Artalk.cz

Vydesinfikované nebe

Ladislava Gažiová, Včera jsem vydesinfikoval celý nebe, Galerie kritiků, Praha, 25. 11.-15. 12

V Respektu č. 50 (8. 12. 2008 ) hodnotí Jan H. Vitvar výstavu první vítězky Ceny Kritiky, kterou se v únoru tohoto roku stala Ladislava Gažiová. Vítězství ceny určené mladým malířům do třiceti let ji přineslo možnost samostatné výstavy v Galerii kritiků v paláci Adria na Jungmannově ulici v Praze, jenž je k vidění do 15. 12. 2008.

gaziova

Ukázat, co se děje nového. Tak minulý týden oglosoval smysl Turnerovy ceny ředitel galerie Tate Britain Stephen Deuchar, když se vyjadřoval k výběru jejího dalšího laureáta Marka Leckeyho. První ročník české Ceny kritiky měl letos stejné poslání: vybrat ze zdejšího výtvarného sadu takový plod, který by nejlépe reprezentoval čerstvou sklizeň. Tím ale také podobnost s britským kláním končí. Alespoň prakticky vzato: zatímco Leckey dostal v přepočtu tři čtvrtě milionu, první vítězka Ceny kritiky Ladislava Gažiová (1981) se musela spokojit s tím, že jí vítězství vyneslo samostatnou výstavu. Jak je ale momentálně vidět v Galerii kritiků, není to zas tak málo.

Udělej si sám

Je to zvláštní shoda okolností: Chalupeckého cenu letos dostal Radim Labuda, Cenu NG 333 Marek Kvetán a Cenu kritiky Ladislava Gažiová. Tři rodáci ze Slovenska pobrali všechna tři česká výtvarná ocenění pro mladé autory. Gažiová se nicméně nepovažuje ani za Slovenku, ani za Romku, byť jsou právě tyhle rodinné kořeny na jejích dílech občas vidět. Vnímá se jako příslušnice výtvarného společenství, konkrétně pražské scény, kde se na nějaké původy nehledí. Člověka sice až zamrazí, když v rozhovorech vzpomíná, jak se celou pubertu bála opalovat, protože by pak byla příliš tmavá. Autorce ale nepřijde vhodné hledat v její tvorbě odraz těchto traumatických zážitků. Tak tedy ne. V Košicích studovala keramiku a porcelán, pak přešla na malbu a v ní pokračovala i na pražské AVU a VŠUP. Vědět o sobě dala, když začala spolupracovat se sourozenci Jakubem a Anežkou Hoškovými: podílela se na aktivitách jejich hudebně- -výtvarného klubu A.M.180, namalovala s nimi monumentální plátno, které vystavili ve školní galerii. Všichni tři se inspirovali graffiti a street artem, všichni svá plátna vytvářejí stříkáním sprejů přes papírové šablony. Někdy je až těžké jejich rukopisy od sebe rozeznat, to ale není důležité: fungování alternativní scény DIY (Do it yourself neboli Udělej si sám), ke které se počítají, se neřídí galerijními pravidly, podle nichž má být každý co nejoriginálnější, co nejvíce rozpoznatelný, co nejúspěšnější, rozuměj, co nejlépe prodejný. Tady jde hlavně o to, aby byl autorův projev naprosto svobodný – a není divu, že v kolektivní atmosféře totální volnosti vznikají díla, která jsou si v jistém smyslu podobná.

Co se skrývá v jeskyni

Forma je jedna věc, jiná obsah. A v něm je Gažiová svá. Pro obrazy se inspirovala masakrem v Beslanu, četbou Huberta Selbyho i svou nezdůrazňovanou romskou zkušeností. Její nová výstava je tentokrát ovlivněná hudbou, konkrétně pražským hiphopovým projektem fungujícím pod zkratkou www. Tvorba Lubomíra Typlta a Ondřeje Anděry z www nejvíc připomíná zlý sen: temnou procházku podvědomím plnou horečnatých výjevů a industriálních zvuků. Gažiová si vybrala jejich skladbu Drát, jejíž začátek si vypůjčila i do názvu expozice. Výstava Včera jsem vydesinfikoval celý nebe je také jakousi cestou do hlubin psýché. Autorka oblepila celou stěnu Galerie kritiků balicím papírem a nasprejovala na něj mnohametrovou kompozici se sloupy elektrického osvětlení ověšenými barevnými žárovkami. Po podlaze rozmístila papíry připomínající zlověstné tekoucí skvrny, kašírované provazce tekutiny padají i ze stříšky přidělané na zeď, plazí se po stěnách a návštěvníka vedou až do zadní místnosti. Gažiová ji připodobnila pravěké jeskyni a divák si baterkou může posvítit na scénu s naporcovaným zvířetem, jež tu zřejmě zanechali neviditelní obyvatelé sluje. „Vykoupeš se v těžký vodě chladnoucího ekolitu,/ vlasy už máš rozpuštěný./ Tvoje kůže,/ pytel na shnilou šťávu akvárium z igelitu,/ mokrý stěny se dotýkají noh i čela,/ máš byt podle svých možností,/ máš byt velikosti svýho těla,/“ hřímá Ondřej Anděra alias Sifon v Drátu. Možná nás tedy Gažiová nezve do fiktivní scény, ale sama do sebe, do své vlastní reality. Každopádně tenhle svět není tak ponurý jako území, které vykresluje www na loňském albu Neurobeat. Prostor plný marné touhy, bezmocného vzteku, těkavého pohybu odnikud nikam: „Chci šlápnout nekonečnu na ocas,/ aby vyjeklo jak pes,/ co ho krmíš tak,/ že si ještě po obědě líže rány.“ Ladislava Gažiová se také často ve své tvorbě noří do chmurné nálady, ale poselství její výstavy přináší naději: když má výtvarník odvahu, může si malbou podmanit celou galerii bez respektu k jejím hranicím. To je hodně optimistická zpráva. A je potom jedno, zda se v expozici budete chvět děsem z archetypálních vizí, nebo se jen příjemně bát jako v lunaparkovém zámku hrůzy.

Jan H. Vitvar