Artalk.cz

Demografická destrukce řízená trhem s nemovitostmi v Damašku a Homsu

Text Lyndy Zein tematizuje na příkladu současného tragického konfliktu v Sýrii vztah války a urbanismu, destrukce a konstrukce. Především problematizuje tradiční uchopení tohoto vztahu, v němž politické válečné konflikty následně – skrze plány rekonstrukce – generují rozvoj měst. Pečlivou analýzou dokumentů (vládních a prezidentských opatření, developerských projektů) a porovnáváním satelitních snímků zachycujících místa srovnaná válkou se zemí s již předválečnými mapami rozvojových oblastí demaskuje obrácenou kauzalitu či přinejmenším korelaci politiky a územního plánování. Urbanismus už nejen jako to, co válku následuje, ale co ji i předchází. Čistý urbanismus tabuly rasy se zde zvráceně potkává s ideou nábožensky a etnicky čisté Sýrie.

Neformální osady na hoře Qassiun v Damašku, 2009. Foto: Valérie Clerc

Demografická destrukce řízená trhem s nemovitostmi v Damašku a Homsu [1]

Se začátkem války v Sýrii se výraz „kreativní destrukce“ stal neúnosně doslovným. Takřka kobercové ničení celých obytných čtvrtí a hromadící se důkazy nasvědčují tomu, že je destrukce v Sýrii zneužívána jako strategie územního plánování k vyhoštění velké části obyvatelstva a k obohacení developerů úzce spojených s vládou. Pozorovaný fakt, že terčem útoků jsou oblasti obývané sunnitskými muslimy, vede k úvaze, že Asadův režim konflikt úmyslně využívá k homogenizaci demografického složení syrských měst.

Minomety a ostřelování jako nástroje územního plánování

Intenzita ostřelování je jedinečným rysem syrského konfliktu, což příliš neodpovídá bojovým taktikám jiných válek, a to proto, že k ničení zde ve velké většině dochází mimo frontové linie.[2] Jak stojí v článku Leïly Vignal Destruction-in-Progress: Revolution, Repression and War Planning in Syria, jen v únoru 2013 docházelo denně k ostřelování 250 až 400 různých oblastí.[3] Zničených území, které se táhnou přes rozsáhlé městské celky, je mnoho, stejně jako kráterů, jež se jeden vedle druhého nachází v otevřených oblastech. Demolice jsou tak četné a systematické, že se dají pro nezákonné ničení občanského majetku dle Ženevské úmluvy označit za válečný zločin. Studie bombardování v Sýrii provedená organizací Human Rights Watch (HRW) ukazuje, že druhá vlna destrukce často následovala za vlnou první, a proto se nedala spojit s žádnými ozbrojenými konflikty. Vzorce a míra devastace vybízejí k označení termínem „urbicida“ (doslova „vražda měst“) a jejich korelace se strategickými plány pro budoucí rozvoj území, které byly navrženy již před válkou a později režimem průběžně upravovány, dokazují, že je bombardování využíváno jako nástroj plánování. Obytné čtvrti, které byly částečně nebo úplně vymazány z mapy a ve kterých byla většina budov a infrastruktury silně poškozena či zničena, jsou právě těmi oblastmi, jež figurovaly v předválečných projektech přestavby.

Nejzářnějším příkladem této plánované destrukce jsou části města Homs, především čtvrť Bábá Amr, která byla kompletně srovnána se zemí mezi lety 2012 a 2013. Perimetr zničeného území přitom připomíná vymezení přestavby města podle silně kontroverzního projektu Homs Dream z roku 2010, který vyzýval k výstavbě luxusní obchodní čtvrti v místě převážně sunnitské rezidenční oblasti. Dalším důležitým příkladem je program městské revitalizace započatý 19. září 2012 prezidentským dekretem 66, který cílil na řadu neformálních osad v Damašku. S těmito oblastmi bylo spojeno několik projektů jako například Detailed Studies, které byly vypracovány v roce 2007 a poté obnoveny během války v roce 2012. Vydáním dekretu 66 syrský prezident Bašár al-Asad pod zástěrkou městského plánování skutečně zahájil ničení a přestavbu dvou obcí, a to v rámci „obecného plánu rozvoje oblastí s nepovolenou bytovou výstavbou v Damašku“ – tedy slumů.[4]

Vybombardované oblasti Damašku zdokumentované ve zprávě Razed to the Ground: Syria’s Unlawful Neighborhood Demolitions in 2012–2013, Human Rights Watch, 2014.

