Artalk.cz

Artalk Revue zima 2018
3
Střet
Třetí číslo Artalk Revue sleduje jak vzájemné střetávání politiky a architektury či urbanismu, tak jejich vnitřní zápasy: mezi aktivitami uplatňovanými shora a zdola, mezi plány či projekty a spontánními procesy. A to na editorsky komplementárně provázaných (Cyril Říha) případových studiích: střetu požadavků otevřené demokracie a bezpečnosti sídla hlavy státu (Elena Fialková), neformálních urbanistických struktur a jejich formalizace ve městě i v poznání (Martina Svobodová a Kateřina Frejlachová), potřeb nové generace singles a neexistence adekvátní politiky bydlení a architektonické typologie (Karolína Vránková), urbanistických plánů s válečnou politikou (Lynda Zein) či vůči politice afirmativní a kritické polohy architektury (Marian Zervan a Monika Mitášová).

Střety architektury, urbanismu a politiky

Tématem třetího čísla Artalk Revue je střet (řecky polemos). Míní se tím různé typy polemik a otázek, které vyvstávají v současném světě ze střetu mezi architekturou a urbanismem na jedné straně a politikou na druhé. Jaký je směr vlivu mezi architekturou a politikou – odkud kam vedou kauzální „šipky“? Jsou vazby mezi oběma potřebné, či naopak škodlivé? Jaký je tento vztah dnes v kontrastu s minulostí – jak se v novém miléniu mění na jedné straně politika, na druhé architektura a urbanismus? Jak se v obou proplétají teoretické i praktické přístupy, sázející na aktivity uplatňované shora („top-down“) a zdola („bottom-up“)? Jaká je situace u nás a co inspirativního či naopak varujícího lze ke střetávání politiky a architektury vysledovat ve světě?

Tunel obecně: označení stavby, díky které se pod zemí střetávají různé strany (kopce), a také slovo, kterým (snad) nezamýšlené důsledky české verze politiky volného trhu „obohatily“ světový slovník. Zde tzv. „tunel svobody“, průchod valem Prašného mostu od architekta Josefa Pleskota (2002), který znovu zpřístupnil Jelení příkop v areálu Pražského hradu, v dějinách střídavě otevíraný a zavíraný jako výraz dobové politické situace. Foto: Petr Novák, CC BY-SA 2.5, Wikimedia Commons

Střet (polemos) je otec a král všeho: (…) z jedněch činí otroky, z druhých svobodné.“ (Hérakleitos, zlomek B53)

Pohledem do našich „luhů a hájů“[1] byl vztah architektury a politiky doposud převážně řešen v období předrevolučním.[2] Politický rozměr je zde zpravidla redukován na otázku státní reprezentace či objednávky.[3] Palčivou otázku pro badatele pak představuje problém, jak rozsah takto vymezené politické architektury zúžit, neboť je obtížné najít realizace či projekty, které by nebyly navrhovány na státní zakázku či se vůči ní výslovně nevymezovaly (čímž ale vztah k politice rovněž stvrzovaly, byť negativně).

Posuneme-li se do období současného politického dění, tj. v České republice po roce 1989, vyvstanou problémy téměř opačné. Projektů státních je až zarážejícím způsobem poskrovnu, což kontrastuje i s vývojem v jiných postkomunistických zemích. Jako by zde architektura v transformačním období přechodu k demokracii či etablování nové státní identity nehrála výraznější roli. Možná je to „sametovostí“ této transformace a faktem, že se Česká republika cítila jako nástupce Československa, což se projevovalo fyzickou kontinuitou institucí a malou potřebou budovat nové.

Na druhé straně se ovšem razantně rozšířil pojem politiky, který rozestřel svůj rozsah od záměrného řízení věci veřejných shora po široký repertoár spontánně se utvářejících aktivit zdola. Politická architektura tak zůstává velmi rozsáhlým polem bádání, byť jinak organizovaným, než tomu bylo doposud.

