Artalk.cz

Artalk Revue zima 2018
1
Těžba
Tématem první Artalk Revue je těžba, tedy něco, co se na první pohled nachází vně světa umění a jeho problémů. Současná debata o antropocénu (kapitalocénu), která tuto pětici textů zastřešuje především, ovšem během poslední dekády opustila panely vědeckých konferencí a stránky impaktovaných časopisů a vstoupila do daleko spletitějšího kontextu politiky a humanitních věd. Sblížením s kritikou kapitalismu či (neo)kolonialismu se neutrální diskurs vědy „ušpinil“, a v důsledku začal být mnohem zajímavější pro umění. V prvním čísle Artalk Revue tak najdete texty umělecké dvojice Revital Cohen a Tuur Van Balen, umělkyně Patricie Domínguez, filosofa Lukáše Likavčana a kurátorky Garance Malivel. Soubor uzavírá a zároveň uvádí text editora Jana Zálešáka.

Artalk Revue TEST

Zkoumání jevů, které se označují za parapsychologické, probíhalo v Československu od 60. let v rámci tzv. „psychotroniky“ anebo „psychoenergetiky“. Pojem psychotronika převzali tuzemští výzkumníci od francouzského inženýra Fernanda Clerca, který jej navrhnul v radiotechnickém časopise Tout la radio v roce 1955. Příznačně položenou otázku, „čím chce být psychotronika?“, si její přední český představitel Zdeněk Rejdák zodpověděl takto: „Vědním oborem, který se zabývá mimořádnými schopnostmi člověka, jež se občas bezděčně projeví, avšak které je právě tak možné u některých jedinců za pomoci výcviku stabilizovat a zkoumat laboratorně. Tyto schopnosti jsou projevem určitých specifických neurofyziologických a fyziologických procesů lidského těla. Jsou vázány na jistou energetickou formu exteriorizovanou lidským organismem. Tato energetická forma je schopna v jednom případě nést informace od jednoho člověka k druhému, pak hovoříme o telepatii, v druhém případě získat informaci ze vzdálenosti, pak jde o telegnosii, a ve třetím, vhodným způsobem modifikovaná, je tato energetická forma schopna vykonávat práci na vzdálenost, ovlivňovat pohyb hmoty, pak se jedná o telekinezi (psychokinezi).“
O telepatii, tedy „cítění na dálku“, se hovoří od roku 1882, kdy s tímto pojmem přišel klasický filolog, básník a školní inspektor Frederic Myers, spoluzakladatel britské Society for Psychical Research. Tato a podobné společnosti, jež byly v oné a pozdější době zakládány zejména v Evropě a Severní Americe, začaly na konci 19. století vedle zaznamenávání případů tzv. spontánní telepatie, tedy spojení mezi blízkými osobami, z nichž jedna byla v daném okamžiku vystavena značnému vypjetí či ohrožení, provádět také řízené telepatické experimenty. Pracovalo se v nich především se sadami speciálních karet (mimo jiné s tzv. Zenerovými kartami s pěticí symbolů či s kartami s obrázky zvířat, jaké používal S. G. Soal). K historicky nejúspěšnějším zkoumaným senzibilům patřil Pavel Štěpánek, který se v první polovině 60. let 20. století zúčastnil více než čtyřiceti tisíc pokusů s kartami, a to jak pod vedením českého badatele Milana Rýzla, tak řady zahraničních odborníků. Snad i kvůli jisté únavě z opakování karetních experimetnů se nicméně od těchto pokusů postupně upouštělo a od 70. let se s ohledem na tzv. „Ganzfeld“ experimenty měly namísto schematických symbolů zpravidla přenášet komplexnější signály – například celkové vjemy určitého prostředí. Metodiku těchto pokusů s „vnímáním na dálku“ rozvinuli zejména američtí badatelé Harold E. Puthoff a Russell Targ působící od 70. let při Stanford Research Institute International.
„Jednorázový projev dálky, ať už je jakkoli blízko“, tedy dost blízko na to, abychom ji mohli pociťovat anebo jí dokonce trpět, odhaluje telepatii jako „produkt ambivalentní modernity“, v níž se „děsivé zkušenosti vzdálenosti i sepětí, traumatických odloučení a stejně zneklidňujících důvěrností pouze umocnily ve stále globalizovanějším a technologiemi nasycenějším světě“. Už od 19. století se dobové představy o telepatii jitřily s rozvojem telekomunikačních a záznamových technologií, které umožňovaly přenos sdělení přes značné časové a prostorové vzdálenosti. Technologie poskytovaly určitý úběžník, kolem něhož se koordinoval jak vědecký výzkum telepatie, tak populární představy o ní. Ať už se přikloníme k tezi, že „mystické záření je skrovnou anticipací záření technického“, anebo připustíme, že „žádnou dostatečně pokročilou technologii nelze rozlišit od magie“, zřejmě platí, že „diference techniky a magie je veskrze dějinná proměnná“. Radiotechnická terminologie prosákla už do názvu knihy Mental Radio Uptona Sinclaira z roku 1930. Někteří výzkumníci telepatie pak přicházeli s přímou profesní zkušeností „z éteru“, jako například Bernard Bernardvovič Kažinksij, autor spisu Биологическая радиосвязь, který zkoumal telepatii v SSSR od 20. let, anebo radioinženýr Karel Drbal, od konce 50. let výrazná postava české psychotroniky.
O vlastní povaze zkoumaných fenoménů se vedly vleklé rozpravy, a to zvlášť ve východním bloku, v rámci oficiálního dialektického materialismu. Jednotliví badatelé se přeli, zda se telepatický přenos nese na elektromagnetických vlnách či jiné formě fyzikální nebo nefyzikální energie. Širokého uznání se naopak dostalo představě sovětského výzkumníka I. M. Kogana, který předpokládal, že anténami telepaticky propojených osob jsou jejich těla. Lidská, zvířecí i rostlinná těla – těla auratická a mediální – představují v psychotronickém náhledu uzly v síti spletené z organismů, energií a informací. Tato těla mohou vykazovat „regres vědomí“, které „ztratilo sílu myslet nepodmíněné a snášet podmíněné“, anebo se pokoušet o „kompenzaci, jež chce znovu získat jinými nadpřirozenými prostředky ztracený půvab života na této zemi.“ Zjevné zůstává pouze to, že se prochází „dobrodružstvím moderní racionality“, jež „polyká“ a současně „zvrací“ ono „cizí tělo jménem Telepatie“, „aniž by se dokázala rozhodnout pro jedno nebo pro druhé“. Někde mezi dálkou a blízkostí se zmítají ve stazích odkouzlování a zakouzlování světa.

