Artalk.cz

Nevěřící Tomáš v Tate Modern

V příštím roce osmdesátiletý německý malíř Gerhard Richter si na mediální zájem spojený se svojí osobou rozhodně nepotrpí. Záři reflektorů vyměnil za poklidný život v okrajové čtvrti porýnské metropole, kde v roce 1983 natrvalo usadil. Slavnostní zahájení své retrospektivní přehlídky v londýnské Tate Modern, které připadlo na úterý 3. října, si ale ujít nenechal a opustil brány své hanwaldské pevnosti. Reprezentativní výstava ve čtvrtém patře bývalé  elektrárny nazvaná Panoráma se příští rok v drobnější obměně přesune z britských ostrovů do Berlína a Paříže.

Domácí kurátorské duo v sestavě Nicholas Serota a Mark Godfrey namíchalo pestrý koktejl co do kvality srovnatelný s poslední velkou Richterovou soubornou přehlídkou v newyorském Muzeu moderního umění z roku 2002, ve kterém nechybějí dnes již ikonografická díla jako 18. říjen 1977, Betty, Svíce, Tygr, Ema (akt na schodech) či Strýček Rudi (kvůli probíhající arbitráži s firmou Diag Human pouze jako fotografická edice). Vedle těchto notoricky známých prací zde narazíme také na některá překvapení v podobě bonbónků, kterými je návštěvník, prodírající se výstavními prostory skrze houštinu těl, odměňován.

Téměř půl století konsekventního střídání stylů a malířských technik, vyvolaného snahou nezapadnout do žádné z uměleckých škatulek, Richterovi vtiskuje punc jedinečnosti a odlišuje jej od zbytku domácí i zahraniční konkurence. Jak proklamuje název výstavy, setkáme se tu s (téměř) všemi aspekty Richterovy tvorby od chronologicky nejstarší grafické série Labe (1957) až po abstraktní plátno z roku 2009. Proč ale v ochutnávce toho nejdůležitějšího výběru ze soukromých i veřejných sbírek chybí vzorek z aktuální Richterovy produkce, kurátoři nikde nevysvětlují.

Samotná přehlídka začíná prakticky již před vlastními výstavními prostory, kde je nainstalován monumentální, bezmála dva metry dlouhý obraz s mnohonásobně zvětšeným tahem štětce, Richterova zakázka z roku 1980 do foyer odborné školy v německém Soestu. Podobně kurátorský tým využil i nevýstavní prostor určený k posezení nad kávou, při které na vás ze zdi přísně hledí 48 páru očí nejvýznamnějších představitelů západní kultury, kteří si to do Londýna namířili rovnou z pražského Rudolfina (výstava Já, bezesporu).

Mezi exponáty v prvním z celkem 14 výstavních místností zařadili autoři výstavy klíčové plátno Stůl, přechodovou práci z roku 1962 ohlašující nový počátek umělcovy kariéry. Devětadvacetiletý Richter, etablovaný malíř socialistického realismu, se po vzrůstající nespokojenosti s vlastním uměleckým směřováním rozhodl v roce 1961 uprchnout z Drážďan přes Berlín do západního Německa, aby tam pod vlivem amerického pop artu rozvíjel osobitý styl tzv. fotorealismus, jehož cílem bylo malířskými prostředky vytvořit obraz věrný fotografii. Těžiště londýnské přehlídky představují právě obrazy z tohoto období, jejichž náměty Richter čerpal jak z dobových tiskovin, tak ze svého rodinného fotoalba, které si s sebou na Západ přivezl. Vedle naposledy v roce 1965 vystavených Negrů (Nuba), namalovaných v roce 1964 podle barevné fotografie Hitlerovy nadšené ctitelky Leni Riefenstahl, se to v sále a potažmo na celé výstavě hemží podobiznami z řad nejužších členů malířovy rodiny.

Umělec sám se v rámci přehlídky objevuje hned několikrát: jako batole na klíně své tety (Teta Marianne), na sérii šesti černobílých rozmazaných fotografií z roku 1989, s Benjaminem Buchlochem před dveřmi drážďanské akademie, kde v letech 1951 až 1956 studoval nástěnnou malbu, nebo v ojedinělém autoportrétu z roku 1996.

