Zetovské sedimentace

Výrok „S Čechy jsem skončil“ měl říct tehdejší zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich několik dní před atentátem a svou smrtí v roce 1942. Nyní se stal názvem aktuální výstavy Martina Zeta v galerii Památníku Lidice, na které tento umělec odkrývá různé vrstvy historie nejen Čechů obecně, ale také vlastní rodiny, a především svého otce, sochaře Miloše Zeta. Tereza Rudolf se v textu věnuje nejen samotným dílům na výstavě, ale také specifickému způsobu, kterým se Martin Zet vyrovnává s jeho i naší minulostí: „Otevřenost, s níž dává umělec všanc svou osobní historii, je hnacím motorem k rozkrývání nevyřčených souvislostí širšího kontextu.“

Zetovské sedimentace

Martin Zet se intermediality nebojí a zdá se, že se nebojí ani zúčtování s vlastní rodinnou historií, které v Lidicích provádí jak jinak nežli na pozadí velkých dějin dvacátého století. Ty se přes malou vesnici přehnaly v několika vlnách, které buď vše odnesly, nebo přidaly nánosy něčeho nového. Asi každý, kdo jen letmo minul dějepis základní školy, historii Lidic zná. Je pochopitelné, že jak před rokem 1990, tak i nyní, je vyzdvihována tragická událost vyhlazení vesnice v reakci na atentát na Reinharda Heydricha, a naopak opomíjena propagandistická úloha nové výstavby po roce 1946. Výstava Martina Zeta si díky osobní lince, která reflektuje jak práci sebe samého, tak i život a uměleckou tvorbu Zetova otce Miloše (1920–1995), dovoluje netradiční příčné řezy dobovými sedimenty. Takovým řezem je i 3D tisk, označený jako „platónský otisk depozitáře sochařského díla Miloše Zeta“, vystavený jako závěsný obraz připomínající patrně jen mimoděk středověké oltáře nebo plastické mramorové náhrobky ohlazené časem. Snaha analyticky oddělit vrstvy je patrná i v publikaci vydané pod názvem 3/4 ze 100, která je součástí výstavy. Kniha je autorským výběrem textů – politických prohlášení, úmluv, smluv a manifestací, které formovaly jak prostředí života Miloše a Martina Zeta, tak i naši přítomnost.

Na práci s výstavním materiálem, jeho výběrem i rozmístění v prostoru je vidět velká pečlivost. Imaginativní prostor dává návštěvníkovi možnost odkrývat nové spojitosti a volně konstruovat vlastní hypotézy, aniž by se Zet připravil o možnost výběru silných momentů z otcovy i vlastní tvorby a života. Výstava pracuje jak s upřímnou hravostí, která je Martinu Zetovi vlastní, tak s neodmyslitelnou fatálností událostí a k nim navázaným artefaktům.

Výrok „S Čechy jsem skončil,“ přičítaný právě zastupujícímu říšskému protektorovi pár dní před jeho smrtí, se leskne na podlaze galerie vysázený ve zlacené sádře a písmu neodmyslitelně spojeném s Josefem Ladou. Vážnost a vtip jsou množiny, které se na výstavě neustále třou a v tvorbě Martina Zeta by o nich šlo mluvit jako o napětí mezi vyznáváním a výsměchem symbolům. Pohyb těchto mocností pak ústí do konkrétních činů představených na výstavě formou videí – často dokumentací performance či akcí. Jedním z nich je záznam demonstračního pochodu masek z Václavského náměstí na Pražský Hrad u příležitosti volby prezidenta v roce 1998. K tomuto videu se přímo váže rovněž vystavená sbírka poštovních známek s vyobrazením hlav Českého státu ve 20. století, jejichž postprodukčním překrytím vzniká nová a poměrně děsivá podobizna univerzálního státníka, rovněž použitá pro poštovní známku. Další video (Background, 2018) zachycuje dvojici snažící se udržet velký kus čistého bílého papíru a krátkodobě jej instalovat jako pozadí jedné ze zachovaných soch Miloše Zeta ve veřejném prostoru. I tuto akci lze pochopit jako snahu o krátkodobý chirurgický řez časem, který odděluje bronzovou sochu (Schoulená, 1978) od kontextu Kobyliské střelnice – místa, které sloužilo nacistům jako popraviště.

Geologické metafory k vnímání času zde slouží jako pochopitelné a schůdné vrstevnice. Patří mezi ně i objekt a s ním související videozáznam jeho transportu a umístění na zahradě domu č. 116 v Lidicích. Podobně jako mnohé artefakty na výstavě i on funguje jako určité punktum – střet více míst a časů. V podstatě jde o žulový trojúhelník, který se již nevyužil k realizaci kašny, již Martin Zet navrhl pro stanici metra Skalka, a od roku 1989 zarůstal na Zetově zahradě. Osazení objektu Sukcese v předzahrádce jednoho z modelových domků nové lidické výstavby z 50. let 20. století nás tak uvrhuje do určitého časového víření. Podstatnou roli pro tento objekt hrála jistě i samotná doprava. Ostatně Martin Zet rád chodí – odněkud někam nebo po něčem. A dává to smysl. Některé věci záměrně skrývá a jiné explicitně odhaluje. Výstava ale vzbuzuje pocit, že je to vlastně jedno a že stejně vždy záleží na měřítku, míře odstupu, nebo naopak zaostření.

Vystavují se dvě linky práce dvou Zetů, které se v něčem podezřele podobají. Je pochopitelné, proč se umělec nad prací svého otce musel ptát, „jaké by jeho otec dělal sochy, kdyby se dějiny odehrály jinak“. A pravděpodobně tuto otázku klade i sám sobě. Zobrazivost a abstrakce, které se v tvorbě Miloše Zeta vystřídaly a na výstavě jsou demonstrovány jak zmiňovanou sochou (resp. její sochařskou skicou v kameni) pro památník Ďáblické střelnice v Kobylisích, tak plastikou Růže z Lidic, nejsou po právu přičítány „vývoji uměleckého génia“. Jsou naopak vnímány a interpretovány jako otisky doby a politických požadavků v umělecké tvorbě.

I když se v něčem může zdát výstava až příliš návodná a ilustrační, pro dané místo je zcela unikátním místně specifickým projektem, pro který si lze těžko představit lepší prostředí. Otevřenost, s níž dává umělec všanc svou osobní historii, je hnacím motorem k rozkrývání nevyřčených souvislostí širšího kontextu. I já jsem si například nastudovala, jak to bylo s tím Josefem Ladou a s pohádkou Hrátky s čertem. Míra edukativnosti, která by možná hůře obstála v některé z galerií zaměřených na současné umění, tak odpovídá potřebám místa a srozumitelnosti projektu, aniž by samotné exponáty zplošťovala.

Není to také poprvé, co se Zet věnuje průnikům velkých dějin do života umělce-sochaře. V roce 2006 se skrze fotografie bust vystavené na pražské Artwall vracel k práci Otakara Švece. Co si však v důsledku vzít z provokativního názvu lidické výstavy, když je aktivismus a potřeba reflexe politické situace patrná z většiny umělcova konání? Skončil Martin Zet s Čechy? Anebo se mu podařilo se s jejich minulostí vyrovnat? Po všech smířeních prezentovaných na lidické výstavě se přeci jen zdá, že si Zet nikdy neodpustí trochu píchat do vosího hnízda. A je to dobře.

Martin Zet / S Čechy jsem skončil / Památník Lidice / Lidice / 14. 12. 2018 – 30. 4. 2019

Foto: Martin Homola