Tématem tohoto čísla je střet. Míní se tím především různé podoby toho, jak se – v konkrétních případech – střetávají architektura a urbanismus s politikou: kdo je v tomto vztahu aktivní a kdo pasivní či jaká je povaha jejich oboustranného působení – od vzájemného ignorování po splývání jednoho s druhým. Samotnou politiku je ovšem možno chápat jako střet dvou jejích odlišných verzí: politiky moci uplatňované shora („vládnoucí“) a politiky sázející na impulzy a aktivity zdola („emancipační“).[4] A stejně tak architekturu, urbanismus a jejich předmět (domy a města) jako něco, v čem se střetávají strategie a procesy plánovací (kontrola) a samovolně se dějící (spontaneita).[5] Zvolené příspěvky pak předvádějí nejrůznější kombinace všech těchto zápasících stran, které se navíc vzájemně doplňují či popírají, a tvoří tak další rovinu střetu, jakousi celkovou konceptuální vztahovou mapu tohoto čísla. Textů včetně tohoto editorialu je šest, autorů a autorek osm. Převahu tvoří ženy a architektky, vyvážený je naopak jejich česko-slovenský původ.

*

Tradiční vztah architektury a politiky ve smyslu reprezentace státu komplexem budov představuje – alespoň na první pohled – příspěvek Redefinícia Pražského hradu slovenské architektky Eleny Fialkové. Zabývá se areálem Pražského hradu jakožto prominentním místem státních architektonických intervencí ve 20. i 21. století. Současné dění tak zařazuje do historické linie řešení problému, jak Hrad adaptovat na potřeby dobové politické situace. Areál se zde stává vzorovým místem sledu transformací, s důrazem na přechody od monarchistického systému k republikánskému, kde se zároveň z Prahy má (znovu) stát ústředí samostatné a civilní politické moci (Masaryk), a od totalitního k demokratickému, v němž se participace na moci má otevřít veřejnosti (Havel). Text ponechává jinému bádání rozpracování této otázky v období druhé až páté československé republiky (tedy časového rozpětí let 1939–1989) a soustřeďuje se na výzvy nového milénia. Tedy jednak na obecný – celosvětový – problém, jak skloubit principy otevřené demokracie s požadavky na bezpečnost (prostoru),[6] a jednak na lokálně českou okolnost, jak se změnou způsobu volby do politiky a jejích sídel propisují prvky prezidentského systému s výraznější autonomií hlavy státu. Ve všech těchto transformačních procesech se pak klade otázka, jakou roli v nich hráli „prezidentovi architekti“. Do jaké míry zde jen plnili určitou, byť významnou zakázku, a do jaké míry svým vlastním tvůrčím přístupem stát a jeho politiku nejen architektonicky symbolizovali, ale i přímo spoluvytvářeli.

Neméně významná linka textu si ale všímá prostorového kontextu reprezentace státu, tj. otázky, jak dalece je prezidentské sídlo součástí města. Třebaže nejen administrativně (jeho správa dle zákona[7] spadá pod pravomoc Kanceláře prezidenta republiky), ale i topograficky je areál Pražského hradu z města vyčleněn (skalnatý ostroh nad řekou Vltavou), táže se autorka po rozumných mezích této výlučnosti. Neměl by být areál více začleněn do svého okolí a netvořit v něm bariéru? Jak to ale učinit a přitom – bez ohledu na současného „obyvatele“ – přitakat smysluplné potřebě jisté intimity prostoru prezidentské funkce, alespoň v určitých časech (např. významných návštěv či klíčových politických jednání)? Řešení autorka ve svém příspěvku jen naznačuje, rozpracování však nabízí v návrhu své diplomové práce,[8] kterou tento text doprovázel: vymezit výkonu prezidentské funkce jádro komplexu (druhé nádvoří), které by šlo v případě potřeby zcela uzavřít, aniž by však byla zrušena základní průchodnost celého areálu. Té autorka navíc napomáhá analýzou již existujících, byť nevyužívaných vstupů do hradního areálu (kterých je překvapivě mnoho), kombinovanou s několika pečlivě vybranými komunikačními intervencemi (např. v prostoru Vikárky či Jeleního příkopu), které by společně umožnily Hrad více integrovat s městem Prahou.