Na základě metodiky vypracované Haroldem E. Puthoffem a Russellem Targem a rozvíjené Brendou J. Dunne a Robertem G. Jahnem (z Princeton Engineering Anomalies Research) jsme se provedli vlastní sérii telepatických experimentů. Zohledňovali jsme rovněž doporučení československých (Milan Rýzl, Zdeněk Rejdák, Karel Drbal) a sovětských (Vasiljev, Kogan, Šiškin, Sergejev) badatelů na poli telepatie.
K telepatickému přenosu byly určeny celostní vjemy konkrétních míst, tedy jejich krajinné či architektonické charakteristiky, aktuální situace na místě i detaily.
Vzdálenost mezi vysílači a příjemci se lišila při jednotlivých přenosech. Spojení tak mělo v různých případech překlenout několik metrů až několik tisíc kilometrů.
Při výběrů pokusných osob se nepřihlíželo k jejich domnělým vlohám pro telepatii. V tomto smyslu proběhl výběr nahodile. Nebyli vyhledáváni jedinci, kteří by se dříve osvědčili jako senzibilové, a byl zachován předpoklad, že případnými telepatickými schopnostmi může disponovat kdokoli. Všichni zúčastnění se zapojili dobrovolně.
Všichni vysílači i příjemci v rámci jednotlivých telepatických párů se znali a věděli, s kým mají navázat spojení. Před pokusem bylo účastníkům sděleno, v jakém městě či oblasti se jejich párový protějšek nachází. Dále byli informováni o době začátku a konce vysílání. Tyto informace měly usnadnit proces tzv. „telepatického raportu“ či „vzájemného sladění“, jak jej popsal sovětský badatel L. L. Vasiljev.
Doba přenosu byla určena na 10 minut.
Příjemci byli instruováni, aby během přenosu anebo bezprostředně po něm pořídili popis a nákres přijímaných vjemů.
Jeden ze způsobů vyhodnocení experimentu měla zajišťovat skupina nezávislých „soudců“, která porovnávala fotografie z míst telepatického vysílání se zápisy a nákresy příjemců.