Artalk.cz

OSTRAVA!!! – BEDŘIŠKA???

Na konci listopadu proběhla v galerii PLATO Ostrava akce s názvem Minorita? Majorita? Komunita! Bedřiška!, která se věnovala aspektům komunitního života v ostravské kolonii Bedřiška. Jedná se o bývalou dělnickou kolonii, která již od 90. let bojuje o své přežití s často velmi otevřeně rasistickou politikou místní radnice. Michaela Janečková, která se v rámci svého doktorského studia na UMPRUM věnuje dělnickým koloniím a sídlištím budovaným v bývalém Československu, akci o osadě Bedřiška navštívila a sepsala komentář, který přibližuje jak historii kolonie, tak možnosti její přestavby a revitalizace bez toho, aby místní obyvatelé museli ustoupit plánům developerských firem. 

Výsek z jednoho z výstupů architektonického workshopu v Bedřišce v létě 2018. Autoři návrhu: Vojtěch Sigmund, Martina Holubová, Vojtěch Němčík, Jenny Ulrich, Irena Štulíková

OSTRAVA!!! – BEDŘIŠKA???

Autoři třísvazkové publikace Ostravské dělnické kolonie identifikovali na území Ostravy dvaaosmdesát kolonií. Dobou vzniku, počtem obyvatel i architektonickou hodnotou se liší, každá z nich má také svou vlastní historii po roce 1989. Jednou z těch, jejíž osudy se objevují v médiích pravidelně, je kolonie Bedřiška.

Pokusím se nejdříve krátce shrnout historii kolonie (o které se zájemci mohou dozvědět více na samotných stránkách projektu Bedřiška (pře)žije!) a přiblížit se problému v současnosti nejpalčivějšímu, totiž hrozbě zániku kolonie. V kolonii Bedřiška dnes bydlí okolo sta obyvatel, což je méně než polovina její původní kapacity. Pro ty, kteří ji nehledají nebo o ní neví, je téměř „neviditelná“, přestože se nachází poblíž jedné z nejrušnějších ostravských dopravních tepen, Plzeňské ulice. Z jihu ji kryje obrovský objekt Ferony, od Plzeňské jí cloní vzrostlá zeleň a ze severu a východu, za železniční tratí, jež Bedřišku elegantně obtáčí, pak pásy lesů.

Kolonie vznikla v těsné blízkosti kamenouhelného dolu Bedřich, založeného v roce 1899, avšak nikdy nezprovozněného. Vyhloubené jámy byly zasypány až o osmdesát let později. Do druhé světové války tak zde stály pouze dva objekty, postavené z červených pálených cihel. Až po druhé světové válce začaly v kolonii růst obytné dvojdomky. Jednalo se o tzv. „fiňoky“, finské domky, jednoduché jednopodlažní stavby s dřevěnou konstrukcí. Na konci čtyřicátých let, kdy už architekti vyvinuli typizované zděné domy a ve Zlíně měli za sebou první pokusy s domy z prefabrikátů, se jednalo o sice časté, leč nouzové řešení. Osmadvacet finských dvojdomků bylo postavených mezi lety 1949–1950, tedy v době, kdy už na jihu Ostravy rostlo vzorné sídliště Ostrava – Bělský les (od roku 1950 Stalingrad) – moderní bydlení s veškerou občanskou vybaveností pro více než 30 tisíc obyvatel – a brzy měla začít výstavba největšího obytného celku, ostravské Poruby, která však skrývá i řady jednodušších zděných domů, tzv. dvouletek. Ve srovnání s už tak jednoduchými dvouletkami působí dřevěné domky opravdu jako provizorium. Mnohá provizoria poválečné výstavby se však ukázala životaschopnější než některé monumenty budované v dané době na věčnost. V letech 1951–1953 byla kolonie dále doplněna o dvojdomky podobného typu. Dnes je bohužel těžké identifikovat, které jsou které, mnoho domů bylo zbouráno již při výstavbě Ferony a další, včetně „fiňoků“, mizí průběžně.

