velmi výmluvným znamením se skrytým pozadím, (…) symbolem, ve kterém poznáváme jiné“; mění se v „mnohoznačný, transparentní zjev“. (Jindřich Chalupecký o ready-made s použitím citace Wernera Hofmanna)

Aniž by se cokoli změnilo, ať je všechno jiné. (Robert Bresson)

Stará věc se stane novou, když ji oddělíš od toho, co ji obvykle obklopuje. (Robert Bresson)

Když se nám něco, co vězí v neviditelném vnitřku, podaří násilně vyrvat, nemá to obvykle tu podobu, jakou to mělo v době, kdy spočívalo uvnitř… (Michal Ajvaz)

VĚCI

…není většího divu nad pouhé bytí věcí v prostoru … (Vincenc Kramář)

Zdánlivě už všichni předem dobře víme, co je to „věc“. Mohli bychom přece vyjmenovat spoustu příkladů – nejen vyjmenovat, ale také hned ukázat ve svém bezprostředním okolí. Pro lidskou všednost je přece typické to, že se obklopuje věcmi. Filozofická otázka však jako obvykle problematizuje. Co je věc? Díky čemu je věc věcí? Jak se to děje? Proč je právě takovou věcí? Naše zdánlivá znalost toho, co je věc, většinou plyne pouze z toho, že o věcech si přece takové otázky neklademe… Neptáme se „co je věc“. Není však právě toto konstitutivním momentem všednosti, každodennosti? Nečiní vlastně věc věcí právě to, že se ptáme až na její vlastnosti nebo na nějaké okolnosti s ní spojené? Není nevšední zahlédnutí moci věci nebo příběhu nějaké věci právě tou příležitostí, kdy věc zakoušíme jako uchopenou přirozenost; kdy na chvíli pomíjí zvěcňující moc každodennosti? (Zdeněk Kratochvíl)

V rozhodném okamžiku nás zachraňují předměty, nehybné věci… (Simone Weilová)

...je třeba splácet jakýsi dluh věci, tomu, co nás takto vyzývá. (Paul Ricoeur)

Věc je ve skutečnosti to, v čem přebývá blízkost světa. (Martin Heidegger)

…duch nesměřuje ke klidu spočinutí ve věcech, v tom, že by „se stal věcmi“, nýbrž cílí k tomu, aby „vytvořil věc ve jsoucnu“. (Jacques Maritain)

Je nesmírně důležité vědět o tom neznámém ve známém a respektovat to, co nám ve věcech kolem nás neustále uniká, vyčkávajíc, až pro ně budeme připraveni (…) doopravdy (věci) uvidíme teprve tehdy, když jsme dozráli k tomu, abychom (jim) porozuměli jako šifře světa… (Miroslav Petříček)

Čeho podoba a co je místem (a tzn. věcí) navzájem rozestavěno či vyorientováno, čemu je místem (věcí) poskytnuta odkrytost? (…) Věc shromažďuje, soustřeďuje součtveří a nechává je prodlít. Toto shromažďování označuje Heidegger také jako „věcnění“, neboť je tím, co dělá věc věcí, je bytností věci. Věc shromažďuje nebe a zemi, božské a smrtelné tak, že je nechává ve své konkrétní rozhodnuté podobě prodlít (…), shromažďuje součtveří tím, že mu skýtá sídlo…  (Marie Pětová)

Předmět – tak, jak se nabízí našim očím nebo naší představivosti – se nikdy nejeví takový, jaký je. Zobrazení je tou formou přítomnosti, v jaké se přítomnost zjevila. (…) Obraz nám nabízí nazření – ne toho, co ukazuje, ale jakési přítomnosti, kterou, kterou barvy a tvary evokují, aniž ji kdy zcela vyjeví: přítomnosti v podstatě neviditelné…  (Octavio Paz)

Hádankovitou se stává (…) sama blízkost, bezprostřednost, nejpřítomnější přítomnost. Chci být nejvíc vždycky právě teď. Ale opravdu mohu? Jsou-li dosud nenapadnutelné evidence najednou otřeseny, nepronikáme právě touto škvírou ještě blíž k tomu, jak to tedy vlastně je? (Zdeněk Kožmín)

