TZ: Natálie Gončarova

Natálie Gončarova / Obrazy, kresby / AJG, Wortnerův dům / České Budějovice / 12. 5. - 26. 6. 2011 

Natálie GONČAROVA / Obrazy, kresby

12. květen 2011 – 26. červen 2011

Wortnerův dům AJG, U Černé věže 22. České Budějovice

Kurátor výstavy: Vlastimil Tetiva

Koncepce výstavy: Vlastimil Tetiva

Text v monografii: Anthony Parton, Denise Bazetoux, Vlastimil Tetiva

Grafická úprava a uspořádání: Miloš Minařík

Technická příprava a realizace výstavy: J. Marhoun, J. Mazanec, P. Berkovský, J. Novotný

Natálie Gončarova (1881 – 1962)

Narodila se 21. 6. 1881. Její otec byl významným architektem, rodina byla spřízněna s Puškinem. V roce 1898 začala studovat medicínu (na přání otce), po týdnu odešla. Studovala na Moskevské škole malířství, sochařství a architektury. Zde se v roce 1900 seznámila se M. Larionovem, který se stal jejím celoživotním partnerem. Školu dokončila v roce 1903. V tomto období byla hodně fixována na francouzské umění (Gauguin, Matisse, Cézanne). Vznikaly artefakty, kde se spojovala západní a východní kultura. V roce 1910 společně s Larionovem založil skupinu Pikový spodek, odtud odešli do radikálnější skupiny Oslí ocas. V roce 1913 měla velkou výstavu v Moskvě (bylo zde prezentováno cca 750 obrazů a kreseb). V roce 1912 se podílela na sepsání „rayonistického manifestu“. V roce 1914 se seznámila se S. Ďagilevem, pro jehož Ballests Ruses vytvořila scénografii a kostýmy (První byl balet Le coq d´or – Zlatý kohoutek). S Ďagilevem spolupracovala až do jeho smrti v roce 1929. Od roku 1914 žila trvale ve Francii, konkrétně Paříži. V roce 1938 získala francouzské státní občanství (společně s Larionovem, který se stal v roce 1955 jejím manželem. Kvalitativně výraznější je její předválečná tvorba (1903 – 1939). V poválečném období měla N. Gončarova vleklé zdravotní problémy, což do jisté míry ovlivnilo i její uměleckou činnost.

Alšově jihočeské galerii se podařilo získat kolekci 179 obrazů a kreseb této světově proslulé výtvarnice. Základ expozice tvoří kresby (154ks), obrazů je 25ks. Tento konvolut zahrnuje v podstatě dílo N. Gončarové v rozmezí let 1905 – 1940 a jsou zde zaznamenány všechny stěžejní etapy její tvorby. V prvních letech byla ovlivněna impresionismem, na který navázaly symbolistní obrazy a kresby, směřující k nostalgickým kompozicím. Po období neoprimitivismu, kde zobrazila scény z běžného života prostého lidu (rybolov, štípání dřeva, bělení prádla apod.), se objevují díla ovlivněná pozdním impresionismem a fauvismem. V roce 1912 začala podrobněji sledovat principy francouzského kubismu a italského futurismu. Základní znaky těchto vývojových trendů spojila v jeden - kubofuturismus. Společně se svým životním druhem, M. Larionovem, se podílela na vytvoření nového výtvarného směru - rayonismu (také lučismus; z ruského luč- paprsek). Tento výtvarný názor neměl ale dlouhého trvání, Gončarová a Larionov byli vlastně jedinými představiteli. Po jejich odchodu do Francie (1914) postupně zanikl.

Důležitou součástí tohoto vystaveného souboru jsou její kresby – studie k baletním inscenacím – (např. Le coq d´or, Sur le Borysthéne, Espaňa, Les noces, Liturgie apod.). Jsou to realizace kostýmů a scénických návrhů k baletům pro Ballets Russes. V roce 1914 začala právě její spolupráce se Sergejem Ďagilevem, impresáriem tohoto světoznámého souboru, který působil na evropské scéně v letech 1919 – 1929.

Pravost vystavených exponátů potvrdila francouzská znalkyně díla N. Gončarové - Denise Bazetoux nebo její kolega Jean Chauvelin. Ke spolupráci na této výstavě, respektive k napsání úvodního odborného textu, se podařilo získat předního světového historika umění Dr. Anthony Partona, autora rozsáhlé monografie zabývající se dílem N. Gončarové.

Díla pochází ze soukromých sbírek (Francie, Itálie, Německo, Rusko, Švýcarsko) a jsou zapůjčena bezplatně. Většina z nich je zařazena do soupisu jejího díla: Denise Bazetoux, Natalia Gontcharova son oeuvre entre tradition et modernité, Paris 2011, 1. díl). Galerie se setkala s neobyčejnou vstřícností majitelů těchto exponátů, kteří díla nejenom zapůjčili, ale významnou měrou se podíleli i na financování této akce.

K výstavě je vydán rozsáhlý katalog (168 stran), který obsahuje všechna zapůjčená díla (179 reprodukcí). Jeho vydání je malým „zázrakem“, protože na rozpočet této akce byla v původním rozpočtu vyčleněna částka necelých 70.000,-Kč (na celou výstavu). Dr. Anthony Parton, který je autorem úvodního textu, označil tuto shromážděnou kolekci za „vysoce kvalitní“ a „mimořádnou“.

