Rem Koolhaas, Reiner de Graaf, OMA – nová budova radnice Rotterdam

Mezi současnými architektonickými ateliéry zastává OMA dlouhodobě vůdčí pozici. Patří mezi architektonickou elitu – stačí se podívat na výčet zadavatelů, popřípadě současných projektů. Bylo by však velkým omylem posuzovat jejich práci jen z hlediska kvantity. Podívejme se blíže, v čem tkví kvalita jednoho z jejich posledních uveřejněných projektů – nová budova rotterdamské radnice.

Jeden ze zakladatelů Office for Metropolitan Architecture Rem Koolhaas je krom jiného také značně profláknutou mediální tváří ateliéru, přednášejícím na Harvardu a v neposlední řadě autorem – ostych odhoďme stranou jako Koolhaas vlasy – skvělého retroaktivního manifestu pro Manhattan z roku 1994 (2007 české vydání). I když jsem zdárně odkopal své zdání objektivního posuzovatele a přijal tvář fanouška, Třeštící New York je jednoduše majstrštyk.

Vítězný návrh na Stadskantoor, tedy novou budovu radnice, zahrnuje prostory zajišťující chod městské správy, kanceláře, ale také byty. Základní charakter navržené architektury je z vizuálů zřejmý – je založený na opakování jednoduché modulové jednotky. Celkový dojem hradu z lega, případně fotky se zatraceně špatným rozlišením je kompenzován neukončeností – možností přidávání či ubírání jednotlivých modulů. Neukončenost, nestálost architektury je pozoruhodným motivem objevujícím se v různých variacích u skupiny architektů na konci 80. let označených jako dekonstruktivisté. Tehdy neoblomní kritici soudobé architektonické produkce jsou dnes ne-li největšími, pak přinejmenším nejvyhledávanějšími architekty. Téma nestálosti či proměnlivosti sledují dnes v různých podobách již pouze někteří – např. Coop Himmelb(l)au nebo právě OMA.

Architektura je tradičně pojímána jako opak nestálosti, jako kulturní statek, který spíše vytváří pozadí a zázemí v čase se pomalu proměňující ve srovnání s lidským tělem. Ptáme-li se (a měli bychom se ptát), proč se takové tendence objevují, jedna z možných odpovědí je – jde o výsledek hledání identity architektury. Trvalost jako hlavní motiv, vytváření „věčných“ staveb není tím, s čím se architekti-tvůrci ztotožňují. Změna je na pořadu dne. Opodstatnění lze vidět v značné proměnlivosti současné (euroatlantické) kultury. Nebo také v tom, že podstatou nového stavění (nejen ve městě) je také odstranění starší nevyhovující architektury. Pak tím, že architekti zahrnou do svého projektu variabilitu, vytvářejí jinou formu trvalosti své architektury. Pointa: změna a proměnlivost je zárukou stálosti, zachování budovy do budoucna. Dost, zastavte úvahy a zpět ke konkrétnímu.

Jedním z hlavních požadavků investora byla ekologicky šetrná budova. OMA (projekt vedli Rem Koolhaas s Reinerem de Graafem) navrhla sbírání horkého vzduchu v teplých měsících a jeho využití pro vytápění v zimních měsících a průsvitné tepelné izolace na skleněné fasádě. Do tohoto trendu lze přičíst i možnost zahrad na stupních budovy, zeleně přímo v centru města. Legohrad od OMA slovy Reinera de Graafa nemá být „dalším rotterdamským nej; projekt je částečně architekturou, částečně urbanistickým zásahem – samostatným městským panoramatem. Návrh se snaží propojit přilehlou starší radnici, poštu a Stadstimmerhuis. Díky záměrné mnohoznačnosti se hmota budovy noří do rozličných architektonických období, vstřebává měřítka a styly blízkého okolí.“ Tak minimálně s tím se dá polemizovat. Hádám, že rotterdamští radní si tím prošli a přece vybrali tento návrh. A navzdory slovům Reinera de Graafa, Rotterdam získá v případě realizace další turistický tahák.