Artalk.cz

Mladý šuhaj jede

Článek Jana H. Vitvara z časopisu Respekt č. 46 (10. 11. 2008 ) reaguje na předávání Ceny Jindřicha Chalupeckého. Za pozornost jistě stojí Vitvarův postřeh na konci článku: předávání se nezúčastnil ani jeden z ředitelů velkých českých galerijních institucí.

cjch_labuda_media

Nejlepší český výtvarník je Slovák: Cenu Jindřicha Chalupeckého získal Radim Labuda

Všichni už si začali sedat, ale hymna překvapivě pokračovala dál. Na Kde domov můj? navázalo v sále brněnské Reduty jako za federálních časů bez pauzy Nad Tatrou sa blýska. Byla v tom trefná symbolika: Cenu Jindřicha Chalupeckého získal minulé úterý Radim Labuda (1976), první slovenský výtvarník v devatenáctileté historii soutěže. Bratislavský rodák žije už sedm let v Praze, nikdy ho ale nelákalo přestat mluvit slovensky. Z vítězství byl navíc tak upřímně překvapený, že by těžko hledal správná česká slova. „Já se stejně necítím být příslušníkem žádného národa, vždycky mi přišlo nepatřičné identifikovat se jen na základě toho, že mluvíme stejným jazykem, žijeme ve stejném státě nebo máme stejné sexuální zájmy. Ostatně ani v gay komunitě jsem se nikdy necítil doma,“ vyprávěl sympaticky dojatý muž, jehož nečekané vítězství na zdejší výtvarné scéně prolomilo hned několik hranic, a to nejen těch mezistátních.

Společné roviny

Předávání Chalupeckého ceny v Brně mělo šmrnc. V tomhle klání je to důležitá informace: stačí si vzpomenout na loňský křečovitý ceremoniál v pražském klubu Roxy, kdy se vše odbylo během pěti minut, jako by ani o nic nešlo. Jenže jde. Chalupeckého cena pro umělce do pětatřiceti let je důležitým signálem pro veřejnost, v jakém stavu se tu mladá scéna momentálně nachází. Je sice pěkné, že tady pořád vznikají nová pozoruhodná díla od nových pozoruhodných tváří, ale co s tím, když to scéna neumí prodat ani při takhle důležité události? Pokud člověk minulý týden zhlédl v Redutě předávání připravené a moderované výtvarníkem Michalem Pěchoučkem, muselo se mu ulevit.

„Mladý šohaj z lesa jede, malované dřevo veze,“ zahrála na úvod dětská cimbálovka Valášek, která se postarala o odlehčený hudební doprovod akce. Její členové zároveň odříkali hodnocení odborné poroty všech šesti finalistů, což bezelstně odhalilo, jak odlidštěnou frází jsou například slova „metodou dekonstrukce se dopracovává k nečekaným reinterpretacím historických dokumentů“, pokud je slyšíme z dětských úst. Pěchouček také pustil ze záznamu rozhovory s rodiči finalistů, kteří mu odpovídali na otázku, jakou květinu by si jejich synové za vítězství zasloužili. I tenhle milý detail celou událost posunul do civilní roviny, která se k ní hodí mnohem víc než krkolomné kunsthistorické rozbory. Favorité letošního ročníku byli dva: Ondřej Brody a Zbyněk Baladrán. První kvůli vystavené akci, kdy nechal čínské nájemné výtvarníky přemalovat na plátna snímky obětí tamního komunistického režimu. Druhý pro svá roky vytvářená videa, v nichž rozpitvává a znovu dává dohromady historické dokumenty; Baladrán byl navíc ve finále už čtyřikrát a letos měl kvůli věkovému limitu soutěže poslední šanci.

Nakonec ale vyhrál Radim Labuda. „Vážně mě to překvapilo. Ondřej Brody tu měl suverénní prezentaci, zatímco z té mojí jsem měl dojem, že může skončit v rozpačité nejasnosti. Je skvělé, že o ní teď můžu mluvit, je z mnoha stran diskutabilní,“ liboval si autor, který v Brně představil akci, během níž nechal svázat do kozelců pětici dobrovolných experimentátorů. O vlastní sexuální orientaci Labudovi nedělá problém mluvit, zároveň ji ale nechce zdůrazňovat. „Co my víme, jak to mají ostatní laureáti? To je právě ono, já bych byl hrozně rád, kdybychom mohli tyhle kategorie zrušit, neškatulkovali, dívali se na věci z co nejširších perspektiv. Nejen na mužské tělo, ale vůbec na svět. Nechci být ikonou gay-artu, to jsme si řekli už v 90. letech, že jsme odlišní, teď bych chtěl hledat roviny, které jsou pro nás všechny společné.“