Výstava je mimořádnou šancí zviditelnit nejenom Alšovu jihočeskou galerii, ale v podstatě i Jihočeský kraj. Svým významem přesahuje hranice regionu, ale celé republiky. Na výstavy podobného typu jezdí čeští zájemci o výtvarné umění za hranice České republiky.

Natálie Gončarová

Narodila se 21. června 1881 v Ladyškinu u Tuly. Na přání otce, který byl významným ruským architektem, začala v roce 1898 studovat v Moskvě medicínu. Po týdnu ale školu opustila a nastoupila na Moskevskou školu malířství, sochařství a architektury. Z počátku docházela do ateliéru sochařství; v roce 1900 se seznámila se svým pozdějším celoživotním druhem Michailem Larionovem, z jehož impulsu přešla do malířského ateliéru. Školu dokončila v roce 1902. Kolem roku 1905 se pozornost ruských umělců obracela od Německa ke Francii. Zásluhu na tom měli i dva ruští sběratelé francouzského umění – Sergej Ščukin a Ivan Morozov. Jejich sbírky obsahovaly díla moderního francouzského umění. Současné francouzské malířství mělo vliv i na tvorbu N. Gončarové (Gauguin Matisse, Cézanne). V jejich obrazech a kresbách z této doby se objevují i stopy fauvismu a kubismu. V roce 1906 se společně s M. Larionovem zúčastnila pařížského Podzimního salónu. Zásluhu měl na tom Sergej Pavlovič Ďagilev, který na této významné přehlídce představil průřez dosavadním ruským uměním a nebál se prezentovat i mladou, nastupující generaci ruských umělců. V petrohradském časopisu Večer byl publikován první manifest futurismu. Již v této době se tak formovaly podmínky ke vzniku tzv. ruské avantgardy, představované rayonismem, konstruktivismem a suprematismem. Předstupeň k nim nepochybně tvořil kubofuturismus. Pojem označuje specifické spojení kubismu a futurismu (částečně i konstruktivismu) v Rusku v prvním desetiletí 20. století. Kubofuturismus se poprvé objevil v souvislosti s literaturou (petrohradský spolek Gilei). V roce 1910 se stali N. Gončarová a M. Larionov členy skupiny Pikový spodek, odkud ale brzy odešli do radikálnějšího spolku Oslí ocas. Ten měl přímé kontakty se skupinou Gilei. Shoda ideových a estetických náhledů básníků a výtvarníků nové formace, propojeních jejich tvůrčích zájmů a jejich častá společná vystoupení byla sjednocujícím znakem ruského kubofuturismu. S. Ďagilev založil v roce 1909 Ballets Russes. Jeho představení přinášela nové možnosti pro choreografy, hudební skladatele a v neposlední řadě i pro výtvarné umělce. V roce 1913 se v Moskvě uskutečnila rozsáhlá přehlídka dosavadní tvorby N. Gončarovové. Prezentovala se zde téměř osmy stovkami obrazů a kreseb. Tato výstava je považována za určitý přelomový mezník v její výtvarné činnosti. V tomto roce (1913) se podílela také na sepsání rayonistického manifestu (společně s M. Larionovem). Rayonismus (nebo také lučismus) byl jakousi syntézou kubismu, futurismu a orfismu. Od kubismu převzal lomení forem, od futurismu pohyb a od orfismu jasné barvy. Hlavním principem rayonismu bylo doslova „křížení odražených paprsků z různých objektů“. Tento umělecký směr neměl ale dlouhého trvání. Po odchodu Gončarové a Larionova do Paříže v roce 1914, zanikl. Zde se opět setkali se S. Ďagilevem V roce 1914 vytvořila N. Gončarová pro Ďagilevův Ballets Russes kostýmy a scénické návrhy k baletu Le coq d´or (Zlatý kohoutek). Od této chvíle se odvíjela rozsáhlá činnost, zaměřující se k vytváření kostýmních návrhů a divadelních scén pro tento soubor. S Ballets Russes spolupracovala až do roku 1929, kdy S. Ďagilev zemřel. Ale i v dalších letech se aktivně věnovala této činnosti. N. Gončarová s M. Larionovem žili od roku trvale1915 v Paříži. 8. září 1938 získali francouzské státní občanství. Již po smrti Ďagileva se jejich životní situace zhoršovala a krize nastala po druhé světové válce, kdy byli nuceni rozprodávat za nízké ceny své obrazy i uměleckou sbírku, kterou se jim v předchozím období podařilo shromáždit. K tomu se přidali i zdravotní obtíže, v roce 1950 byl Larionov postižen mrtvicí a nemohl se věnovat umělecké tvorbě. V roce 1955 uzavřeli N. Gončarová a M. Larionov sňatek. Vleklé zdravotní problémy měla i N. Gončarová, která trpěla artritidou a objevila se u ní rakovina. Přes tyto obtíže pokračovala i nadále v tvorbě; obrazy a kresby vznikaly na lůžku. V 50. letech, konkrétně v roce 1956, vznikl soubor asi 20 pláten, které byly inspirovány letem Sputniku do vesmíru. Natálie Gončarová zemřela 17. října 1962 v Paříži. Její manžel, Michail Larionov ji přežil o dva roky, zemřel 10. května 1964.

Mgr. Vlastimil Tetiva