TZ: Nová zjištění průzkumu Madony zv. Klosterneuburská

V roce 2004 Národní galerie v Praze zakoupila z vídeňském obchodu se starožitnostmi sochu Madony na lvu, nazvanou podle novodobé provenience v dolnorakouském Klosterneuburgu nedaleko Vídně. Dendrochronologickým průzkumem se podařilo o středověkém díle zjistit nové informace.

Jednalo s ojedinělý nákup, neboť kvalitní středoevropská sochařské díla z 1. poloviny 14. století se na uměleckém trhu objevují velmi zřídka. Madona klosterneuburská byla odborníkům do té doby neznámá. K odkupu ji vídeňskému obchodníkovi se starožitnostmi nabídl rakouský soukromý sběratel.

Po „znovuobjevení“ ve Vídni byla socha význačným specialistou na sochařství 14. století, Ivo Hlobilem z Ústavu dějin umění ČSAV, připsána Mistru Michelské madony a doporučena k zakoupení do státních sbírek. Nákup poté doporučila i komise přizvaných specialistů z nákupní komise Sbírky starého umění Národní galerie v Praze.

Madona klosterneuburská vzbuzovala od počátku velký zájem badatelské obce. Prvotní názory na dataci a autorství, vyslovené před nákupem díla, byly dále zpřesňovány během odborných diskusí. Po průzkumu a restaurátorském ošetření bylo dílo představeno veřejnosti v Klášteře sv. Anežky České. V širším kontextu ikonografického typu Madon na lvu bylo dílo vystaveno také v rámci mezinárodního projektu „Slezsko, perla v české koruně“ (Praha, Valdštejnská jízdárna, 2006-2007).

Od roku 2007 je Madona klosterneuburská, spolu s dalšími řezbářskými díly okruhu Mistra Michelské madony, součástí dlouhodobé expozice „Středověké umění v Čechách 1200-1550“ v Klášteře sv. Anežky České.

O nákup Klosterneuburské madony usilovala Národní galerie v Praze z více důvodů. Velmi podstatnou okolností byla kvalita řezby a její připsání Mistru Michelské madony, stejně tak jako ikonografický typ Madony na lvu, který doposud v galerijních sbírkách chyběl. Objev Madony klosterneuburské byl podstatný o to více, že se jedná o doposud nejstarší známou řezbářskou památku této ikonografie v českých zemích. Ikonografický typ Madon na lvu se po polovině 14. století významně rozšířil zejména ve Slezsku, Pomoří a Solnohradsku (styl slezsko-pruských Madon na lvu). Kořeny tohoto významově mnohovrstevnatého mariánského zobrazení jsou v posledních letech badateli hledány v českých zemích, v kontextu počátků programově imperiálního umění moravského markraběte, pozdějšího českého krále a římského císaře Karla IV.

Připomeňme, že Národní galerie v Praze zakoupila první dílo kolekce děl spojovaných s Mistrem Michelské madony ve 30. letech 20. století (Madona z Prostějova), od roku 1983 se pyšnila vlastnictvím tří Madon (Madona z Prostějova, Madona z Michle, Madona z Hrabové). Na poslední obohacení této sbírky Madonou klosterneuburskou tedy čekala více než tři desetiletí.

Nákup Madony na lvu sledovala pozorně i veřejnost. Kromě díla samotného návštěvníky galerie nepochybně zaujala také medializace odborného sporu o pravost díla, který přesáhl akademickou půdu. Pravost Klosterneuburské madony byla zpochybňována nedlouho po jejím zakoupení.

Odborný spor se vyhrotil po uveřejnění monografické studie autora připsání díla - Ivo Hlobila (Umění 2006). Na Hlobilovu atribuci Mistru Michelské madony (považována za pozdní dílo) reagovali význační medievisté Jiří Fajt a Robert Suckale obsáhlou studií (Umění 2006). Rozporovali nejen Hlobilovo autorské připsání, ale také samotnou pravost díla. Navrhli, že Madona klosterneuburská je falzum, pocházející nejspíše z dílny bruggské padělatelské dílny, činné v polovině 19. století. Teorii falza rozpracovala také profesorka Masarykovy University v Brně Milena Bartlová, která posunula předpokládaný vznik díla až do 1. třetiny 20. století . Předpokládala středoevropský, snad moravský, původ falza.

Vyslovené pochybnosti o pravosti díla, z nichž řadu lze vyvrátit relevantními uměleckohistorickými argumenty, byly jedním z podnětů pro zadání dendrochronologický průzkumu. Národní galerie v Praze oslovila domácí i zahraniční specialisty -Tomáš Kyncla z Botanického ústavu ČSAV a následně Petera Kleina z University v Hamburku.

