Artalk.cz

„Výborné pro tohle dozrávání.“ Co všechno sdílí spolubydlící

Spolubydlení je staronový fenomén, do nějž se promítají aktuální sociální a demografické trendy: rostoucí potřeby nových typů domácností, složených i z nepříbuzných osob, či prodlužování intervalu mezi studiem a založením rodiny, vedoucí k nové „generaci“ post-adolescentů či singles. Tyto spontánní procesy mají zatím jen živelnou materializaci v architektuře, vedoucí k DIY uzpůsobování rodinných bytů ke sdílenému bydlení, kombinujícímu soukromé prostory (ložnice) s polo/veřejnými (kuchyně, „pavlač“). Politika podpory tohoto typu bydlení či architektonické úvahy o této nové typologické kategorii u nás zatím chybějí. Karolína Vránková nabízí detailní pohled do jedné sdílené domácnosti na Letné a konfrontuje jej se studiem tohoto fenoménu v zahraničí.

Sdílený pokoj. Bára (vlevo) a Ivča. Foto: Karolína Vránková, 2018

„Výborné pro tohle dozrávání“. Co všechno sdílí spolubydlící

V tomhle činžáku z 19. století na pražské Letné vede z každého bytu okno na chodbu. Závěsy jsou většinou zatažené, ale kolemjdoucí automaticky očekává, že se za nimi odehrává rodinný život v rámci „měšťanské privátní sféry“,[1] pro jaký byl tenhle dům postavený: byty pro soukromí a intimitu nukleárních rodin, základní, politicky přijatelný a podporovaný model bydlení už od vypuknutí moderní epochy.

Ovšem jedním oknem je vidět dovnitř. U stolu sedí vrstevníci ve věku kolem dvaceti let. Když se sejdou v plném počtu, je jich šest, zastoupeni jsou muži i ženy. Není mezi nimi žádná příbuzenská vazba, partnerský, zaměstnanecký ani jiný formální vztah. Jejich vzájemný poměr je: spolubydlící.

Technicky je spolubydlení soužití dvou a více osob, které spolu nejsou příbuzné, v jednom bytě.[2] Co to ale znamená? Má sdílení bytu čistě ekonomickou logiku, podle níž ten, kdo bydlí s dalšími lidmi, úměrně sníží náklady na bydlení? Nebo má „spolu“ ještě jiný obsah? V následujícím textu najdeme řadu příkladů, čeho se může týkat sdílení: skoro všeho od kávy po rituály. V tom případě to ale také znamená kvalitativně jinou formu soužití, v jednom bytě spolu žijí cizí lidé a důvod jejich spolubydlení není motivován jen ekonomicky.

Je-li to tak, je to zároveň příznak hlubších změn ve společnosti, kde až dosud byla bytová výstavba, politika, celé uvažování o bydlení řízeno logikou jedna bytová jednotka = jedna rodina.

Budu vycházet zejména z německé literatury a vlastního výzkumu, který jsem prováděla v roce 2009/2010 v Berlíně. Průvodci budou také Tomáš (student, 24 let), Bára (studentka, 23 let) a Ivča (studentka, 23 let), kteří sedávají u stolu v letenském činžáku. Říkají tomu místu Pavlač. Jak uvádí Felix Bathon, „ohraničením společného prostoru je často také název sdíleného bytu.“[3] Tady na Pavlači se definují přes hodně společných slov, i ta se sdílí při spolubydlení.

