Artalk.cz

Dobrodružství mezi ňadry

BYTOSTI ODNIKUD, Galerie hl. města Prahy, Městská knihovna, 22. 10.-1. 2.

Recenze výstavy vyšla 22. 12. 2008 v týdeníků Respekt č. 52.

bytosti

Vydařené ohlédnutí za dobou, kdy se malovalo tak, jak to mají lidé rádi

Chce to jen trochu odvahy a z prohlídky sto let starých obrazů plných naducaných zadnic a pučících ňader se stane dobrodružství. Ne všichni pro to ale mají pochopení. Návštěvní kniha Městské knihovny, kde právě probíhá výstava Bytosti odnikud, se plní naštvanými vzkazy: proč autoři expozice k dílům nepřipojili popisky a nechají návštěvníka bloumat sály s katalogem, ve kterém si musejí podle čísla sami najít, kdo je autorem díla? A popuzují i další věci: Proč jsou obrazy řazené podle toho, co ukazují, a ne podle jejich tvůrců nebo doby vzniku? Proč jsou mezi ně zavěšené obrazovky s ukázkami sladkobolných filmů z první republiky? A proč jsou sem zařazena i plátna, na kterých každý pozná, že jde o kýč? Vysmívají se snad tvůrci expozice takovým malířským velikánům, jakými jsou Brožík, Hynais, Kupka nebo Marold, hlavní esa výstavy? Kunsthistorička Marie Rakušanová s výtvarníkem a architektem výstavy Zbyňkem Baladránem zkrátka pro Galerii hlavního města Prahy připravili projekt, na který tu nejsme zvyklí. Ale který má všechny předpoklady k tomu, aby se tu o něm ještě dlouho mluvilo.

Průnik líbivosti

Tento týden by do knihkupectví konečně měla se zpožděním dorazit velká obrazová publikace, která výstavu doprovází. Marie Rakušanová v ní podrobně rozepisuje to, co mohla v expozici jen naznačit. Jejím cílem bylo postavit se proti běžnému pohledu na vývoj výtvarného umění 20. století. Ten říká, že tato léta patřila lineárnímu zápasu modernistů a avantgardistů o co nejsoučasnější výraz, zatímco konzervativní autoři tvořící v duchu dřívější doby zůstali někde na dalekém okraji dění. Jenže takto jednoduché to ve skutečnosti nebylo. Je to podobné, jako bychom tvrdili, že v naší hudbě existovali jen samí Janáčkové, Vikličtí, Hlavsové a Mertové a žádní Svobodové, Zímové, Jandové a Evy a Vaškové. I výtvarné umění mělo (a má) své tvůrce, kteří ve svém oboru vyrábějí to, co si lidé vždycky rádi znovu prohlédnou, aniž by je to nějak znejistilo či zaskočilo. Co se jim, zjednodušeně řečeno, líbí. A právě na tyto autory se Marie Rakušanová rozhodla podívat. Jsou to generační vrstevníci avantgardistů, kteří i v době, kdy na scénu vstoupila abstrakce, dadaismus, kubismus a další radikální -ismy, pokračovali v tradici poklidného akademického realismu, jak ho známe z 19. století. Autoři pro současné historiky umění téměř neviditelní, nicméně důležití. „Průnik líbivosti, smyslnosti, sentimentality, sladkosti, úhlednosti, dětské roztomilosti a mistrnosti akademizující malby do estetiky reklamy, komerční ilustrace a mainstreamových filmů byl natolik úspěšný, že i dnes zůstávají tyto vlastnosti základním rysem populární kultury, včetně rétoriky našich politických zástupců,“ píše v publikaci Rakušanová. A o to právě jde: něco z toho zdánlivě mrtvého akademického umění plného patetických gest a pozlátkové krásy tu dodnes přežívá a zaplňuje mediální prostor, před kterým nelze utéct.

Národní zájmy

Ludvík Vacátko nejdřív vystudoval kadetní školu, zároveň však v sobě objevil jistý výtvarný talent. Dostal se na pražskou Akademii a v ateliérech Václava Brožíka a Vojtěcha Hynaise zkoumal, jak by mohl svou vojenskou zkušenost promítnout do malby. Našel se v koňských motivech. Luďku Maroldovi je pomáhal malovat na výjevu husitské vřavy při bitvě u Lipan v Maroldově panoramatu, pak se jimi začal živit naplno. Nebyl to kdovíjaký technik, zvířecí postavy u něj často nabývaly komických proporcí. Nicméně u lidí byl populární a stal se tak jedním z tvůrců „gaučáků“, tedy líbivých obrazů, které si střední vrstva zavěšovala do parádních pokojů. „Zato rozveselí zde Ludvík Vacátko, ne svými malbami koní, nýbrž svými cenami. Je cosi pantagruelovsky nezbedného chtít za jeden takový obraz 30 tisíc. ( ) Za tento peníz dostal by už člověk oře arabské a živé, ovšem nebyly by to takové anatomické rarity a abnormity, jaké nabízí pan Vacátko,“ vysmál se mu v roce 1912 recenzent Medník v kritice jeho zastoupení na výstavě Jednoty umělců výtvarných. Vacátkovi to zřejmě moc nevadilo a dál tvořil tak, aby byl – jak ho v knize cituje Rakušanová – k dispozici „národním zájmům“. A tento přístup zastávala řada Vacátkových kolegů: když to má lid rád, jak ukazuje zájem publika, je to důkaz, že má tato práce smysl. Ještě víc se to projevilo na reprezentativních portrétech. Málokterý měšťák měl touhu být zpodoben tak, jak mu to nabízeli avantgardní autoři. Místo o zachycení spodních tónů své psychiky či geometrických her s vlastní tváří chtěl obraz, který by ho ukázal v tom nejlepším světle. Zda portrét odpovídá době, jej nezajímalo, hlavně že byl dostatečně majestátní. To na výstavě ukazují staromilské portréty Jaroslava Malínského či Otakara Číly, které vypadají, jako by vznikly o půl století dříve, než byly ve skutečnosti namalovány. Mistrem byl v tomto ohledu Jan Čumpelík. Autor, který z vyhledávaného tvůrce portrétů politické smetánky první republiky po únoru 1948 plynně přešel – aniž by nějak musel upravovat svůj historizující styl – do služeb komunistických pohlavárů.

Čerstvé maso

Marie Rakušanová se v publikaci těmto autorům nevysmívá. A zároveň se je ani nesnaží rehabilitovat. Pouze tvrdí, že nemůžeme zavírat oči před tím, že existovali a významnou měrou ovlivnili vkus veřejnosti, jenž se dodnes promítá do podoby současné popkultury. Joris-Karl Huysmans říkal přeestetizovaným aktům svých současníků obrazy „čerstvého masa“. Stačí se přitom podívat na billboardy nebo obálky dnešních časopisů a je jasné, že cosi z těchto akademizovaných vizuálních „jatek“ tady zůstalo. Marie Rakušanová odvedla úctyhodnou vědeckou práci. Připočteme-li k tomu velmi trefné architektonické řešení expozice od Zbyňka Baladrána, je jasné, že Bytosti odnikud patří k tomu nejlepšímu, co zdejší galerie a nakladatelství orientované na uměnovědnou literaturu letos nabídly. A ještě jedna věc je jasná. Přízvisko „akademický malíř“ tu bude i po této akci pořád znít pejorativně. Byť byste třeba malbu na pražské Akademii vystudovali u Vladimíra Skrepla, který má stylem své práce i přístupem k životu k akademikům ještě dál než Eva a Vašek k Vladimíru Mertovi.

JAN H. VITVAR