Artalk.cz

Artalk Revue
Londýnský zpravodaj

Londýnský zpravodaj: Ragnar Kjartansson, odstupující ředitelé a Frieze

V dalším příspěvku na svém blogu shrnuje Michaela Banzetová aktuální dění v uměleckém světě hlavního města Velké Británie.

LONDON, ENGLAND - JULY 13:  Ragnar Kjartansson exhibition installation view at Barbican Art Gallery on July 13, 2016 in London, England. The exhibition runs from the 14th July - 4th of September 2016. Courtesy of the artist, Luhring Augustine New York and i8 gallery Reykjavik.  (Photo by Tristan Fewings/Getty Images for Barbican Art Gallery)
Pohled do výstavy Ragnara Kjartanssona v Barbican Art Gallery, foto: Tristan Fewings / Getty Images, se svolením umělce, Luhring Augustine New York a i8 gallery Reykjavik

Ragnar Kjartansson v Barbican Art Gallery, odstupující ředitelé a opět Frieze Art Fair

Po červnovém referendu se Velká Británie stala sledovanou zemí s nejasnou budoucností a trvalým tématem zpravodajských stanic. Změna atmosféry byla v Londýně, jehož obyvatelé byli dle průzkumů převážně pro setrvání v Evropské unii, ihned po vyhlášení výsledku téměř hmatatelná. Nejviditelněji se rozhodnutí promítlo v kurzu libry, jejíž pokles byl nebývale rychlý. Prvotní šok tak přešel v nejistotu, která se ve společnosti stále drží a pravděpodobně bude přetrvávat až do ukončení jednání o odstoupení. Brexit se postupně stal faktem, s nímž je do budoucna třeba počítat. Než však budou definována ta nová, vše běží dle zavedených pravidel. Britský umělecký svět, který se prakticky většinově klonil k propojení s kontinentem a svůj názor dával veřejně najevo, je tak stále kosmopolitním místem, kde se prezentace kvalitních zahraničních umělců na domácí půdě považuje za naprosto samozřejmou. Jedním z nich je i Islanďan Ragnar Kjartansson, jehož výstava probíhala v letních měsících v uměleckém komplexu Barbican. Přestože skončila na začátku září, stále stojí za zmínku.

Jak se přestat bát performance a videoartu

Možná také patříte k lidem, kteří se i přes nepopiratelné kulturní vzdělání, otevřenost vůči světu a zasvěcení do problematiky současného umění cítí v přítomnosti performujících umělců notně diskomfortně. Nevyhnutelná participace, byť jen skrze pouhou vlastní přítomnost, u mnoha diváků vyvolává pocity nepatřičnosti a studu. Pokud je návštěvník navíc spíše odborníkem v jiném oboru, může se přidávat pocit rozčilení a vyvstávat ona klasická otázka, doprovázející všechny nové, postupně se etablující umělecké proudy, která zní: „Tohle že je umění?“ Osobně tedy vůbec nepovažuji za snadné vytvořit takovou performanci, o které by smýšlela pozitivně většinová i odborná veřejnost. Letos čtyřicetiletému Ragnaru Kjartanssonovi se to nicméně v galerii Barbican podařilo.

O jeho chystané výstavě jsem poprvé slyšela již na konci minulého roku, kdy mi o ní vyprávěla mluvčí instituce. Její nadšení mě už tehdy zaujalo, a to i proto, že mně jméno tohoto umělce nebylo příliš známé. Jak se výstava blížila, začaly se objevovat pozitivní zprávy také v nejrůznějších médiích a po vernisáži ještě zesílily. O to více jsem byla zvědavá, co na návštěvníky v expozici poskládané převážně z videoprojekcí čeká. Připravena jsem byla i na nezbytné absolvování performance několika muzikantů, skrze jejichž zkonstruovaný obývací pokoj musel každý projít hned na začátku. To, co se předem jevilo jako nutné zlo, byla nakonec jedna z nejsilnějších a nejvtipnějších částí výstavy. Deset novodobých trubadúrů, obklopených láhvemi od piva, povalujících se po kanapích a posedávajících na zemi, hrálo každý den osm hodin po celou dobu trvání projektu stále dokola jednu větu ze scény, která se promítala na stěnu místnosti – moment ze skutečného filmu, v němž rodiče umělce, oba známí islandští herci, ve svých rolích předvádějí kýčovité klišé o ženě v domácnosti a její fantazii o opraváři. Ona věta byla totožná s první částí názvu díla: Take Me Here by the Dishwasher: Memorial for a Marriage (2011).