Něco se sdílí, něco ne. Soukromá polička, společné sušenky. Foto: Karolína Vránková, 2018

My, co nejsme rodina

Ivča (23 let, studuje magisterské studium, obor počítačová bezpečnost na ČVUT; dráha bydlení: u rodičů v Hradci Králové, 1 rok ve sdíleném bytě v Praze, 3 roky v tomto sdíleném bytě na Letné): Proč jsem tady? Vlastně kvůli tomu, že jsem moc nechtěla na kolej, a když jsem dostala takovou nabídku, tak mi přišlo, že to není o moc dražší než kolej. Přijde mi to jednodušší než hledat něco jiného, i kdyby to mělo být levnější, protože je to fakt dobré místo, to umístění tady na Letné je asi nejdůležitější a to, že je to celkem pěkný byt. To je asi z té ekonomické stránky. Mám tady na to za tu dobu strašně silnou citovou vazbu. (…) Že tady bydlím takhle dlouho, tak v tom hraje roli zvyk a to, že všichni, kdo tady bydlí, jsou moji kamarádi.

Smlouvu s majitelem bytu má Tomáš, vztahy ostatních bydlících k bytu nebo sobě navzájem nejsou smluvně dané. Jakkoliv se nájemníci dělí o nájem a poplatky, výše podílu není vypočítaná čistě aritmeticky a liší se jednak podle kvality a velikosti pokoje, ale také podle deklarované osobní situace. Každý platí „kolik může“ (Ivča) a „někoho mírně dotujeme“ (Tomáš).

Na čistě ekonomických principech funguje spíš ubytování na vysokoškolských kolejích, které byly za tímto účelem v minulosti státem postaveny. Ubytování je tam o něco levnější, přesto je ve veřejném diskurzu často prezentováno jako méně atraktivní varianta. Viz například server iDnes: „Zvýšený zájem o studentské ubytování se vysvětluje zejména rostoucími nájmy bytů, se kterými se potýkají velká města.“[4] Také naši respondenti říkají, že kolej pro ně byla horší možnost. Tomáš: Kolej je sdílená až moc. Člověk tam nemá vlastní věci, nemá tam vlastní prostor. Ivča koleje považuje za neuspokojivé hlavně sociálně: Michala jsme sem přetáhli, protože se nám zdálo, že na Strahově je to takový drsný. – potřeboval společnost, nerozuměl si se spolubydlícím atd.

Do studentské domácnosti se ale nelze dostat na základě prosté přihlášky. Teprve je-li člověk vybrán, získává přístup ke sdíleným statkům, ať to jsou potraviny nebo rady do života.

Nepříbuzní doma. Ivča (vlevo), Tomáš a Bára. Foto: Karolína Vránková, 2018

Bára (23 let, studuje matematiku pro informační technologie na Matematicko-fyzikální fakultě UK; dráha bydlení: u rodičů v Praze, ve sdíleném bytě na Letné): Mě překvapila míra sdílení, každý má svou poličku v kuchyni a půl poličky v lednici, ale jinak se to nějak neřeší a skoro všechno je společný a většinou to vychází.

Tomáš (24 let, studuje obor matematické struktury na Matematicko-fyzikální fakultě UK; dráha bydlení: u rodičů v Uherském Hradišti, ve sdíleném bytě na Letné): My máme strašné štěstí, že jsme se tu sešli dost slušní a kdykoliv se tu mění spolubydlící, tak je to přes známost.

Bára: Mě to přišlo jako takový výběrový řízení. Ivča: Ale neděláme nic oficiálního. To jsem slyšela, že někdo dělá na bytě, že si lidi pozve a dělají pohovory. Tomáš: U nás neděláme nic oficiálního, dotyčný to neví. Necháme si dát doporučení od někoho, kdo tady už bydlí. Vždycky se na tom usneseme nejdřív tady a pak toho člověka oslovíme. Usnášíme se tak, že uspořádáme bytovou poradu. Jo, tak se to jmenuje, to je naše úchylka, že se u nás jmenuje úplně všechno. Na bytové poradě se řeší většinou uklízecí drama nebo stěhovací drama. (…) Pokud se řeší osobní nebo vztahová dramata, tak se schůze nesvolává, ale stane se sama o sobě v kuchyni.