*

Jakýsi komplementární pendant prvního textu záměrně tvoří příspěvek architektek Martiny Svobodové a Kateřiny Frejlachové Neformální Taipei, který – jak název napovídá – reflektuje zkušenosti doslova „z druhého konce světa“, kde obě autorky část svého života pobývaly, jejichž systematickému studiu se rozhodly i po návratu zpět do Čech společně věnovat. Oproti navýsost oficiální, „prezidentské“ architektuře zde tak kontrastně vystupuje problém neformální, nikým svrchu neřízené vrstvy města, a to na příkladu lokality nejstarší republiky východní Asie, ustavené roku 1895 na ostrově Taiwan.

Třebaže se tento urbanismus budovaný zdola (bottom-up) zdá být typický pro jihovýchodní Asii, je dobré kriticky uvážit, do jaké míry je v tomto konstatování obsažen stereotypní evropský pohled na asijská města a „asijské čtvrti“ uvnitř západních metropolí. Jednak v tom ohledu, jak dalece tyto neformální struktury jsou (byť méně viditelně) přítomny i u nás (přinejmenším jako tzv. nezamýšlené důsledky našeho městského a územního plánování), ale stejně tak v tom, jak i v Asii málokdy jde o ryzí neregulovanou spontaneitu. Dobrý příklad nabídne autorkami zprostředkovaný pohled do historie taiwanského hlavního města Taipei, který ukazuje zvláštní propletenost neformálních městských struktur s oficiálním urbanismem.

Dynamika urbanistického vývoje města má daleko k lineárnímu směřování, střídají se zde fáze „top-down“ i „bottom-up“, které ale netvoří oddělená období, spíše postupně přecházejí jedna v druhou. Zároveň s tím se ukazuje další komplikace, a sice že si politické a urbanistické charakteristiky těchto fází, třebaže se navzájem ovlivňují, nemusejí přímočaře odpovídat – svoboda v politice nejde vždy ruku v ruce se spontaneitou v urbanismu, často tomu může být právě naopak. A tak první – japonská – kolonizace ostrova v první polovině 20. století vnáší do přirozeně rostlého vesnického uspořádání sídel moderní život a řád; na rozdíl od evropské verze modernistického plánování (ztělesněné Athénskou chartou)[9] ovšem postavený ne na funkčním zónování, ale naopak na tradičním prolínání městských funkcí (základní jednotkou zůstává dům uvažovaný jakožto mix bydlení, práce i obchodu). Druhá – čínská – kolonizace po roce 1949 se oproti tomu chápe zprvu jako dočasná, proto ji neprovází žádná oficiální výstavba, jen provizorní ubytování pro dva miliony vojenských uprchlíků; tato masivně rozbujelá neformální vrstva se ovšem postupně – s uvědoměním, že politické okolnosti změní „dočasný pobyt“ Čankajškovy armády na trvalý a „výjimečný stav“ na každodenní realitu – normalizuje, a stává se základem dnešního ekonomického i urbanistického „velkého zrychlení“[10] na Taiwanu.

K oficializaci neformálních struktur z výzkumného hlediska přispívají i autorky svou pečlivou snahou o kategorizaci jejich podob a funkcí – dělí je na střešní nástavby (luxusně individuální i jejich méně komfortní shluky), kolonie s vesnickým charakterem uprostřed města (pro domorodce či válečné imigranty) či divoce privatizované veřejné komunikace (garáže, pouliční stánky nebo dočasné trhy) a poloveřejné prostory (rozšiřování interiéru bytů do pavlačí, chodeb a atrií). Jejich rozmanitost ztěžuje jednoznačné vymezení či určení této vrstvy jako celku. Např. jejich označení za chudinské čtvrti na (fyzickém či symbolickém) okraji města koliduje s faktem, že jde často o nejprestižnější prostory a centra nejefektivnějšího obchodu. Jde o město ve městě, jen jinak organizované či jinak chápané, se vším, co k tomu patří.