Jako objevný se rovněž jeví následující sál zkoumající paralely mezi Richterem a Marcelem Duchampem, s jehož dílem se Richter poprvé setkal v roce 1965 prostřednictvím přehlídky v Krefeldu. Vedle Role toaletního papíru (1965), malířského pandánu k proslulé Fontáně, zde narazíme i na zřídka vystavené 4 skleněné tabule (1967), kritický komentář k Duchampovu Velkému sklu. Pochvala na adresu kurátorům patří za zapůjčení chronologicky nejstarší barevné tabulky (1966), inspirované estetikou banálních vzorníků běžně dostupných v obchodech s barvami. Čtvrtému sálu dominují plátna s malířovou oblíbenou šedou barvou, jejichž monochromní kolorit narušuje rozměrný obraz s 4096 náhodně vybranými barevnými tóny z roku 1974, předloha pro Richerovo okno v kolínské katedrále. Nádherný triptych s námětem mraků z Národní galerie v kanadské Otavě patří mezi jeden z vrcholů přehlídky. Bez účasti kontroverzního cyklu 18. říjen 1977, jemuž se někdy podle jmen ústředních aktérů v Německu činné teroristické skupiny přezdívá Baader-Meihof, by žádná Richterova retrospektiva nebyla myslitelná. Richter na celkem 15 fotorealistických plátnech pracoval v létě roku 1988. Z původně 18-ti obrazů tři vyřadil a následně přemaloval. Jeden z nich, Strop, na němž pod černobílou vrstvou barev rozeznáváme celu s oběšenou zakladatelku RAF Gundrun Ensslin, visí v bezprostředně navazujícím sálu s teroristy.

I přes nepopiratelný úspěch a atraktivitu celé výstavy zde narazíme na několik málo prohřešků, kterých se organizátoři dopustili. Do rubriky se souhrnným označením nedostatky by se dalo uvést například nelogické umístění cyklu Cage do posledního místnosti, do které se lze dostat pouze po projití muzejním obchodem. Většina návštěvníků se tak s radostí zastaví u dobře vybaveného stánku v domnění, že výstava zde končí. Tato skutečnost dokumentuje hlavní problém londýnské přehlídky a tím jsou kapacitně nevyhovující výstavní prostory, které celkový dojem z výstavy lehce snižují. Druhou výtkou je podle mého názoru slabé zastoupení krajinářské polohy Richterova díla, která je zde doložena pouze třemi obrazy. Mnozí vykladači umění v Richterovi spatřují následovníka romantického malíře Caspara Davida Friedricha. Krajiny, stejně jako podobizny, jsou leitmotivem Richterovy tvorby a měla by jim proto být věnována dostatečná pozornost.

Chris Dercon přirovnal ve svém proslovu Richtera k nevěřícímu Tomášovi, jednomu z Kristových učedníků. Podobně jako Tomáš, odmítající uvěřit svědectvím o Kristově zmrtvýchvstání, dokud nevloží svou ruku do ran, odmítá také Richter spolehnout se pouze na náš zrakový orgán a jeho omezené možnosti. „Neveřím v absolutní obraz, existují pouze přiblížení, nové a nové pokusy a přístupy“, nechal se slyšet malíř. Skeptické ptaní se po našich znalostech o realitě a snaha ji s pomocí proměnlivých malířských pokusů dosáhnout je alfou a omegou jeho díla, které je až do 8. ledna příštího roku k vidění v  Tate Modern. A dobrá zpráva nakonec: na výstavě je možné zakoupit první svazek Richterova souborného přehledu díla z pera Dietmara Elgera mapující jeho tvorbu z rozmezí let 1962 až 1968.

______________________________________________________________

Gerhard Richter: Panorama / kurátoři: Nicholas Serota, Mark Godfrey / Tate Modern / Londýn / 6. 10. 2012 – 8. 1. 2011