Jak vysvětlují účastníci, dramata jsou vyhrocené situace, které nastávají většinou kvůli stěhování či nepořádku a jsou pravidelně se opakujícím průvodním znakem společného bydlení. Sdílení na Letné zahrnuje dále například: Pravidla Pavlače, tedy domácí pravidla vyvěšená na dveřích. Jejich porušování a vyjednávání. Oslavy narozenin. Úklid. Sledování seriálů na Ivčině posteli: Moje postel tu byla donedávna největší a asi taky nejsociálnější. Pohlednice z cest na lednici: Pošli pohled z dovolený, půjde na výstavku – tak zní jedno z domácích pravidel. Zdejší základní pravdu, že „život je lajf“. Součástí soužití jsou drobné iritace (Nechápu, proč někdo vynaloží úsilí na to, aby zhoršil situaci v kuchyni, kde je to kritický, například tím, že si udělá kávu a nechá ten filtrovací hrníček s lógrem ve dřezu, takže když si někdo pustí vodu, tak je ten lógr úplně všude.).

Sdílení v koupelně. Foto: Karolína Vránková, 2018

Mary Douglas v textu The Idea of Home: A Kind of Space [5] nastiňuje následující dichotomii. Na jedné straně hotel, tedy místo, kam lidé nezávisle přicházejí a odcházejí a prostor a další statky jsou předmětem tržní směny. Na druhé domov, instituce jiného typu se „směšně komplexními a tyranskými pravidly, která jsou nepředvídatelně vyžadována a nepředvídatelně odměňována“, od jeho členů se očekává koordinace, solidarita a také třeba zdravit se po příchodu domů – nejsme přece v hotelu.

Soužití na Letné připomíná mnohem spíš komplexní a intenzivní interakci v rámci domova. Stejně jako příslušníci jedné rodiny, i zdejší spolubydlící používají pro svou skupinu slovo „my“. Významu toho slova si všímá i sociolog Bathon – kdo je „my“, patří k nám, získává přístup k „emoční podpoře, bezpečí, společenství, respektu“,[6] což jsou kvality, které patří k domovu. Domov je však nabízí členům rodiny. Zdejší spolubydlící jsou „my“ – nejsou ale rodina.

Nepříbuzní se stěhují

„Po dlouhou dobu se pojmy bytová jednotka a rodina víc a víc překrývaly až do chvíle, kdy byl byt automaticky asociován s rodinou. Teď se však začínají od sebe znovu vzdalovat, kromě rodinných jsou tu i jiné typy domácností,“[7] píše sociolog Hartmut Häußermann. Nivelizace trvala v podstatě od chvíle, kdy se s vypuknutím průmyslové revoluce a oddělením práce a rodinného života stěhovali vzdálení příbuzní a pracovníci pryč z obydlí rodiny. Nyní však přichází opět diferenciace společnosti, přibývá nových typů domácností, neúplných rodinných, jednočlenných a dalších.

Je za tím řada vývojových tendencí ve společnosti: prodlužování délky života, větší finanční nezávislost žen, intenzivnější mobilita, proměnlivější a diferenciovanější individuální biografie. Jedním z dlouhodobých trendů je prodlužování doby studia a dospívání, období, pro které se vžil název postadolescence. Je to doba, kdy člověk „již není dospívající, není ale ani dospělý“.[8] Jedním z tranzitních bodů, kterými na cestě k definitivní dospělosti musí projít, je odchod od původní rodiny, který nastává dřív, než dojde k založení rodiny vlastní a ukončení studia. Často se právě tehdy stěhují mladí dospělí do sdíleného bydlení, které „se může stát místem experimentování se sociální blízkostí a vzdáleností a vlastní individuální existencí“.[9]