*

Jak pro autorky, tak z hlediska koncepce tohoto čísla Artalk Revue se to, co bylo řečeno, netýká jen města Taipei. Záměrem další fáze jejich výzkumu je pokus přenést zkušenosti nabyté v Asii zpět do Evropy. Řada prvků týkajících se historického vývoje na Taiwanu a typologie místní neformální architektury má ostatně u nás badatelsky inspirativní paralely. Jednomu z nich – problematice sdíleného bydlení – se ve svém textu „Výborné pro tohle dozrávání.“ Co všechno sdílí spolubydlící věnuje žurnalistka Karolína Vránková.

Kolektivní bydlení nepříbuzných osob s prvky většího či menšího sdílení prostor a věcí není ničím novým; po dlouhou dobu bylo standardem tradiční vesnické i městské domácnosti, kde spolu s rodinou sdílelo dům i služebnictvo, pomocníci apod. I v dějinách architektury má v ideji „koldomů“[11] své nezastupitelné, byť z hlediska hodnocení její úspěšnosti poněkud dvojznačné místo. Nicméně přestože jde o historicky prověřený, univerzálně sociální jev, vykazuje v současnosti specifickou podobu, která se vzhledem k demografickým a ekonomickým trendům výrazněji uplatňuje u nově se ustavující věkové skupiny či životní formy, označované termíny „singles“ či „post-adolescence“.

Předmanželské bydlení tu samozřejmě vždy bylo, novinkou je ovšem to, že se jeho trvání natahuje na dobu téměř poloviny jedné generace.[12] To je způsobeno souhrou dvou společenských změn.[13] Na jedné straně mladí lidé začínají bydlet dřív, tj. dříve se osamostatňují od svých rodičů, což je patrné zejména u studentů, kde se bydlení tzv. „na privátu“ stává standardní alternativou pobývání v původní rodině či na koleji. Na straně druhé ovšem začínají bydlet později jako rodina, tj. průměrný věk, v němž mladí vstupují do manželství a kdy se jim rodí děti (v současnosti čím dál více i v opačném sledu), se významně prodlužuje.[14] Vzhledem k tomu, že tyto trendy mají opačné časové směřování, rozevírají se čím dál více pomyslné nůžky pro „nový životní věk“.

Tomuto novému období „dozrávání“ ovšem u nás povýtce chybí důkladná reflexe ze strany politiky i architektury. Nemá-li se z něj stát nový zapomenutý věk či ztracená generace, bude třeba promyslet jeho sociální i prostorová specifika. Autorka svým textem zprostředkovává zahraniční zkušenosti, které směřují k sociologickým analýzám nových typů nerodinných domácností či rozpracovávání nových architektonických typologií, akcentujících společné prostory a flexibilní využívání.

Možná ale není nutné jen čekat na politiku bydlení, která by přicházela shora. Možná stačí studovat a podporovat spontánní procesy, které neřízeně daly vznik fenoménu sdíleného domova a které jsou do jisté míry náhradou neschopnosti státu řešit problém dostupného bydlení. Budeme-li si všímat motivací lidí, kteří do tohoto typu domácností vstupují, odhalíme důvody nejen pragmaticky ekonomické, ale i prosté společenské potřeby, které stávající bytová politika nenaplňuje. Takový typ uvažování nás může přivést nejen k zobecnění problému předmanželského bydlení na analogické situace týkající se dalších životních fází, kde se rovněž projevuje sociální či demografická změna (bezdětné páry, samostatně žijící senioři atd.), ale i k potřebě reformulace tradičního chápání politiky jako takové, která by více sázela na participaci a spontánní impulzy zdola.

*

Problematiky neoficiálních architektonických struktur, tentokrát z oblasti Blízkého východu, se dotýká rovněž text Demografická destrukce řízená trhem s nemovitostmi v Damašku a Homsu architektky Lyndy Zein. Koncentruje se v něm dlouhodobý autorčin výzkumný projekt, jehož vyvíjející se fáze byly v Čechách již dvakrát prezentovány[15] a zároveň byly publikovány v časopise The Funambulist.[16] Protože jde o žhavě současné téma z války v Sýrii, která se neustále vyvíjí, je kontinuální aktualizace textu logická. V Artalk Revue tak vychází jeho dosud nejnovější verze.

