TZ: Bob Dylan, Bob Dylan, Boba Dylana

Bob Dylan, Bob Dylan, Boba Dylana / DOX / Praha / 27. 1. - 28. 3. 2011

Projekt, který umělci připravili pro Centrum současného umění DOX, je jejich prvním společným konceptem. Slučuje v sobě přístupy konceptuální, minimalistické, kontextuální a nový zájem o sochu a objekt. Výstava je koncipována jako vzájemný rozhovor mezi umělci a kurátorkou Edith Jeřábkovou a tím se řídí i výběr jednotlivých prací. Výstava představuje na ploše tří pater práce autorů v tematických souvislostech, které umožňují různé způsoby čtení.

Nina Beier Marie Lund se s Jiřím Kovandou poprvé setkaly v Praze v roce 2006. Původem dánské umělkyně, tehdy ještě pracující pod společným jménem Jan Family, zde vystavovaly v Galerii Display. Od té doby se s Jiřím Kovandou několikrát setkaly na mezinárodní profesionální scéně, například v Tate Modern v roce 2007 nebo na výstavě All the Best v Gallery OneOneOne v Londýně v roce 2008. Ve stejném roce je Jiří Kovanda přizval ke spolupráci na své výstavě Když jsem byl malej, hrál jsem si s holkama v Galerii Klatovy / Klenová. To samo o sobě je znamením existujících souvislostí v tvorbě a uvažování autorů. Tyto spojitosti nezanikly ani nyní, kdy se dvojice autorek rozhodla vydat každá svým směrem - Nina Beier žije a pracuje v Berlíně, Marie Lund v Londýně.

Nina Beier Marie Lund společně pracovaly a vystavovaly v letech 2005 až 2009. Nyní pracují individuálně, výstava v centru DOX představuje jejich novější práce. Společná tvorba této umělecké dvojice se pohybovala (a stále částečně pohybuje) na pomezí performance a tzv. nemateriálních intervencí. Zpočátku se týkala především sociálních experimentů založených na skupinové realizaci autorkami předloženého scénáře. Později se často dotýkala problematiky institucionálního rámce a oblasti uměleckého provozu obecně. V poslední době se jejich řeč výrazně přesouvá směrem k objektům a „sochám“, které přinášejí zprávu o proměně skutečnosti prostřednictvím jiného perspektivního zobrazení. Přestože východisko zůstává stále konceptuální, důraz na hmotnou a smyslovou substanci je nepopiratelný.

Podobný přístup a principy je možné zaznamenat i v současném projevu Jiřího Kovandy. Jeho reakce na minimalistickou estetiku a hnutí arte povera z devadesátých let vystřídaly na přelomu tisíciletí intervence, které bývají u nás označovány termínem „nenápadné tendence“. Jiří Kovanda je jejich nejvýraznějších představitelem. Kovandovy neviditelné předmětové situace vytvářené téměř nepovšimnutelným kontextem a rozostřením rámce uměleckého díla se v posledních letech, tak jako u Niny Beier a Marie Lund, obohacují o nový zájem o vizualitu objektu a instalace. Estetika chudosti a neviditelnosti se propojuje se svým protějškem – krásou a zjevností – ne snad pro ně samé, ale v důsledku změny citlivosti doby a potřeby její jazykové proměny.