Zemřel mistr experimentu Sigmar Polke

V noci ze čtvrtka na pátek 11. června zemřel ve věku šedesátidevíti let po dlouhé a vážné nemoci malíř Sigmar Polke, jedna z nejkomplexnějších postav současné německé výtvarné scény. Třebaže se v uměleckých kruzích již delší čas spekulovalo o malířově zhoršujícím se zdravotním stavu, překvapila zpráva o jeho smrti celý umělecký svět.

Prestižními oceněními ověnčený Polke figuroval dlouhá léta na předních příčkách Uměleckého kompasu, přehledu nejúspěšnějších umělců světa zveřejňovaným německým časopisem Capital. Polkeho díla, jejichž cena se na uměleckém trhu pohybuje v miliónech eur, nechybějí v žádné z významných evropských sbírek moderního umění.

Syn architekta ze slezské Olešnice odešel v roce 1953 do západního Německa, aby se po absolvování sklářské školy zapsal na akademii v Düsseldorfu. Polke na sebe poprvé upozornil v šedesátých letech, kdy spolu se svými tehdejšími spolužáky z akademie − Gerhardem Richterem a Konradem Luegem (později Fischerem) − tvořili v duchu tzv. kapitalistického realismu, ironicky myšleného pandánu k socialistickému realismu karikujícímu přání a touhy západní poválečné společnosti.

Ve stejné době, kdy Roy Lichtenstein maloval v New Yorku komiksem inspirovaná plátna, vytvářel Polke na opačné straně Atlantiku rastrové obrazy seskládané z naddimenzovaných bodů zobrazující předměty nenáročné poetiky. Banální obrazový materiál dobývaný z novin a časopisů umožnil Polkemu volně nakládat s obrazovým materiálem a vyhnout se jakékoli osobní interpretaci. V sedmdesátých letech umělec objevil kouzlo nejrozmanitějších textilií. Kuchyňské záclony, pyžama, tapety, látky s tygřím vzorem nebo vlněné deky začaly postupně pronikat do jeho pláten, aby se následně staly autonomním malířským podkladem.

Polkeho tvorbu následující dekády provázely experimentální pokusy s barvami a fotografií, jejichž možnosti zkoumal pod nově nabytými dojmy z cest do Mexika, Pákistánu či Tasmánie. Vrcholnými představiteli této tvůrčí fáze jsou obrazy vytvořené až z osmi vrstev umělého pečetního vosku, kterým malíř poléval na zemi položený podklad ze syntetické látky. Milník v Polkeho umělecké kariéře představuje rok 1986, kdy na Benátském Bienále získal za obrazy měnící svoji barevnost v závislosti na denním světle hlavní cenu (dnes jsou v majetku Muzea Abteiberg v Mönchengladbachu).

Čím strměji stoupala Polkeho hvězda na uměleckém nebi, o to více se uzavíral před světem. Zásadně neodpovídal na telefonáty a dopisy, uznávané osobnosti z uměleckého světa nechával čekat před svým ateliérem. Polke se ponořil do svého vlastního kosmu ohraničeného zdmi jeho kolínského ateliéru, kde se v roce 1978 natrvalo usadil. Prostory bývalé fabriky ve čtvrti Zollstock sloužily Polkemu jako chemická laboratoř, ve které uspokojoval své experimentální choutky. Plátna v ateliéru nechával po dobu několik měsíců napuštěné nejrůznějšími mnohdy jedovatými látkami (bariem, dusičnanem stříbrným, louhem), aby zjistil, jak na sebe vzájemně reagují.

Přestože je jméno Sigmara Polkeho často skloňováno v souvislosti s pop artem, je tvorba tohoto nevypočitatelného Němce koketujícího s nejrůznějšími uměleckými technikami, materiály a médii jen obtížně zařaditelná. V jeho tvorbě se prolíná předmětnost s abstrakcí, negují se hranice mezi vysokým a nízkým uměním, vedle lapidárních předmětů se objevují témata z německé historie spolu s citáty renesančních mistrů, mezi které patří například Dürerův zajíček, jeden z nejoblíbenějších malířových motivů.

Určujícím rysem Polkeho výtvarného projevu je bezpochyby touha po riskování a experimentování, chuť po neustálém objevování nových možností. Odchodem tohoto anarchisty, klauna a dobrodruha v jedné osobě, který celý život bojoval proti maloměšťáctví, se definitivně zavřely dveře jeho alchymistické dílny, ve které vznikalo originální dílo.

Martina Machová