Hřejivá závist

Že nemá smysl zdůrazňovat svou odlišnost, na to Radim Labuda přišel během svého studijního pobytu v San Francisku. Nikdo se jí tam totiž nedivil, nikdo se ho na ni neptal. Už předtím ale natočil video, v němž naznačil, že na to půjde jiným stylem než Mark Ther, nejviditelnější autor českého gay- -artu či otevřeně sexuálního stylu označovaného jako queer. V kousku Somebody si Labuda se svým přítelem vyměňoval med z úst do úst a záběr podkreslil stejnojmennou skladbou kapely Depeche Mode, přičemž slova „she“ zaměnil v milostném vyznání za „he“. „Ještě dva roky poté jsem se za tu otevřenost cítil trapně. Hned ale přišly reakce vrstevníků, jak je hezké, že jsem vyhmátl ten úžasný romantický moment, který jsme si u té písničky všichni v pubertě prožili.“ Když říká všichni, myslí tím, že nezáleží na tom, s kterým pohlavím chceme spát, ale jen na tom, jestli jsme zrovna v zamilovanosti poslouchali Depeche Mode.

K výtvarnému umění se Labuda dostal oklikou, nejprve v Bratislavě vystudoval architekturu. Po bakalářské zkoušce se marně hlásil na tamní výtvarnou fakultu, a proto nakonec zakotvil v Praze. Na AVU vystudoval konceptuální tvorbu a nová média u Miloše Šejna a Michala Bielického, ještě během studií se dostal do finále Ceny Oskára Čepana, slovenské obdoby Chalupeckého ceny. „Když jsem objevil videokameru, uvědomil jsem si, jak nádherně svobodné, laciné a rychlé je to médium: natočíš film a hned ho hodíš na YouTube nebo si vypálíš DVD až půl hodiny před vernisáží!“ V Brně Labuda svou improvizaci dotáhl do extrému: vystavovaná videa natočil až během vernisáže. Na ni pozval pět dobrovolníků, kteří se nechali od specialistů svázat do bezbranné pozice. Přiznává, že si tak splnil svou fantazii, zároveň ale říká, že mu šlo spíš o rozkoš účastníků. „Dělali to pro svůj zážitek a zadarmo, řekněme něco jako adrenalinový sport, včetně těch bondážových mistrů, protože je to baví, je to jejich koníček. Vypadá to jako násilný akt, ale není, je to velmi ambivalentní situace. Vnitřně se během ní dělo mnohem víc, než se dá vidět na videu.“

Podobně víceobsažné je i druhé Labudovo dílo, se kterým bodoval v Chalupeckého ceně. Přemluvil filipínského internetového prostituta, aby za peníze odpovídal přes skype a webovou kameru na dotazy návštěvníků galerie v Domě pánů z Kunštátu. Z historie debaty se dá vyčíst, že až na výjimečné oplzlé vzkazy mířily do Filipín nevinné dotazy na počasí či tamní finanční krizi. Před pár dny s chlapcem Labuda debatoval, protože mu někdo napsal, že je umělecká bestie, která ho zneužívá. „Jenže ta situace zase není černobílá. Má radost, že jsem mu za to dal hromadu peněz, teď může studovat, pomoci matce, která se stará o něj a dva sourozence. Pomáhám jemu a on zase mně. A při tom se snažím zdůrazňovat, že tenhle člověk, který je na internetu vnímán jako sexuální objekt, je reálnou bytostí s reálným životem a reálnými problémy. Chtěl bych, aby svobodně vypovídal, je v tom ale další paradox: svobodný není, nedovolí si nepřijmout mou nabídku.“

Radim Labuda oceňuje, že je česká společnost otevřená k tématům, která byla tabu. To koneckonců stvrzuje i fakt, že vyhrál Chalupeckého cenu zrovna on. „Česko jako velmi ateistická země mi vyhovuje. Není zatížená náboženskými dogmaty a má potenciál přijmout všechnu různorodost. Ale mám pocit, že to zároveň hodně vychází z lhostejnosti, a ta může přerůst i v to, že budete – nebo budeme – lhostejní i ve chvíli, kdy někdo zase něco zakáže.“ Lhostejnost byla ostatně cítit i minulý týden v Brně. Nešlo si totiž nevšimnout, že vyhlášení úplně ignorovali lidé, kteří by si to ze své pozice neměli dovolit: chyběli ředitelé Národní galerie v Praze, Galerie hl. města Prahy, a dokonce i Moravské galerie, ze které je to do Reduty jen pár kroků.

Jan H. Vitvar