Sylva Petrová ke kauze Nedoma

Sylva Petrová, kterou chtěl Vladimír Darjanin dosadit na post ředitele Galerie Rudolfinum místo Petra Nedomy, reaguje na celou kauzu a ohrazuje se proti útokům médií na svou osobu.

 

 

 

 

Vážení přátelé a kolegové, dlouho jsem zvažovala, zda se k nedávné veřejné kampani kolem místa ředitele Galerie Rudolfinum veřejně vyslovit jako jedinec, který možnost vyjádření nedostal. Protože ale práci sdělovacích prostředků  hodnotím  dost často jako profesionálně neetickou, považuji za kontraproduktivní s novinami navazovat dialog. Osobně nemám nejmenší zájem medializovat vlastní osobu a jakkoliv sekundárně přispívat k oslabeni vlivu umění a kultury, či  profesních organizací v Čechách, k práci jejichž členů chovám až na výjimky, úctu. Proto posílám tento dopis přímo Vám. 

Ráda bych Vás seznámila s několika fakty, které dosud mezi kulturní veřejností nezazněly a jež  považuji za důležité k osvětlení celé situace kolem Rudolfina.

1. Komunikační problémy mezi stávajícím ředitelem České filharmonie a ředitelem Galerie Rudolfina se datují od podzimu 2008, mají svojí historii a delší vývoj, a nikdo z těch, kdo se k ní vyjadřovali, do ní nevidí. Pokud mě tisk obviňuje z toho, že jsem to byla já, kdo ředitele Nedomu chtěl přes nesporné zásluhy, které mu nikdo nemůže upřít, vytlačit z jeho pozice proto, že se s panem Darjaninem znám, tak jde  o neinformovanost a nedostatek vhledu do situace.

2. Legislativní a rozpočtové problémy Galerie Rudolfinum řešilo MK ČR systémovou změnou roku 2002, kdy se Galerie Rudolfinum stala legislativně -správně, a finančně závislá na České filharmonii. Od té doby se ředitel Nedoma snaží o nemožné: zachovat si nejen odbornou nezávislost, která je zcela jistě na místě a je jištěná navíc Vědeckou radou Galerie Rudolfina, ale i organizační a manažerskou neodvislost od ČF, což už lze považovat za věc kontroverzní. To způsobovalo jeho osobní problémy i s předchozími generálními řediteli ČF, ikdyž pravděpodobně marginální, vzhledem ke krizovým stavům orchestru. To je také, jak se domnívám, pravé jádro konfrontace s novým vedením. Problémy proto asi přetrvají přes to, že moje jméno nebude, jak mi bylo slíbeno, s Rudolfinem již nikdy spojováno.   

3. Zprávy o mých záměrech v Rudolfinu instalovat UMRUM materiál, či sklo,  byly   jen absurdním  předpokladem jejich autorky dr. Čihákové. Udivuje mně,  že lze veřejně operovat  tvrzením, že manažer do instituce přichází výhradně proto, aby si za státní peníze financoval jakési (předpokládáné) osobní preference???.  Z příspěvků v tisku implicitně  zaznívalo echo   zaujatosti vůči autorské práci se sklem, kterou dojisté míry chápu, protože ne všechno, co ve skle vzniká, si zaslouží být nazýváno tvůrčím experimentem. Na druhé straně však taková hodnotná   díla  existují a nikdo by tvorbu užívající sklo neměl podceňovat ad hoc. Tyto generalizační postoje jak zazněly, jsou  na západ od našich hranic  nazývány již projevem  kulturní diskrimance a dokonce i kulturnim fašismem. Aktivity Musea Kampa  a Národní galerie ukazují, že se  k selektivní valuaci užití skla v umění  dopracováváme  i doma.     

4. Jako nezávislý pozorovatel kauzy Galerie Rudolfinum vidím dvě možnosti dalšího vývoje: buď ředitel Nedoma přijme fakt, že jistá míra personální subordinace vedení ČF je nezbytnostná v zájmu instituce, kterou řídí, a nebo má možnost akcentovat i nadále svoji nezávislou pozici a pokusit se Galerii osamostatnit. Druhou možnost bych považovala za manažersky neuváženou. Vlastníkem budovy, tedy i galerijních prostor je ČF,  příspěvek MK ČR na výstavy galerie představuje  8 mil ročně, ovšem další přímé, a hlavně pak nepřímé náklady  na galerijní provoz (jako je otop, svícení, úklidy, ostraha, platy kooperujících dalších osob z ČF  atp.) údajně představují částku až 22 mil ročně. Rozdíl mezi dotací a skutečnými náklady nese ČF. V případě osamostatnění galerie, by se do nákladů navíc promítaly nutné nájmy plochy 1500 m2 plus kanceláří, a to by znamenalo sehnat nejméně 30 mil ročně za předpokladu, že by ČF o takový pronájem stála při změně svého statutu a vynětí galerie z něj.  Možná by se řediteli Nedomovi pod tlakem další veřejné kampaně mohlo podařit takový příspěvek od MKČR získat, ale otázka je na jak dlouho, když jmenování nového ministra nenechá na sebe dlouho čekat?             Vyjednávání o samostatnosti galerie s tím, že se ČF dobrovolně vzdá nájmu a bude tak dotovat jinou nezávislou přímo řízenou organizaci resortu kultury ze svého hospodářského výsledku, nepřichází samozřejmě v úvahu. A to ani z hlediska vzniku ekonomického bastardu, ani s ohledem na fakt, že ČF nutně příjmy potřebuje, nechce-li svůj kdysi špičkový orchestr odepsat.  Získat a udržet špičkové hráče orchestru za 20.000 měsíčně je totiž nereálné......