Pravidla pavlače. Foto: Karolína Vránková, 2018

Bára: Je dobrý být na všechny pořád milý, ale zároveň když člověk nemá svůj den, tak je dobrý říct promiň, já bych chtěl být sám a tady se to pěkně respektuje; a když to člověk řekne, tak všichni řeknou jo, to chápeme. Já jsem z Prahy, takže jsem neměla důvod odcházet z domu jiný než ten, že mi přišlo lepší pro můj vztah s rodiči se zkusit odstěhovat a ukázat jim, že už nejsem malá a že to zvládnu sama. Jsem jedináček a nikdy jsem nebyla nikým kulturně ovlivněná a bylo pro mě těžký hledat si inspiraci; a tady jsou všichni hrozně inspirativní a čtou zajímavý knížky, poslouchají zajímavou hudbu, mají strašně moc pěkných tipů a každý má svoje nápady a koníčky. A je to hrozně prima, než si všechno pořád hledat, tak se s někým pobavit a vědět, kde si koupit džíny, které jsou fajn a nedělaly je děti v Indii, nebo na jaký jít film… tak to mě baví hrozně moc.

Spolubydlení je prostě v mnoha ohledech vhodný a atraktivní terén pro období osobního zrání a tranzice k dospělosti. Podíl domácností mladých nepříbuzných dospělých, jako jsou naši respondenti z Letné, není znám. Několik statistických údajů je k dispozici z Německa: v roce 2016 bydlelo 30 procent univerzitních studentů ve sdílených bytech,[10] na studentských kolejích 12 procent. Šest procent lidí bez partnera (Alleinstehende) žilo ve společné domácnosti s nepříbuznými.[11] V Česku podobná data sbírána nejsou – Sčítání lidu, domů a bytů sice přináší údaj o vícečlenných nerodinných domácnostech, víme například, že v Praze bylo z celkového počtu 580 tisíc domácností 44 tisíc nerodinných vícečlenných domácností, což je ovšem číslo, které zahrnuje také soužití bratra a sestry či dalších vzdálenějších příbuzných, naopak studentská spolubydlení, vzhledem k často neoficiálnímu charakteru, uvedená spíš nejsou.[12]

Není tedy možné a vlastně ani nutné jev kvantifikovat. Důkazy o jeho existenci nabídne stejně dobře třeba pohled na inzertní servery, které se specializují na nabídku spolubydlení, své otisky má i na sociálních sítích či na internetových fórech, populární kultura zahrnuje nesčetně příběhů o spolubydlení. Jejich tón se pohybuje od katastrofického po nadšený, zpravidla ale akcentuje mimoekonomické, sociální stránky sdílení. Na ukázku: „Spolubydlící chápe, že den není určen ke studiu, nýbrž ke spánku či jiným příjemnějším aktivitám. Pochopí vaši potřebu nechávat povinnosti na úsek mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ranní.“[13] Na Letné by nejspíš souhlasili.

Tomáš ve svém pokoji. Foto: Karolína Vránková, 2018

Na základě těchto poznatků můžeme říct, že sdílené studentské bydlení existuje, je to soužití nepříbuzných ve společném bytě, které zahrnuje kromě ekonomických i sociální aspekty – je to tedy kvalitativně jiná forma domácnosti než domácnost rodinná a řadíme ji mezi „nové typy domácností“,[14] které se formují v důsledku diferenciace společnosti.

To však naráží na současné nastavení bytové politiky a trhu s bydlením, kde jsou už desítky let produkovány výhradně byty pro domácnosti rodinné nebo domácnosti jednotlivců. Bytová politika státu u nás na společenské změny nereaguje a za jejího současného nastavení pro nerodinné sdílené domácnosti neexistuje nabídka bytů.

Politika pro sdílení

Byt na Letné má tři samostatné neprůchozí pokoje. V každém žijí dva obyvatelé. Sdílená kuchyň zvaná Pavlač je z místností nejmenší – není například možné, aby všichni zároveň seděli u jídelního stolu. Byt postavený pro potřeby rodiny neodpovídá prostě potřebám tohoto odlišného typu domácnosti.