Jeden z výstupů architektonického workshopu v Bedřišce, autoři návrhu: Martina Mlčochová, Pavla Skaláková, Kristýna Raszková, Kryštof Slabý, Lukáš Grochal

Kolonie díky péči svých obyvatel a přispění města, které zde v 70. letech provedlo opravu sítí, bez problémů překonala dříve předvídanou hranici životnosti třiceti let a těšila se „dobrému sociálnímu zdraví“ až do 90. let. Tehdy se začíná odvíjet nový příběh, ve kterém hraje důležitou, avšak ne zcela kladnou roli, bývalá starostka městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky Liana Janáčková. Za jejího „starostování“ byli od roku 1997 do kolonie umisťováni občané, které Janáčková pojmenovávala jako „problémové“. Kvalitu života v kolonii narušovaly špatné sousedské vztahy, nepořádek, vandalismus, kriminalita. Sousedský konflikt vyústil ve žhářský útok v roce 2010. V reakci na neudržitelnou situaci místní zareagovali obdivuhodně – začali sami organizovat schůze a shodli se na konkrétních krocích, které život v Bedřišce změnily k lepšímu. Pořádali společný úklid, akce pro děti, vzniklo zde komunitní centrum. Z Bedřišky se postupně stalo místo, kde spolu a komunitně žijí různé společenské vrstvy i etnika. Na Bedřišce se tak přirozeně vytvořilo společenství lidí, kteří vypadají, že si přečetli aktuální knihy o „participativním urbanismu“ (nebo že by rovnou Manuál participace vydaný Institutem plánování a rozvoje hlavního města Prahy?) či sledují vzrušené debaty nad smyslem uměleckých projektů skupiny Assemble. Myslím, že tomu tak není, přesto se komunita z Bedřišky spolupráci s architekty a urbanisty nevyhýbá, jak ukázaly také prezentace architektonických projektů, jež vznikly v rámci workshopu uspořádaného na konci letošního srpna.

Teď přijde jedno formální žurnalistické klišé: „Čekáte, že tento příběh je prezentován městem Ostravou jako vzorové řešení problému soužití a že na Bedřišku jsou posílány mezinárodní delegace sociologů, sociálních geografů a antropologů? Čekáte, že zástupci města se pokouší aktivizovat podobně také obyvatele jiných částí Ostravy, kteří čelí podobným problémům? Čekáte, že v kolonii budou dostavěny chybějící domky a budou postupně začleňovány další rodiny z různých sociálních skupin? Tak to se tedy pletete!“ Bohužel výše uvedené platí a ani o jiná klišé a stereotypy, nejen slovní, není v příběhu nouze.

Místní vs. developeři

V prvé řadě o kolonii dále stereotypně referují mainstreamová média. Nejsou to však jen novináři, také sama radnice o životě v kolonii informovala několikrát v oficiálních prohlášeních přinejmenším nepřesně. Velmi zajímavá je rovina, která by se dala nazvat jako „stereotyp developerský“. V Praze, kde je cena pozemků a nemovitostí velmi vysoká, jsou již všichni zvyklí na různé triky developerů, kteří se snaží vytěžit každý metr. Místní občané jsou ostražití, a když se začne proslýchat, že by se mohlo začít stavět obchodní centrum či „rezidenční bydlení“, začínají kontrolovat vývěsky místních úřadů a chodit na jednání zastupitelstva. V Ostravě je situace poněkud jiná, a to z mnoha důvodů. Prvním z nich je samotný urbanismus města. Ostrava vznikla připojením sedmi obcí k původnímu jádru v roce 1924, hranice těchto obcí, a hlavně nezastavěná místa mezi nimi jsou dodnes na mnoha místech patrná. Výrazně nižší zastavěnost poskytuje více místa developerským projektům, tlak na bourání stávající zástavby není tak silný. Počet obyvatel Ostravy se od počátku devadesátých let snížil o více než dvacet tisíc, poptávka po nových bytech je méně palčivá. Při stejných stavebních nákladech (nepočítáme-li cenu pozemků) se nové byty v Moravskoslezském kraji průměrně prodávají za méně než polovinu ceny v porovnání s Prahou, o třetinu níže v porovnání s krajem Jihomoravským.