Klíčovým problémem je opět vztah urbanismu a politiky. Neformální stavební vrstva, reprezentovaná chudinskými čtvrtěmi syrských měst Homs a Damašek, zde ovšem není – na rozdíl od case study z jihovýchodní Asie, respektována, nýbrž je terčem státem řízených revitalizačních změn. Tato záměrná gentrifikace, tj. proces, kdy bohatší skupiny přistěhovalců transformují dosavadní méně prosperující oblasti, má však v Sýrii navíc zvláštní politickou „okolnost“, kterou představuje probíhající válečný konflikt.

Text si všímá překvapivě nejednoznačné časové posloupnosti rekonstrukčních plánů a válečného konfliktu a klade si otázku, zda jsou urbanistické intervence v Sýrii spíše důsledkem války, nebo naopak její příčinou. Strukturální analýzou porovnávající oblasti poškozené válkou s lokalitami, které byly ještě před ní, tj. před rokem 2010, určeny plánováním k rekonstrukci, dochází k pozoruhodnému zjištění, že se takto vymezené části měst výrazně překrývají. Navíc odhaluje, že cílené bombardování, které vedlo k vyhlazení celých čtvrtí (tabula rasa), se odehrávalo i mimo oblasti přímého válečného střetu.

Role se jakoby obracejí. Urbanismus už není nazírán jako „postižený“ v konfliktu náboženství, etnik a politických struktur, ale naopak jako jeho aktivní složka. Válečná politika se stává nástrojem městského plánování. Provádí účelové „demoliční práce“ připravené již před válkou, ovšem v mírovém stavu kvůli jejich rozsahu obtížně prosaditelné (velké přesuny obyvatelstva, zejména chudého, zásahy do historických čtvrtí atd.),[17] a usnadňuje tak realizaci (staro)nových „snů o bydlení“.[18]

Na tomto extrémním příkladu tak studie předvádí, co se stane, když se výraz „kreativní destrukce“ začne brát doslova.[19] Tento termín ekonoma a politologa Josefa Schumpetera,[20] třešťského rodáka, pojmenoval význam zániku starého pro inovační dynamiku a stal se ikonou systémového pohledu na svět. Dílčí krize a katastrofy nemusejí být nutně zkázonosné pro celek, právě naopak. Pro státy, města a jejich čtvrti to mohou být zároveň impulzy pro nastartování nezbytných transformací, vedoucích k ekonomickému i kulturnímu rozvoji. Kolapsy (bankroty, požáry, povodně a možná i války)[21] představují pro ekosystémy do jisté míry ozdravné procesy, a proto i jakási základní připravenost na ně (krizový či post-krizový management) je legitimní a užitečnou součástí politiky.

Problém nastává ve chvíli, kdy se uznání obecné role kreativní destrukce v systému promění ve výzvu ke konkrétní politické akci, jinak řečeno když se stane nástrojem pre-krizového politického managementu. Kritický pohled musí tyto dvě polohy odlišovat. Děje-li se kreativní destrukce spontánně, má smysl obhajovat její „racionalitu“ a ukazovat ji jako integrální součást systému.[22] Je-li však řízená, pak je naopak třeba její přílišnou racionalitu a utilitárnost demaskovat. Je velký rozdíl mezi přístupem, který kolaps akceptuje jako nevyhnutelnou událost, jež někdy přijde, a tím, který jej způsobuje, kdykoli to odpovídá jeho úmyslům.

Kreativní destrukci je ošemetné plánovat. A dvojnásob tam, kde se urbanistické plány setkávají s politickými. I třetí a čtvrtý příspěvek tohoto čísla Artalk Revue je tak, podobně jako první a druhý, možné nahlížet jako svého druhu komplementární, a to v tom smyslu, jak velké pouto odhalují mezi stavěním a politickou mocí. Zatímco téma sdíleného bydlení ukázalo vztah architektury a (lokální) politiky jako spíše slabý (spontánní zabydlovací strategie jako alternativa či kompenzace neexistující bytové politiky státu), studie ze Sýrie předvádí příklad, kde je provázání architektury a politiky naopak až příliš silné.