OBJEKTOVOST

Množství času, úsilí, „vytvořených“ děl, komentářů a proslulosti nemá žádný dopad na … na co vlastně? Na krásu, dalo by se říci, ale to nedává žádný smysl (…) Řekněme na ten fakt (který není faktem), že tvé dílo dává poctu věci, „svědčí“ o věci (která od něj nic nečeká). Nebo spíše ani není svědectvím o ní, to věc sama je zde, jako neuchopitelné gesto prostoru, času, viditelné nebo jazykové matérie, která vynalézá jiné zde, než je to naše. (J. F. Lyotard)

Je tedy (obraz) hmotným, trojrozměrným předmětem a jako takový je přirozenou součástí pozemského, hmotného světa. (…) Na rozdíl od ostatních, běžných předmětů však navíc nese zobrazení provedené malbou, které vědomě poukazuje ke skutečnostem tento viditelný svět přesahujícím. (Hana Hlaváčková)

Když předmětům věnujeme náležité přátelství, neotevíráme skříň bez lehkého rozechvění. Pod svým zarudlým dřevem má skříň bělostné jádro. Otevřít ji znamená prožít událost bělosti. (Gaston Bachelard)

Truhla a zejména skříňka, jíž se snáze zmocníme, jsou předměty, které se otevírají. Jakmile se skříňka zavře, vrátila se do společnosti předmětů; zaujímá místo ve vnějším prostoru. Ale ona se otevírá! (Gaston Bachelard)

Víko od plechovky, neporušené plechovky, jejíž okraj není zahnut jinak než jeho vlastní, takové víko by nemělo mít jiné přání, než aby sedělo na své plechovce. (R. M. Rilke)

…Uprostřed pole se znenadání zpřístupní zážitek nezaujatého pozorování a zrodí štěstí, které okamžitě uznáte za vlastní. / Pole, před kterým stojíte, má stejné rozměry jako váš život. (John Berger, O pohledu)

Je třeba zvolna přejíždět pohledem po povrchu, naslouchat pohledem ševelení povrchu, jemně povrch pohledem ohmatávat, je třeba setkat se s vrypy, záhyby, skvrnami, do nichž se otiskly síly, které budují danou věc a současně ji zasazují na určité místo do jejího světa (…) …a je třeba pozorovat okolní věci, na něž se věc dívá a jež se dívají na věc, věci, jež tato síla ozařuje a v jejich tvářnosti se odráží jako v zrcadle. (Michal Ajvaz)

Již dva roky před tím a původně bez souvislostí s dobovými událostmi jsem se zabýval nápadem o zákazu zrcadel… (Elias Canetti)

SAKRALITA (VĚCI)

…světlo prýští ze všech věcí kol… (Jakub Deml)

Každá věc je posvátnou oltářní nádobou. (sv. Benedikt)

Míním posvátno, jež se zjevuje nečekaně jako znamení. (…) Právě posvátno není součástí určitého řádu věcí, nýbrž tento řád ruší, rušíc dosavadní souvislosti zakládá nové (…) …skutečnost není předmětem, nýbrž stvořením (…) Kdykoli se něco udá, máme oprávněný pocit, že to nevyhnutelně vyplynulo z minulosti: „nutně“, „logicky“, „zákonitě“ – a jak tomu ještě říkáme. To proto, že každá událost, každé „porušení symetrie“ mezi otevřenými možnostmi zjevuje určitým způsobem to, co už zde „nějak bylo“. Bylo – právě jako možnost, jako cosi neskutečného, a přesto skutečného, ježto zásadně uskutečnitelného. A tato uskutečnitelnost náležela ke skutečnosti stavu věcí. (Zdeněk Neubauer)

Bůh se prochází mezi hrnci. (Terezie z Avily)

„A čím se modlíš ty?“

„Podlahou a lavicí.“ (Martin Buber)

Každá věc může být Pánembohem. (…) Musíme jí to jen říci. (…) Ať přijdeš do světnice ve dne nebo v noci, pořád tam stojí, může být snadno Pánembohem. (R. M. Rilke)

Jemný vosk pronikal do té vyleštěné hmoty pod tlakem ruky a prospěšným teplem vlny. Deska pomalu získávala temný lesk. (…) Před mýma užaslýma očima se odehrávalo stvoření předmětu, samo dílo víry. (Henri Bosco)

Jako posvátné lze prožít cokoliv, ale jen sama tato možnost je posvátná. (Zdeněk Kratochvíl)

Když ontologickou skutečnost svého Boha Mojžíš nahlédl, tehdy hořící keř, totiž podobu věci, opravdu viděl. (Karel Miler)