Už teď ovšem můžeme pozorovat hledání nových typů domů a bytů, které by adekvátně odpovídaly na potřeby nových typů domácností s prvky sdílení. Dva příklady ze zahraničí: projekt Spreefeld v Berlíně nabízí takzvané clusterové bydlení, tedy malé jedno a dvoupokojové byty se základním příslušenstvím, které společně sdílí velkorysý obývací pokoj, balkon a společnou kuchyň.[15] Nebo Morton Place v Bruselu, „co-living pro mezinárodní profesionály“, nadstandardní ubytování se společným obývacím pokojem a kuchyní, kde se ovšem není třeba tísnit a kde má každý svou skříňku na potraviny i dostatek prostoru v lednici a u vařiče.[16]

Během mého předchozího výzkumu jsem narazila i na další modely bydlení s prvky sdílení, jejichž obydlí byla i stavebně přizpůsobena životu v tomto novém typu domácnosti.[17] Nebyly určeny výhradně pro studenty, využívali je také lidé v dalších životních fázích: bezdětné páry nebo páry, jejichž děti odešly už z domova, mladí profesionálové, samostatně žijící senioři. V některých německých městech mají projekty s prvky sdílení politickou podporu municipalit a například výhodnější podmínky při získávání pozemků.[18]

Kuchyně neboli Pavlač. Foto: Karolína Vránková, 2018

V Česku jsou experimenty na tomto poli ojedinělé a žádný zatím nebyl doveden k realizaci. Tomáš, Ivča ani Bára rovněž nemají v plánu ve sdíleném bydlení pokračovat už moc dlouho. Felix Bathon udává jako typickou dobu trvání studentského spolubydlení dva až tři roky.[19] Naši respondenti bydlí na Letné různě dlouhou dobu od jednoho do čtyř let, a jsou stále spokojeni. Považují ale svoje společné bydlení za etapu omezenou dobou studia.

Bára: Nevím, jak se budu realizovat akademicky a jinak různě a myslím, že kdyby se tenhle byt najednou rozpadl, tak se zkusím přihlásit na Erasmus nebo na doktorát do zahraničí. Ale jinak mi připadá, že je asi nejlepší co nejrychleji si vzít hypotéku, protože mě hrozně frustruje, jak člověk ty peníze luftuje za byt a při tom, jak je dneska bydlení drahý, tak jsem z toho taková špatná.

Tomáš: Asi si představuju, že by potom mělo nastat nějaké oddělené bydlení, vnímám to hodně jako fázi života při vysoké škole.      

V Německu má experimentování se životem v komunitě a dalšími novými modely soužití tradici už od dob studentských revolt v 60. letech. V Česku je to fenomén poměrně nový a není jisté, jak se bude vyvíjet dál. Studentské sdílené bydlení je oblíbené a rozšířené, a tak to bude zřejmě i nadále. Je to jev, který by stálo za to prozkoumat, kvantifikovat a zohlednit také při tvorbě bytové politiky minimálně v případě velkých a univerzitních měst. Mohlo by to také ovlivnit rozhodování ohledně budoucnosti výstavby a rekonstrukcí vysokoškolských kolejí, do nichž v příštích letech stát bude investovat 2,5 miliardy korun.[20]

Dá se rovněž čekat, že se spolu s další diferenciací společnosti, růstem cen bydlení a zvýšením počtu nerodinných domácností vytvoří poptávka po nových typech bydlení s prvky sdílení a po nových stavebních typologiích – i to by zasloužilo pozornost politiků a úředníků.

Ambice tohoto textu však nešla tak daleko. Cílem bylo ukázat, že sdílené bydlení je nový typ domácnosti, který narušuje dominující jednotu bytová jednotka = rodina a že do obydlí znovu vstupují cizí lidé, kteří společně formují domov. Závěrem Tomáš: Přijde mi to výborné pro tohle dozrávání.