*

Poslední příspěvek tohoto čísla Artalk Revue přináší zásadní doplnění teoretického rámce vztahu politiky a architektury, sledovaný zde prizmatem střetávání bottom-up a top-down přístupů. Jak naznačil úvod tohoto editorialu, tento pohled reflektuje zejména změny a diferenciaci tuzemské politiky po roce 1989. Akcent textu Architektúra a politika ako problém interpretácie, jehož autory jsou historik umění Marian Zervan a architektka a teoretička Monika Mitášová, leží naopak na disciplíně architektury, na jemném rozboru faset její praxe a metod jejího výkladu.

Vztah k politice je zde uchopen šířeji v kontextu členění architektury na tu, jež se řídí ryze svébytnými zákonitostmi, a tu, která vstřebává a transformuje impulsy zvnějšku. Zdá se, že politická architektura by pak byla podmnožinou druhé skupiny tzv. heteronomních pojetí architektury. Tedy těch, které se snaží naslouchat světu a jeho potřebám; a v užším slova smyslu navrhovat budovy na státní či společenskou objednávku. Vedle této afirmativní či reprezentační polohy je zde ovšem také poloha kritické architektury, která je neméně politická, byť v jiném slova smyslu. Nepracuje sice přímo na politických zakázkách, přesto (i když v opačném gardu z hlediska směru vlivu) zůstává ve vztahu k politice. Ať už tím, že aktivním tvůrčím způsobem zpochybňuje či reformuluje buď zakázky samotné, nebo celý vztah architektury a politiky.[23] Že představuje alternativní modely uspořádání statu quo (politiky, společnosti, kultury i přírody), které samy vyvolávají pohyby v politice (reakce, debaty, polemiky, občanské aktivity i zákonné úpravy). Anebo i tehdy, kdy se soustřeďuje na ryze autonomní architektonické problémy a vůči politice se staví jako netečná, neboť právě záměrná apolitičnost může v určitých kontextech opět získat politický nádech.

Těmto základním polohám architektury, afirmativní a kritické, odpovídají dva přístupy k jejímu výkladu. Heteronomní interpretace se snaží co nejvíce dešifrovat mimoarchitektonické významy přítomné v díle (ať už přímé či symbolické), zatímco interpretace autonomní se soustřeďuje na konfrontaci díla s interními architektonickými problémy a jejich dějinami.

Text předvádí tyto polohy na modelových příkladech. Heteronomní interpretaci zastupuje rakouský historik umění Hans Sedlmayr a jeho strukturální výklad Karlskirche ve Vídni od Johanna Bernharda Fischera z Erlachu. Klíčem je zde odhalení (mimoarchitektonického) programu stavby, spočívajícího ve vzdání pocty císaři Karlovi VI. v kontaci s dalšími Karly – Boromejským či Velikým – a v odkazech na obdobné stavby, symbolicky spojující Vídeň se světovými centry. Ač je ve výkladu přítomna i architektonická forma, je zde ve službách stvrzení a reprezentace politiky.

Autonomní interpretaci představuje americký architekt Peter Eisenman a jeho close reading budovy Casa del Fascio v Como od Giuseppe Terragniho. Přestože by se to nabízelo, Terragni nepracuje přímo s kodifikovanými znaky a referencemi italského fašismu (např. italská renesance), důraz je především na imanentním zabývání se prostorem, geometrickými vzorci. Budova je na první pohled apolitická, neutrální, ovšem právě tím, jak ostentativně uniká všemu přímému mimoarchitektonickému programu, je navýsost – kriticky – politická.

Příklady ukazují, že afirmativní a kritická architektura netvoří jak ve vztahu k politice, tak k interpretaci výlučné protiklady, ale spíše odlišné akcenty. Dalším krokem od zákona vyloučeného třetího je pak vlastní pozice autorské dvojice, reprezentovaná jejich výkladem budovy Slovenského národného archívu od Vladimíra Dedečka. Ukazuje, že samotná Dedečkova architektura se snaží o vyhýbání se protikladům buď–anebo: archiv je podzemní i nadzemní budovou, dominantou, která je ale současně zapojena do okolí, je částečně abstraktní, částečně symbolická (odkazuje na trezor a pruty knížete Svatopluka), z hlediska formy jde o monoblok, ale členěný rizality, cituje klasické architektonické styly, ale zároveň experimentuje s dobovým brutalismem a strukturalismem. Všechny tyto prostorové dichotomie překlenuje v podobě dynamické „klastrové konfigurace“.