PROCES (VZNIKÁNÍ)

Skutečnost (…) není daností, nýbrž procesem vznikání: je natura creatura: tím, co se zrodí či vytvoří, svobodně vyplývá tak či onak z vnitřní povahy věcí – z jejich vnitřního, implikátního řádu. (Zdeněk Neubauer)

Jednoduchá forma ještě nemusí nutně znamenat jednoduchost v zakoušení. (Robert Morris)

Umělecká činnost není sama za sebe aktivitou poznávání, nýbrž činností tvořivou: je zaměřena k vytvoření předmětu - objektu, podle jeho vnitřních požadavků tak, aby byl zdařilý. (Jacques Maritain)

Krásu netvoří ani tak zobrazené předměty, jako samotná potřeba je zobrazit… (Francois Millet)

- - -

TÉMATEM výstavy jsou věci. Vztah mezi zobrazením věci a obrazem jako věcí.

Záměrem tedy je poukázat k jisté objektovosti tradičního obrazu, respektive k takovým jeho autonomním vlastnostem, které podporují jeho předmětnost, případně iluzi předmětnosti. Jinými slovy jde o výběr maleb, kreseb, fotografií a objektů, které reflektují artikulační i významové možnosti pojetí samotného pojmu obraz nebo zobrazení. Za podstatný pro charakteristiku většiny vybraných děl pokládám např. vztah zobrazené „věci“ (a prostředků zobrazení) k formátu podložky. Dalším důležitým zřetelem je také specifická artikulace obrazového prostoru. U prezentovaných děl je tak i v případě relativně konvenčně vnímané funkce obrazu (zobrazení) patrná zároveň možnost jejich vnímání jako objektu. Mezi takto koncipované „věci“ patří také několik obrazů, které přímo evokují historicky tradiční téma trompe-l´oeil.

Uvědomil jsem si dále, že v řadě vybraných artefaktů je možné vysledovat také další souvislosti. Např. že něco odkrývají, ukazují, ale také skrývají, zakrývají. Různými způsoby. Skrývání může být také evokováno odrazem („navracením“) – pohledu (zrcadlo, plech, sklo) nebo absencí odrazu – obrazu (upírský efekt). Různými způsoby tím také odkazují k něčemu, co je uvnitř, co je viděno částečně (co je viděno a vnímáno jako uvnitř ve vztahu k nějakému prostoru, k nějaké formě) nebo co je zcela zakryté, skryté; uschované nebo i nepřítomné, jako takové našemu zraku (dočasně nebo navždy: zrovna, teď, věčně) nedostupné.

Výstava je také pokusem postihnout potenciální přesažnost vybraných děl ve smyslu spirituality „věci“, jak v předmětu zobrazení, tak v samotném obrazu.

Z bezpočtu podnětů a pohledů se v našem vědomí generují věci nezbytné, vskutku uviděné, ale jako bychom je uviděli teprve s tušením právě toho, co je v nich přesažné (již dříve jsem si ovšem uvědomil, že tady je transcendence jaksi obsahem imanence). Věci tady jsou. V jakési samozřejmé a udivující nehybnosti. V trvání, které se vymyká měřitelnosti, které snad lze vnímat jako rozměr uvnitř věci, trvání dovnitř věci. Obrazně řečeno, prostor uvnitř „věci“ je nekonečný, přesahuje tedy její obrysy, její vnější schránku. Věci (nebo i jejich fragmenty) k nám promlouvají sobě vlastní řečí. Nepostižitelnou, a přesto jaksi konkrétní. Cosi se zjevuje, aniž by porušilo svoji skrytost. Petr Král např. píše o „znepokojivé nedostupnosti toho, co je zdánlivě na dosah“. „…Zdá se totiž, že právě umělecká tvorba se (…) pokouší obkroužit to, co je zde, a přitom se nedá uchopit, co se nabízí, a současně mizí. Umělecké dílo je jakoby místem, v němž tato nepřítomnost v přítomném poukazuje sama k sobě.“ (Miroslav Petříček) Jako by věc – přes svoji věcnost - ukazovala někam za sebe, k nějaké skryté příčině své existence (existence vůbec), ke které nemáme přístup, která je však pro její soudržnost nezbytná… Tak jako jsou pomlka, prázdno mezery, rozměr uvnitř věci dokonale přítomné: „chybějící“ je naléhavě přítomné…

Petr Veselý