Básnění výběrem na Magii objektu

Vídeňské Leopoldovo Muzeum na nádvoří MuseumsQuartier hostí výstavu, která se vymyká místnímu klišé velkých turistických výstav. Magie des Objektes je totiž výběrem fotografií ze tří století, který však není populárně naučným, ani historickým přehledem, nýbrž vytváří originální osnovu. Pocitová kompozice a souvislosti fotografií mnoha autorů jsou dílem kurátora výstavy, fotografa Fritze Simaka.

Magie objektu je jednou z výstav projektu SPUTNIK, který prezentuje výběr ze sbírek Andra Spallarta a Fritze Simaka. „SPUTNIK je estetický model, který divákovi otevírá a nabízí různorodé pohledy na fotografii ...“ píše se v úvodu výstavy. Cílem projektu nebylo „představovat předchůdce a následovatele“ jednotlivých uměleckých směrů, ale stvořit poetickou řeč fotografií. Lineární řada, nebo prostorové rozmístění snímků získá vlastní kontext, pokud budeme akceptovat, že každá fotografie může být sémantickým prvkem: Podobně jako slovo, ovšem bez hranic daných významem slova – obsah sdělení u fotografií není informace, ale vizuální vjem.

Ačkoli jsou autoři zastoupeni většinou ojedinělými snímky, nebo drobnými sériemi zařazenými do kontextu, některé z nich vzbuzují sami o sobě silné asociace: Pierre Schrammel velkolepým způsobem zabírá odpadlý výfuk z Trabantu, který ale na chodníku působí opuštěně, osaměle. „Svalnaté“ papriky od Edwarda Westona mají sice humornou pointu, jejich kulturistický vzhled však na první pohled vyvolává rozporuplné pocity.

Svou různorodostí a velkým zastoupením na výstavě upoutala fotografka Elfriede Mejchar, která se v šedesátých a sedmdesátých letech zaměřovala na opuštěné posedy, v devadesátých letech pak nalezla jemnou poetiku lidských rukou a gest, a na přelomu tisíciletí se věnovala zejména vycizelovaným snímkům rostlin. Na výstavě nechybí ani populární Erwin Wurm, který se inscenuje do pitoreskních pozic soch, zde s papírovým pytlem na hlavě.

Fritzovi Simakovi se podařilo připravit diváka na poetickou sérii: Teoretický úvod výstavy doprovází velká nástěnná instalace fotografií různých autorů. V prvních místnostech se kurátor držel souvislostí spíše tématických, jednotlivé celky seřadil podle toho, zda jde o fotografie s industriálním nádechem, či detailní mikrosvěty. Jednotlivé celky vytváří napjetí, které je nejsilnější v porovnání detailních fotografií květů od Elfriede Mejchar se záběry z masokombinátů z padesátých let od společensky angažované (jako jedné z prvních) Dory Kallmus, tvořící pod pseudonymem Madame D’ora. Kontext poslední místnosti tak ukazuje dvě strany mince: Pojetí inscenované krásy prezentované až pornograficky detailními snímky květů, mimo jiné i od Nobuyoshi Arakiho (pro české publikum známého z výstavy v pražské galerii Langhans); na druhé straně pak brutální kontext činnosti vyvíjené námi lidmi k našemu nasycení. Výstava tak dostala velmi silný nádech a její působivá autorská koncepce je nesporným oživením stojatých vod velkých vídeňských výstav.

 

Filip Jakš | Narozen 1986, v rámci doktorského studia teorie současného umění na AVU zkoumá konceptuální charakter experimentální poezie. Specializuje se na současné umění s problematikou jazyka a sdělnosti či obecně filosofické kontexty v umění. Kromě občasných kurátorských aktivit také publikuje zvukové kompozice a radiodokumenty na Českém rozhlase Vltava. Rád ozvučuje budovy, stromy či zapomenuté kovové objekty. Pořádá zvukové procházky a zajímá se o zvukové experimenty. Učí na SUŠTŘ dějiny umění a výstavnictví a je i aktivním hudebníkem (Asstma, Postižená Oblast, KaZ).