Karolína Vránková je novinářka, od roku 2007 působí jako redaktorka v týdeníku Respekt. Píše ale i pro další tištěná média a na Radiu 1 vysílá pořad Degustace designu. Zabývá se architekturou, designem, módou i životním stylem. Badatelsky zpracovává téma sdíleného bydlení, zejména ze sociologického hlediska. Vystudovala mediální vědu na Univerzitě Karlově, absolvovala pracovní a studijní pobyty v Amsterdamu, Newcastlu a Berlíně.


Text vznikl a byl přeložen do anglického jazyka za finanční podpory Institutu umění – Divadelního ústavu, kterému tímto děkujeme.


[1] Hartmut Häußermann – Walter Siebel, Soziologie des Wohnens, eine Einführun in Wandel und Ausdifferenzierung des Wohnens, Weinhaim und München, 2000, s. 32.

[2] Erika Spiegel, Neue Haushaltypen Frankfurt/M., New York, 1986, s. 132.

[3] Felix Bathon, Der Putzplan, Ein soziologischer Versuch [e-kniha], München 2016.

[4] Přeplněné koleje a dlouhé čekací listiny, iDNES.cz, 9. 10. 2018, https://ekonomika.idnes.cz/koleje-studenti-najem-byty-kapacita-ubytovani-fq3-/ekonomika.aspx?c=A180924_194259_ekonomika_mato.

[5] Mary Douglas, The Idea of Home: A Kind of Space, Social Research 58, 1991, č. 1.

[6] Viz Bathon (pozn. 3).

[7] Viz Häußermann – Siebel (pozn. 1), s. 332.

[8] Jana Chaloupková (ed.), Proměny rodinných a profesních startů, Praha 2010, s. 29.

[9] Viz Bathon (pozn. 3).

[10] Elke Middendorff – Beate Apolinarski – Karsten Becker et al., Die wirtschaftliche und soziale Lage der Studierenden in Deutschland 2016, Bonn – Berlin 2017, s. 21, https://www.bmbf.de/pub/21._Sozialerhebung_2016_Zusammenfassung.pdf.

[11] Datenreport 2016, Ein Sozialbericht für Bundesrepublik Deutschland, Berlin 2017, s. 49, https://www.destatis.de/DE/Publikationen/Datenreport/Downloads/Datenreport2016.pdf?__blob=publicationFile.

[12] Sčítání lidu, domů a bytů 2011, https://vdb.czso.cz/vdbvo2/faces/cs/index.jsf?page=statistiky&filtr=G~F_M~F_Z~F_R~F_P~_S~_null_null_#katalog=30781.

[13] Vypíchli jsme 10 důvodů, proč budete spolubydlení prostě milovat, Studentmag.cz, https://www.studentmag.cz/vypichli-jsme-10-duvodu-proc-budete-spolubydleni-proste-milovat/.

[14] Viz Spiegel (pozn. 2).

[15] Das Projekt Spreefeld – Wohnen in Clustern, https://www.youtube.com/watch?v=F2pEgGe3W40.

[16] Eva Hrnčířová, Spolu a bez nevýhod, Jak dobře bydlet, Respekt speciál, Praha 2017, s. 90.

[17] Karolína Vránková, Doma s cizími, Era 21, 2015, č. 2, s. 15.

[18] Christane Droste, German co-housing: an opportunity for municipalities to foster socially inclusive urban development?, in: Lidewij Tummers (ed.), The re-emergence of cohousing in Europe, New York – London 2016, s. 79–92.

[19] Viz Bathon (pozn. 3).

[20] 4. září 2018 schválila vláda investiční program pro veřejné vysoké školy ve výši 12, 5 miliardy korun. Na oblast „podpory vysokoškolských kolejí a menz“ bude vyčleněno 2,5 miliardy, více v tiskové zprávě Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy: http://www.msmt.cz/ministerstvo/novinar/vlada-schvalila-investicni-program-pro-verejne-vysoke-skoly.