Metoda dendrochronologie je v posledních desetiletích stále častěji vyhledávanou metodou zpřesňující názory na dataci a pravost díla. Pokud máme k dispozici vhodný segment dřeva a odpovídající srovnávací materiál (tzv. standardní křivka pro danou oblast a druh dřeviny), umožňuje metoda denrochronologie měřením šířky letokruhů a následným porovnáním s tzv. známými standardními chronologiemi, získání exaktních údajů o stáří stromu před jeho pokácením. Připočteme – li k tomuto údaji časový interval, nezbytný pro vysychání dřeva, určeného pro výrobu soch či deskových obrazů, získáme horní datační hranici vzniku díla. Denrochronologie tak poskytuje význačnou datační oporu pro závěry uměleckohistorického rozboru.

Stav hmoty dřeva, z něhož byla zhotovena Madona Klosterneuburská dendrochronologický průzkum umožňoval. Průzkum zachovaných letokruhů přinesl časový údaj o pokácení stromu, byť stanoveného s jistou tolerancí. Datován byl poslední měřitelný letokruh, následoval výpočet na základě chronologických standardů. Předběžné výsledky rozboru, prováděné Tomášem Kynclem, byly známy již v roce 2004. Tomáš Kyncl došel k závěru, že materiál sochy je bez jakýchkoli pochyb středověký. Nejstarší měřitelný letokruh stromu, pocházejícího nejspíše z jižního Německa, severního Švýcarska či přilehlé části Francie, datoval rokem 1314. Výpočtem dospěl k datu pokácení stromu po roce 1330, zároveň však doporučil provedení dalších zpřesňujících analýz.

Národní galerie se proto v minulém roce obrátila na Petera Kleina, který se specializuje na dendrochronologické datování uměleckých památek a externě spolupracuje s předními světovými sbírkovými institucemi včetně Národní galerie v Praze (zvl. dendrochronologie podložek deskových obrazů). Kyncl i Klein se opírali o standardní chronologii dubu jihoněmecké oblasti, poskytující odpovídající východisko pro interpretaci naměřených hodnot na hmotě dřeva Madony klosterneuburské.

V nedávné době byly Národní galerii zaslány výsledky tohoto průzkumu. Peter Klein nezávislým měřením dospěl k obdobným závěrům jako Tomáš Kyncl. Potvrdil hypotézu o lokalitě původu dřeva, stejně tak jako nejzazší možné datum pokácení stromu po roce 1330. Nevyloučil však ani mladší datování kácení stromu po roce 1340, čímž se dostal do těsné blízkosti uměleckohistorického datování díla, navrženým Ivo Hlobilem (kolem roku 1345). Závěrem podpořil navržené datování díla.

Dendrochronologický průzkum tedy na základě dvou nezávislých měření přinesl přesnější údaje o stáří dřeva použitého na řezbu tzv. Madony klosterneuburské. Ani toto zjištění však některým specialistům nevyvrátilo teorii falza. Neboť je známo, že někteří padělatelé s oblibou používali pro stupňování zdání stáří staré, poškozené, dřevo, nejčastěji získané z historických staveb (dub). Není tajemstvím, že zdařilá falza středověkých děl v minulosti vyřazovala ze svých sbírek renomovaná evropská muzea.

Je však třeba mimořádně zdůraznit, že v případě Klosterneuburské madony dochází k výjimečnému souladu vročení materiálu sochy a vročení napodobovaného stylu díla, vymezeného zhruba druhou čtvrtinou 14. století. Zdatný padělatel by tak musel mít, kromě srovnávacího materiálu děl okruhu Mistra Michelské madony, odborné erudice a uměleckého nadání, k dispozici dubové dřevo datované do 30., popř. 40. let 14. století na výrobu padělku. Pokud by Madona na lvu byla padělkem, musela by se nezbytně opírat o výsledky vědeckého poznání středověkého sochařství (včetně ikonografie) a znalost novodobých exaktních metod určování stáří uměleckých děl. V tomto kontextu lze 19. století pro vznik falza zcela vyloučit.

Domníváme se, že závěr dendrochronologických analýz může napomoci ukončení sporu o pravost Madony klosterneuburské. Dosavadní konfrontace argumentů zastánců a odpůrců falza měla však i nesporný odborný přínos. Znovu oživila téma připsaného oeuvru Mistra Michelské madony ve vztahu k evropskému sochařství 1. poloviny 14. století, opětovně se zabývala otázkami spojenými s předpokládanou moravskou lokalizací mistrovy dílny. V tomto kontextu zůstává další prohloubení atribuce zakoupené Madony na lvu výzvou pro další bádání.

Vít Vlnas