Kolonie Bedřiška. Foto: Martin Netočný

Bylo by tedy výhodné stavět byty právě na místě Bedřišky? Zřejmě ano, svědčí pro to několik důvodů. Bedřiška má v rámci Ostravy velmi výhodnou pozici – pěšky pět minut na zastávku MHD, odcloněna od hlavní silnice, nachází se mezi zelení. Hlavní silnice však pro ty, již jezdí autem, znamená okamžité napojení na hlavní tahy ve městě. Za tratí, na západní hranici Bedřišky, navazuje soustava vodních ploch, město deklaruje záměr vybudovat zde rekreační oblast lesoparku Benátky. Skoro by se až jeden divil, kdyby nikoho nenapadlo kolonii zrušit a pozemky vytěžit pod nálepkou nesmyslného, avšak na city kupujícího zřejmě působícího, neologismu (a zároveň pleonasmu) „rezidenčního bydlení“. Samozřejmě to už některé napadlo! A nebyli to jen developeři. Dokonce i místní radnice uvedla, že by zde „rezidenční bydlení pro mladé rodiny“ mohlo vzniknout. Pozapomíná se, že se zde už bydlí, ovšem asi ne dostatečně „rezidenčně“. Klišé z developerské hantýrky (jak naznačit, že se jedná o „luxus“? – nazvěte to „rezidence“!) se přesunulo do oficiálního slovníku politické reprezentace. Když politici používají stejný jazyk jako developeři, měli bychom však být na pozoru. Lingvista by mohl poznamenat, že i volbou slov se promlouvající identifikuje se svou zájmovou skupinou. Pozemky jsou sice poddolované, takže není možné stavět do výšky, o to lépe by se tak zastavěná plocha musela zhodnotit. Na byty pro různé sociální skupiny to tedy nevypadá…

Městská část dlouhodobě upozorňuje na špatný technický stav budov a ráda zdůrazňuje, že domky byly budovány jen jako dočasné řešení a dávno již přesluhují. Místo investic do postupných rekonstrukcí volí metodu „salámovou“ – prázdné objekty nechává zdemolovat. Takto kolonie pomalu mizí. Místní uspořádali na konci srpna architektonický workshop, ze kterého vzešly čtyři návrhy na postupnou revitalizaci oblasti. Revitalizaci jinou, než jakou si představuje městská část – bez vystěhovávání současných obyvatel, bez bourání. Čtyři týmy složené nejen z architektů představily čtyři různé perspektivy možných úprav prostor na Bedřišce. Jeden z týmů se zaměřil na dostavbu území a v detailu pak na samotné domky, které jsou základem místního genia loci. Snažil se vymezit hranice, v nichž se úpravy domků mohou pohybovat, aniž by vymizel pocit sounáležitosti. To, že takové vymezení nemusí být omezující, ale ve výsledku přínosné, se ukazuje například na pražském sídlišti Solidarita, kde původní kouzlo celku často bere za své kvůli touze majitelů domků po neotřelé fasádě. Druhý tým na půdoryse otázky „co kdyby?“ načrtnul kolem desítky změn, jež by život v kolonii významně ovlivnily. Co kdyby byly třeba jen obnoveny kaštanové aleje, nebo kdyby bylo území dostavěno rodinnými domky, co kdyby u silnice vznikla hřiště nebo domy se službami? Návrhy mohou sloužit jako podklad pro další participativní kroky – místním dají příležitost promýšlet, jak by jejich život takové zásahy ovlivnily, a vyjasnit si, o jaká řešení nejvíce stojí. Třetí tým rozvíjel drobné úpravy na základě diskuse s místními. Otázky i odpovědi zaznamenal a graficky zachytil v plánu kolonie. Na práci čtvrtého týmu by se dala vztahovat kategorie „akupunkturních zásahů“. Tato urbanistická metoda klade důraz na malé zásahy, jež mohou generovat širší změny. Opět ve spolupráci s místními tým zakreslil do fotografií z kolonie přání obyvatel: nové hřiště, posezení na „návsi“, houpačku. Výsledky workshopu si bylo možné prohlédnout také na celodenní akci s názvem Minorita? Majorita? Komunita! Bedřiška! v galerii PLATO Ostrava na konci listopadu. Zde je za všechny týmy prezentoval architekt Ondřej Turoň. Kromě prezentací Vizí Bedřišky proběhly přednášky, promítání krátkých filmů, a hlavně se zde každý mohl seznámit také s některými z obyvatel, kteří připravili společný oběd, nebo mohl například vyrábět spolu s dětmi potisky na trička.

Kolonie – jak se ukázalo také na dni v galerii PLATO – má naštěstí mnoho zastánců, kterým postup městské části nepřijde v pořádku. Ostrava se ráda prezentuje, jak je dnes ostatně běžné, jako město zcela evropské, ovšem se silnou místní identitou, která mu dodává sexappeal. Způsob, jak městská část jedná o budoucnosti kolonie však vypovídá o protichůdné reálné politice, která nám připomíná spíše putinovské pokusy o bourání chruščovek než tendence k záchraně pro místní kolorit specifických míst, jako je Bedřiška.