Analogicky pak postupuje interpretace: skládá v několika krocích živou kompozici výkladu textových i obrazových pramenů, vnitroarchitektonických kódů i mimoarchitektonických významů, neutrálních analýz daností i aktivních, hypotetických rekonstrukcí. Je to interpretace jako tvůrčí disciplína, která se – slovy Umberta Eca a Jacquese Derridy –[24] pohybuje mimo protiklady popisu a použití jako jakýsi dvojitý agent. Promýšlení pozice této interpretace pak vrcholí větami, které zároveň shrnují ambice celého Artalk Revue č. 3 – Střet: „Neizoluje architektúru a politiku, ale odhaľuje ich možnosti premieňať mocenské politické tlaky a výzvy na tvorivé architektonické odpovede. Zaujíma sa o to, ako sa architektonická tvorba mení z rétoriky uzavretých významov na poetiku otvorených a dejúcich sa významov, teda o otázku: ako a čo môže ponúknuť architektúra politike? A nie len o problém ako a v čom je architektúra fatálne závislá od politiky.“

Cyril Říha se zabývá teorií města a současné architektury. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Je zaměstnán jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, poslední roky zde zastává i roli prorektora pro vědu a výzkum. Jako výzkumný pracovník působí od roku 2005 též v Centru pro teoretická studia, společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. V současné době se věnuje dvěma badatelským projektům studujícím jednak vývoj sídelního systému v období antropocénu, jednak oboustranné vztahy mezi tuzemskou politikou a architekturou po roce 1989.


Cyril Říha se zabývá teorií města a současné architektury. Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Je zaměstnán jako pedagog na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, poslední roky zde zastává i roli prorektora pro vědu a výzkum. Jako výzkumný pracovník působí od roku 2005 též v Centru pro teoretická studia, společném pracovišti Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. V současné době se věnuje dvěma badatelským projektům studujícím jednak vývoj sídelního systému v období antropocénu, jednak oboustranné vztahy mezi tuzemskou politikou a architekturou po roce 1989.


Text byl přeložen do anglického jazyka za finanční podpory Institutu umění – Divadelního ústavu, kterému tímto děkujeme.


[1] Text vznikl v souvislosti s řešením grantového projektu „Architektura a česká politika v 19.–21. století“, NAKI II, MK ČR, DG18P02OVV041.

[2] S četnými výjimkami, které představuje např. systematický zájem o toto téma ze strany časopisu Era21 – srv. čísla 4/2009 Politiky architektury, 2/2018 Politika bydlení či 4/2007 Národ sobě.

[3] Srv. např. Milena Bartlová – Jindřich Vybíral a kol., Budování státu, Praha 2015.

[4] Srv. Ladislav Cabada – Michal Kubát, Úvod do studia politické vědy, Praha 2004, s. 45.

[5] Viz k tomu Lucie Stejskalová, Myslet město. Současné městské strategie, Praha 2014, a její diplomovou práci Mezi kontrolou a laissez-faire na KTDU UMPRUM (2010).

[6] Viz k tomu probíhající výzkum autorky a ateliéru A4 na UMPRUM o parlamentech (KNIHA A4 –

PARLAMENTY, v tisku) a též expozici rakouského pavilonu s názvem Places of Power na bienále architektury v Benátkách v roce 2014: https://www.places-of-power.org/wiki/index.php?title=Plenum._Places_of_Power.

[7] Zákon 114/1993 Sb. o Kanceláři prezidenta republiky.

[8] Viz k tomu též článek v Respektu: https://www.respekt.cz/tydenik/2018/20/a-pak-nekam-zmizel či rozhovor autorky pro aktualne.cz: https://magazin.aktualne.cz/bydleni/misto-dialogu-architektka-hledala-novou-tvar-prazskeho-hradu/r~08a541b0cdcc11e79704ac1f6b220ee8/?redirected=1543077679.

[9] Athénská charta, manifest moderního urbanismu z roku 1933, staví na přísném prostorovém oddělení základních městských funkcí: bydlení, práce a rekreace.