Téma otřepaných romantických frází západní kultury se opakovaně objevovalo i v dalších dílech. Koncipována byla vždy s humorem a nadhledem, přesto neztrácela na emocionálním náboji. Kresby a malby na výstavě také nechyběly, hlavní slovo ale patřilo videoartu, přičemž nejčastěji byl jeho hlavním aktérem sám Ragnar Kjartansson. Předpoklad k dobrému vystupování před kamerou získal i skrze prostředí filmu a divadla, v němž islandský umělec díky svým rodičům vyrůstal. Také atmosféru jedné z nejoceňovanějších brutalistických staveb na světě, komplexu Barbican, který může za určitých okolností působit velice romanticky, dokázal jako ideální divadelní kulisy využít beze zbytku. Každý víkend v době trvání výstavy tak na umělé jezero mezi budovami vyplouvala dvojice dívek v kostýmech z doby vlády krále Edwarda VII., jež na tři hodiny spočinula v „nikdy nekončícím“ polibku. „Atrakce“ toť nejen pro návštěvníky výstavy, ale i přilehlé kavárny, obyvatele okolních bytů a pro turisty, kteří si přišli prohlédnout architekturu budov.

Nenucenost a lehkost čitelných vtipů, které místy připomínaly až jednoduše prvoplánový (nikoli však bezduchý) humor ze školních lavic, nepůsobil na diváka cize, a tak neměl pocit, že se musí něčeho obávat nebo že s ním někdo hraje nepochopitelnou intelektuální hru. Cílená teatrálnost celého projektu pak zasadila velké emoce do míst, kde nevadí, kde je naopak návštěvník očekává – divadelní a filmový podklad tvorby se ukázal v případě videoartu a performance srovnatelný s řemeslným zpracováním obrazu či sochy.

Mezinárodní jazyk pracující s všeobecně známými motivy západní kultury učinil výstavu srozumitelnou napříč národnostmi, ať již byli příchozími Britové, Islanďané, nebo třeba příslušníci některého ze států Evropské unie.

Odcházející ředitelé

Na jiných místech však již nyní vznikají v kosmopolitním složení britské společnosti viditelné trhliny. Jako projev nevůle vůči obyvatelům Británie, kteří pocházejí z jiných států Evropské unie, přijal výsledek referenda stávající ředitel Victoria and Albert Musea Němec Martin Roth. Po pěti letech, které jsou považovány za velice úspěšné co do fungování muzea, odchází do Stuttgartu, kde se stane prezidentem Institutu pro mezinárodní vztahy. Mezi jinými důvody uvádí i komplikovanou situaci, která po Brexitu nastane při mezinárodní spolupráci muzeí a galerií.

Svůj post opouští i jiný, u veřejnosti oblíbený a uznávaný ředitel neméně známé instituce. Sir Nicholas Serota z čela galerií Tate odchází po téměř třiceti letech, aby se stal předsedou Arts Council England. Ačkoliv místo převezme oficiálně v únoru příštího roku, funkci ředitele přestane vykonávat až později v roce 2017. I Serota byl zastáncem setrvání Británie v Evropské unii. Přestože jeho prohlášení bylo zveřejněno ve stejný týden jako Rothovo, s tématem Brexitu v jeho případě rozhodnutí odejít z vedení Tate spojováno není.

Frieze a zahájení podzimní sezony

I letos se v Londýně uskutečnil jeden z nejprestižnějších veletrhů současného umění na světě. Frieze, který bývá obvykle zahajován kolem poloviny října, byl tentokrát otevřen pro veřejnost již 6. 10. Dle ředitelky veletrhu Victorie Saddall to bylo proto, aby se nekryl s židovským svátkem, jenž začíná o týden později. Jinak všechny přípravy proběhly jako obvykle a většina uměleckých institucí v Londýně směřovala zahájení svých dalších výstav právě na dobu konání Frieze.

V rozhovoru pro Standard z letošního prvního září odpovídá Sadall i na otázku ohledně obav z dopadu výsledků červnového referenda. Ředitelka je přesvědčená o tom, že Frieze je „Brexit-proof“. Tomu se dá do značné míry věřit, protože zatím měl Brexit vliv především na zvýšení zájmu o nákup (nejen) uměleckých děl zahraničními sběrateli a investory. Pokles libry způsobil i snížení ceny za díla umělců zastupovaných britskými galeriemi. Pro kupce ze zahraničí to mělo obdobný efekt, jako kdyby dal někdo na vše bez rozdílu 15% slevu. I když již jistě na tuto situaci mnoho galeristů zvládlo zareagovat, nižší náklady se projevily i na ostatních výdajích návštěvníků veletrhu, jako je například ubytování, doprava atd. Že by tedy byl letos zájem nižší, se pořadatelé obávat nemuseli.

Národní, politické i náboženské otázky se tak v Británii znatelně promítají i do chodu uměleckého dění a ovlivňují jeho podobu. Přesto, jak se zdá, Londýn prozatím zůstává otevřeným městem, kde se daří mnohým odvětvím, umění nevyjímaje.