Workshop s umělkyní Ladislavou Gažiovou v rámci akce Majorita? Minorita? Komunita! Bedřiška! v galerii PLATO Ostrava. Foto: Zuzana Šrámková

DIY urbanismus

Uvedla bych zde jeden příklad ze zahraničí, který v mnohém koresponduje s příběhem ostravským. Jsou tomu už tři roky, kdy prestižní Turner Prize vyhrálo anglické studio Assemble. Jeden z jejich nejznámějších projektů se nazývá Granby Four Streets, který se věnoval dělnické oblasti Liverpoolu s etnicky smíšenou komunitou žijící v tradičních viktoriánských domcích. Domy v oblasti byly v poválečné době postupně bourány a nahrazovány novou zástavbou, až z té původní zbyly jen čtyři ulice. V období od 70. let se místo stalo bydlištěm nezaměstnaných, v roce 1981 zde propukly v médiích propírané nepokoje, což samozřejmě vyneslo oblasti negativní popularitu, která dále urychlovala pád. Situace se začala měnit v roce 1993, kdy místní občané založili iniciativu Granby Residents Association. Snažili se zabránit dalšímu bourání a představit projekty možného rozvoje ve spolupráci s místní komunitou. I přes tyto snahy však byla většina domů v devadesátých letech vyklizena a mnohé z nich zničeny. Iniciativě se podařilo zabránit zbourání alespoň těch zbylých, nebyla však úspěšná ve své snaze donutit město investovat do oprav a rekonstrukcí. Situaci ještě zhoršil v roce 2002 přijatý program pro obnovu trhu s bydlením (HMR – Housing Market Renewal), který měl pomoci k revitalizaci některých městských částí, ovšem stal se v mnohých případech jen zástěrkou pro nesmyslné demolice. Po sedmnácti letech fungování skončila svou činnost Granby Residents Association a zdálo se, že HMR dostane zelenou a Granby Four Streets zmizí z mapy Liverpoolu. Program HMR však byl v letech 2011–2012 zastaven, ve stejné době místní založili A Community Land Trust (CLT), neziskovou organizaci komunitního typu. Ta organizovala akce pro místní – trhy, sázení stromů a květin – a podařilo se jí dohodnout se s místními politiky na dalším rozvoji. Napojila se také na architektonickou skupinu Assemble, která pro Granby Four navrhla levné a dlouhodobě udržitelné strategie zásahů. Program Assemble zdůrazňuje respektování místních kulturních a architektonických hodnot, zapojení veřejnosti a spolupráci, vytváření příležitostí pro zvyšování kvalifikace a v neposlední řadě také zachování ducha DIY aktivit, které jsou pro oblast typické.

Spolu s místními se jim podařilo přeměnit jeden z prázdných domů v Granby v dílnu, kde vznikají produkty používané při rekonstrukcích domů. Keramické výrobky, z nichž mnohé navrhli umělci a designéři, si už získaly značnou popularitu a prodávají se na místních trzích. Další dva prázdné domy byly přeměněny v zimní zahrady, které slouží nejen k rekreaci, ale také k pěstování květin a zeleniny. Dalších deset domů, dlouhodobě neobydlených, bylo podle návrhů studia zrekonstruováno a zprovozněno jako bydlení dostupné pro nízkopříjmové skupiny obyvatel.

Domy v liverpoolské oblasti Granby Four Streets. Mnoho z nich bylo opuštěných po celá desetiletí, než místní komunita spolu se studiem Assemble připravila projekt revitalizace. Foto: archiv Assemble Studio

Díky aktivitám místních se s vynaložením mála veřejných prostředků podařilo celou oblast nejen revitalizovat, ale také ji přeměnit v místo, které se stalo vzorem komunitní práce a spolupráce mezi různými veřejnými a soukromými zájmovými sektory. Tento projekt získal mezinárodní proslulost a ukázal, že je možné se skromnými prostředky oblast skutečně revitalizovat, a ne „revitalizovat“ – tedy zbourat, postavit luxusní byty a původní obyvatele připravit o domov. Otázky rovného přístupu k bydlení by si měla zvlášť postindustriální města klást a odpovědi hledat, a ne předstírat, že zneviditelněním určitých sociálních skupin tato otázka zmizí a ony se snad stávají městy lepšími… a více „rezidenčními“.

Komentáře

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *