Socialistické vize Prahy

Národní galerie v Praze vydala publikaci Nereálný socialismus: Praha 1948–1989, ve které se její autorka, historička umění Radomíra Sedláková, zaměřuje na nerealizované projekty a architektonická díla dané doby, jejichž plány, skici nebo modely spadají právě do sbírek Národní galerie. I přesto, že recenzent Ladislav Zikmund-Lender poukazuje na nedostatky a problematické části knihy, vidí její vydání jako sympatický počin, který by mohl být základem pro další výzkum: „Téma reprezentace socialistického státu i uspokojování socialistických potřeb prostřednictvím nových pražských urbanistických celků i jednotlivých prominentních veřejných budov v Praze, kterých je v knize většina, tak na výklad stále čeká.“

Socialistické vize Prahy

Když jsem na konci své dvojrecenze knih Kláry Brůhové Pražské vize a Praha nepostavená, publikované v letošním zářijovém Art+Antiques,[1] vyslovil přání, že by bylo dobré ve výzkumu nepostavených projektů pro Prahu pokračovat a věnovat se z tohoto pohledu zpracování období po roce 1945, netušil jsem, že bude částečně naplněno tak brzy.

V letošním roce vydala Národní galerie knihu zakladatelky tamější sbírky architektury a historičky architektury Radomíry Sedlákové s důvtipným názvem Nereálný socialismus: Praha 1948–1989.[2] Národní galerie v Praze má dle svého zřizovacího zákona, který dále rozvádí její statut, „odborně shromažďovati a spravovati malířská, sochařská a grafická díla domácího i cizího umění, o nich vědecky bádati a činiti je přístupnými veřejnosti“, avšak je důležité zdůraznit, že se tak nemusí dít jen prostřednictvím výstavní činnosti. Vedle on-line databáze sbírek je Národní galerie důležitým vydavatelem knih o umění, architektuře a designu, a to nejen nutně doprovodných publikací k výstavám, ale také samostatných knih prezentujících sbírky a poskytujících jim patřičný kontext a výklad. Takové počiny předznamenala ve sbírce architektury Sedlákovou a Jakubem Potůčkem nedávno zpracovaná architektonická pozůstalost Lubomíra Marka a současná kniha o nerealizovaných vizích pro Prahu za státního socialismu v tom zdárně pokračuje.

Zdeněk Přáda, Bedřich Kodera, Bedřich Schránil: Soutěžní návrh na Ústřední dům armády na Vítězném nám., 1954

Kniha je členěná topograficky podle jednotlivých městských obvodů a doplněná úvodem a závěrem, které mají spíše shrnující charakter. V každé části autorka vybrala několik projektů, k nimž podává podrobný komentář. Metodu výběru však v úvodu nijak nevysvětluje, a tak čtenář může jen tušit, že je dána strukturou a obsahem sbírky Národní galerie, což se pak dozví až v závěru: „Přehled takovýchto nerealizovaných projektů, jenž nabízí tato publikace, je však velmi ohraničený. Je dán prostě tím, co je nějak zachyceno ve fondech sbírky architektury Národní galerie v Praze.“[3] Úvod je celkově nejproblematičtějším místem knihy, k čemuž se dostanu dále. Projekty jsou seřazeny chronologicky v jednotlivých kapitolách věnovaných dnešním městským obvodům Praha 1 až Praha 10, což může být trochu matoucí vzhledem k celkem radikálním změnám územního členění Prahy mezi lety 1948–1989. V krátkém období let 1948–1949 bylo městských obvodů dvacet, mezi lety 1949–1960 šestnáct, od roku 1960 jich bylo deset, ale existovalo ještě členění Prahy na městské části (do roku 1990 totožné s katastrálními územími), kterých bylo daleko víc a do roku 1990 pořád přibývaly. Autorka navíc v úvodu městské části a městské obvody zaměňuje.[4] V rámci poměrně krátkých komentářů k jednotlivým projektům se autorka věnuje širším urbanistickým vztahům řešeného území nebo parcely, důvodům vzniku projektu, popisu projektu i důvodům jeho neúspěchu. Celou knihou se prolíná téma státní reprezentace jakožto výhradního investora pojednávaných projektů, a především téma vztahu projekční praxe i teorie k historickému dědictví. Škoda, že se o několikrát zmiňovaném kongresu památkářů v roce 1967 nedočteme více, stejně tak ani o bezprostředně následujících událostech v památkové péči, které utvářely změnu vztahu ke kulturnímu dědictví konce 19. století a první poloviny 20. století, jakou bylo mezinárodní sympozium Prague 1860–1960 v roce 1971.[5] Této problematice se pak věnovali také zdejší památkáři v tematickém vydání Staletí Prahy v roce 1975.

Jiří Kadeřábek: Variantní návrh státní knihovny, 1967

Autorka si dobře uvědomuje, že architektura „není to, co je nakresleno, narýsováno, ať v sebepodrobnější fázi projektu. Architektura je to, co stojí“. Dějiny architektury však nejsou jen dějinami toho, co stojí, ale dějinami idejí, které jsou za tím. Proto mohou nerealizované projekty dobře ukazovat dobové myšlení, jeho varianty, rozpory, ambivalenci, proměny, požadavky a reprezentaci stavebníka/klienta, v tomto případě socialistického města a státu. Přestože kniha slouží především jako komentovaný katalog tematického výběru ze sbírky architektury Národní galerie, jeví i ambice stručně vysvětlit širší kontext a okolnosti výstavby. Nejproblematičtější jsou v tomto ohledu ty pasáže, kde se výklad dotýká politiky, což je především následující část úvodu: „(…) nutno předeslat, že pojem architektury, jež by snesla označení ‚socialistická‘, tedy v tom duchu, že by se nějak výrazně lišila od toho, jak se architektura v Praze rozvíjela v první polovině 20. století, by bylo možné používat jen do roku 1958. Tedy pro období, kdy se pod sovětským vlivem musela rozvíjet architektura historizující, zcela odlišná od českých tradic.“[7] Je škoda, že Sedláková problematiku socialismu v architektonickém myšlení pojednala jen takto banálním tvrzením, když problém socialismu v architektuře, tedy toho, co se musí stát, aby architektura naplňovala podmínky a ideály socialismu, byl přítomný v dobové diskusi po celou dobu trvání státního socialismu. Podrobnější výklad této problematiky a svědectví o tom, jaké podoby „socialistické architektury“ byly a jsou produktivní, a jaké ne, od autorky, která dle svého životopisu studovala před rokem 1989 na Ústředním ústavu teorie a dějin architektury v Moskvě, by byl v nejlepším slova smyslu zajímavý a přispěl by také k pochopení mezi předrevolučními a porevolučními generacemi historiků architektury. Téma reprezentace socialistického státu i uspokojování socialistických potřeb prostřednictvím nových pražských urbanistických celků i jednotlivých prominentních veřejných budov v Praze, kterých je v knize většina, tak na výklad stále čeká.

Karel Prager: Matematicko-fyzikální učiliště v Troji, 1966–1967

Jakkoli jsem byl k některým dřívějším počinům Radomíry Sedlákové kritický (srov. recenzi výstavy Karla Pragera či výstavy Sen a Skutečnost), je kniha Nereálný socialismus i přes naznačené nedostatky a možná přílišná, nenaplněná očekávání sympatickým počinem. Ukazuje formát tematicky zaměřeného katalogu sbírkových předmětů, které dosud nebyly publikovány, a může tak být základem dalšího studia, výzkumu a interpretací jednotlivých akademicky orientovaných badatelů. Od ediční činnosti Národní galerie můžeme do budoucna oprávněně očekávat více počinů takového formátu. Pro účel tematicky výběrového katalogu sbírky by knize slušela ještě přehlednější katalogová podoba i s uvedením standardních katalogových údajů, jako jsou inventární čísla jednotlivých návrhů, a tedy odlišení reprodukcí pocházejících ze sbírek NG od těch ostatních, což teď čtenář nemá šanci zjistit. Přehlednosti naopak pomáhá chronologický přehled projektů a jmenný rejstřík architektů a architektek s výpisem jejich projektů.

Budoucí prezentace sbírky architektury NG bude na Heleně Doudové, která nedávno vyhrála výběrové řízení na kurátora/kurátorku sbírky architektury. Můžeme doufat, že ve své činnosti nerezignuje ani na ediční projekty a dokáže sbírku architektury v široké prezentaci umění a příbuzných oborů Národní galerie zviditelnit.

[1] Nepostavené vize Prahy, Art&Antiques, 2018, č. 9, s. 58–60

[2] Radomíra Sedláková, Nereálný socialismus: Praha 1948–1989, Praha: Národní galerie, 2018, 120 s., ISBN 978-80-7035-691-3

[3] Radomíra Sedláková, Nereálný socialismus: Praha 1948–1989, Praha: Národní galerie, 2018, s. 110

[4] Ibidem, s. 8

[5] Sborník vyšel v roce 1973 pod názvem Symposium sur la protection des monuments d'architecture et d'art du 19e et 20e siècle „Prague 1860–1960“, Praha: ICOMOS, 1973

[6] Radomíra Sedláková, Nereálný socialismus: Praha 1948–1989, Praha: Národní galerie, 2018, s. 110

[7] Ibidem, s. 12

Radomíra Sedláková, Nereálný socialismus: Praha 1948–1989, Praha: Národní galerie, 2018, 120 s.