[10] „Great Acceleration“, pojem používaný pro exponenciální růst řady přírodních i sociálních jevů po roce 1945, mezi něž patří i demografický růst, zvyšování urbanizace ad., považovaný za indikátor nástupu „věku člověka“ (antropocén).

[11] Koldomy – kolektivní domy, integrující v sobě všechny funkce potřebné k životu jak mladším, tak starším: viz koldům v Litvínově (arch. V. Hilský – E. Linhart, 1948–50) či ve Zlíně (arch. J. Voženílek, 1950).

[12] Je-li délka trvání jedné generace vymezena jako období odpovídající „průměrné době mezi okamžikem vzniku jedince a okamžikem vzniku jeho potomka“ (viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Generace), pak se čas samostatného bydlení před založením rodiny začíná blížit její polovině (viz též následující poznámky).

[13] Viz k tomu rozhovor autora pro Český rozhlas, vedený redaktorkou I. Veselskou: Ne dům se zahradou, ale byt poblíž centra. Mladí lidé dnes chtějí bydlet jinak než jejich rodiče: https://plus.rozhlas.cz/ne-dum-se-zahradou-ale-byt-pobliz-centra-mladi-lide-dnes-chteji-bydlet-jinak-nez-6526073.

[14] Srv. k tomu data vycházející z šetření ČSÚ z roku 2015: „Současní muži vstupují do prvního manželství v průměru ve 32 letech, o téměř osm let později, a ženy ve věku kolem třiceti let, tedy o sedm let později, než tomu bylo v roce 1989“, podobně (o cca. 6 let) se posunul průměrný věk, ve kterém se párům rodí děti, in: https://www.novinky.cz/domaci/362364-polovina-ceskych-muzu-se-mozna-nestihne-do-padesatky-ozenit.html.

[15] Nejprve v prosinci 2016 v Praze a v Brně na přednášce spolu se šéfredaktorem časopisu The Funambulist L. Lambertem v rámci programu Visiting Editors.(http://artalk.cz/2016/11/29/tz-visiting-editors-3-leopold-lambert-paris-the-funambulist/), posléze v březnu 2018 na přednášce v karlínské galerii Viper, která byla součástí doprovodného programu k výstavě transdisciplinární výzkumné skupiny Forensic Architecture: The Architecture of Conflict (http://www.vipergallery.org/akce/lynda-zein-nemovitost-valky).

[16] V čísle z května/června 2017, věnovaném problému „DESIGNED DESTRUCTIONS“ (https://thefunambulist.net/magazine/designed-destructions).

[17] Text tuto systematickou masivní demolici měst označuje termínem „urbicida“ (paralelním k pojmu genocida), podle autorky jde tedy o úmyslný masivní zločin.

[18] Viz ve studii představený projekt s názvem Homs Dream a další, připravené před válkou a realizované válečnými prezidentskými dekrety.

[19] Viz úvodní věta studie.

[20] Viz Joseph A. Schumpeter, Capitalism, Socialism and Democracy, London 2003 [1942], s. 81nn.

[21] Viz užitečnost bankrotů pro ekonomický vývoj, požárů pro zdravou skladbu lesa, nebo např. vliv katastrofálních povodní v roce 2002 na následný rozvoj pražského Karlína.

[22] Což však neznamená totéž jako mít ji na povel. Nechtít možnost racionálního uchopení spontánních dějů pustit z ruky neznamená trvat na pozici, kdy mám prst na spoušti; slavným le corbusierovským obrazem řečeno, zcela stačí držet se lana, které nás poutá k divokému zvířeti… Viz Le Corbusier, Současné město, in: K. Maier (ed.), Urbanistická čítanka I, Praha 2000, str. 15–23.

[23] Jinak řečeno, architektura je disciplína užitá, ale zároveň umělecká. Pracuje na zakázku, stejně tak ale může i zakázky a jejich rámce spoludefinovat.

[24] Viz Umberto Eco, Meze interpretace, Praha 2004, str. 64nn. a např. Vincent Descombes, Modern French Philosophy, Cambridge 2001, s. 138n.