5. Ztráta současného finančního komfortu by pro galerii Rudolfinum byla dle mého soudu fatální. Podmínkou možnosti představit v Praze jména  osvědčených  a prověřených klasiků moderního umění jako jsou například Damien Hirst, Cindy Sherman, Louise Bourgeois, Georg Baselitz, Bill Violla, či Julian Schnabel, Mathew Barney atd, atd., je otázkou hlavně finanční solventnosti. Jde o svého druhu mainstreem současného umění, a ten je předmětem světového výstavního businessu. Je nutno platit za  výstavní fees, vysoké pojistky, transport s licencovanými převozci uměleckých děl, copyrighty, odměny zahraničním kurátorům ... pokaždé je to různé, ale vzdycky drahé.  Přes Nedomovy kontakty by pravděpodobně na řadu takových výstav Galerie Rudolfinum již nedosáhla a čelila by problému, který mají i jiné, stejně profilované instituce: tj. vystavovala by jen to, co lze ufinancovat a omezovala se v idejích výstavní dramaturgie.  Konkrétně - Galerie hl. města Prahy měla na rok 2008 stanoven příspěvěk  na výstavní činnost 3.900 000 pro 15 výstav, což překročila o 2 mil. a je za to sankcionována,  Galerie Petra Nedomy měla k dispozici 8 mil na 3 výstavy v roce 2008.

6. Není také pravda, že šlo primárně o obsazení místa ředitele Rudolfina přímou volbou. Osobně souhlasím s institutem veřejných konkursů na vyšší vedoucí místa v kultuře i uměleckém školství, a účasti v nich jsem se nikdy nezříkala. Ale ani konkursy nemusí být zárukou optimálního řešení. Zcela nedávno se nechala Uměleckohistorická společnost (UHS) vmanévrovat do protiprávního konkursu na hlavního kurátora Galerie hl. města Prahy (GHMP), který neměl z hlediska statutu vypisovat Magistrát hl. m. Prahy, ale nový ředitel galerie. Teprve následně proběhl konkurs na ředitele GHMP. Výsledek konkursu v obou případech za účasti UHS a dalších představitelů naší kultury, v prvním případě nepřekvapil (Dr. Srp jako hlavní kurátor), ale ve druhém případě ano: skončil jmenováním ředitele - ekonoma, který měl praxi v konkursních řízeních Čs. papíren a Škodovky. Lze jen s potěšením konstatovat, že z toho nikdo nevyvodil, že GHMP začně vyrábět papír, nebo škodovky... ale překvapilo mě, že kulturní a umělecká veřejnost v tomto případě vůbec nereagovala? A to se jedná o významnou kulturní instituci s mnoha objekty, sbírkami,  a 7 výstavními prostorami..... Kromě toho, že se tato okolnost může (nemusí) negativně projevit v činnosti a správě galerie, výsledkem tohoto postupu je také problematický mandát hlavního kurátora GHMP, který v podstatě  může být  zrušen již proto, že konkurs neproběhl regulérně.

7. Statuty přímo řízených organizací všech typů s uměleckohistorickým zaměřením nezavazují jejich ředitele ke konkursům na místa podřízených, a to v žádné z profesí. Proto například Národní galerie v Praze konkursy na odborná místa v oboru nekoná již řadu let. Pokud se za této legální úpravy konkurs koná, může ředitel komisi dát jen poradní hlas a legitimně jmenovat   pak i někoho, kdo se neumístil podle komise v prvním pořadí. Tyto příklady se dějí zcela běžně, téměř pravidelně v kultuře i uměleckém školství. Konkursy jsou pak prakticky opět blízké formě přímého jmenování, stačí, když je uvažovaný horký kandidát ředitele vybrán v užším výběru.

Profesní sdružení by se měla proto  koordinovaně   zasazovat okamžitě a důsledně o  účast v   konkursech na místa generálních ředitelů, nebo jim podobných pozic  v Praze, ale i krajích, a to ve všech oborech (uměleckoprůmyslových včetně),  a ovlivňovat výběr  kandidátů na tyto pozice právě kvůli  popsaným rozsáhlým pravomocem (v případě konkursu na ředitele ČF pokud vím svého práva nevyužila vůbec, jak využila svých práv v případě GHMP zůstává nejasné).

Od roku 1998 jsem a zůstávám profesorkou Univerzity v Sunderlandu ve Velké Británii. Jsem zde kvůli praci, nejsem emigrantkou, nikdy jsem neztratila a doufám, že ani neztratim odborné a lidské kontakty s kulturou a uměním doma.

Všechny Vás srdečně zdravím a děkuji Těm, kteří dokázali dočíst do konce.

Prof. Sylva Petrová, PhD; 2009-07-08