Čtvrť al-Mezzeh byla zničena mezi prosincem 2012 a červencem 2013 a Džobar – oblast, jež byla součástí Detailed Studies –, byla pohlcena frontovou linií v roce 2013 a smetena z mapy v roce 2014. Obojí se událo po vydání prezidentského dekretu. Vignal dále vysvětluje: „odvolávání se na plánovací dekrety k legitimizaci ničení opozičních obytných oblastí se dá chápat jako pragmatické využití plánovacích regulací za účelem ‚zákonně‘ usilovat o nezákonné demolice spojené s útlakem. Kdyby byla destrukce vskutku v souladu s válečným právem, které schvaluje omezené a opodstatněné ničení, nebylo by třeba jej obhajovat regulacemi územního plánování.“[5] Touha režimu prezentovat svou politiku jako opatření pro přestavbu tzv. „nelegálního bydlení“ se navíc zdá být rozporuplná – dekret 40, zveřejněný o pět měsíců dříve, nařídil demolici všech nepovolených staveb postavených po datu jeho vydání. Tato neformální zástavba se však musela naopak rozšířit, aby uspokojila potřeby velkého počtu kvůli válce vnitřně vysídlených osob. V článku Informal Settlements in the Syrian Conflict: Urban Planning as a Weapon Valérie Clerc vysvětluje, že dekret 66 usnadňuje odstraňování slumů a uskutečnění stavebního programu, který byl vypracován před válkou.[6] Tato a další podobná legislativa prosazená během války byla určena k tomu, aby napomohla „racionalizaci“ ničení a usnadnila vyhošťování lidí a zabírání pozemků. Od roku 2012 byla ubytovací kapacita neformálních osad v Homsu, Damašku, Aleppu, Dará a v Derezoru, včetně jejich veřejných prostor a základní infrastruktury (vodohospodářská, zdravotní, vzdělávací zařízení a zařízení pro výrobu elektřiny), částečně nebo úplně zničena pozemním a leteckým bombardováním.

Válka a trh s nemovitostmi

Podle Valérie Clerc se dekret 66 a znovuzahájení Detailed Studies režimem na podzim roku 2012 řídily geostrategickou logikou.[7] Oblasti, které jsou podle záznamů HRW ničeny, vzhledem ke své strategické a dobře obchodovatelné poloze skutečně disponují velkým potenciálem pro rozvoj trhu s nemovitostmi. Podle Vignal lemují zničené oblasti v damašských čtvrtích Džobar a Kabun významnou dálnici vedoucí do Homsu a Aleppa, zatímco ve čtvrti al-Mezzeh byla již při jižním okraji vojenského letiště navržena zástavba zahrnující luxusní obytné domy.[8] V tomto ohledu se zdá, že byl dekret 66 reakcí na nedostatek volných pozemků pro potenciální investory, a to jak v městských, tak příměstských oblastech. Zájem o tyto lokace, tedy plochy neformálních čtvrtí s výhodnou polohou, začal růst v letech 2005–2009 v souvislosti s modernizací nemovitostí v Sýrii,[9] což vedlo k záplavě projektů revitalizace. Leïla Vignal uvádí, že „válka v Sýrii dává příležitost k využití vojenské situace k maskování či prosazování jiných zájmů. Takovou příležitost mohou poskytnout i demolice či hromadná vysidlování populace a vyprazdňování městských obytných oblastí.“[10]

Trh s nemovitostmi je skutečně jedním z klíčových prvků války v Sýrii. Režim prostřednictvím veřejné politiky územního plánování a investic touží demonstrovat kontinuitu kapitálu navzdory probíhající válce. V prosinci 2011 předložilo Ministerstvo dopravy při 7. Fóru pro trh investic do turismu potenciálním investorům 40 projektů a v lednu 2012 režim oznámil výstavbu 25 průmyslových měst a 180 nových investičních projektů. V tomto směru Asad nevnímá ničení jen jako způsob, jak perzekvovat své odpůrce, ale také jako prostředek realizace rozsáhlých projektů na ukradené půdě, které naplní jeho vizi homogenní Sýrie sloužící výhradně jeho klanu. Tyto vylidněné pozemky jsou skutečně vyhrazeny pro Asadovy příznivce, jako je Rami Machlúf, Asadův bratranec a majitel realitní společnosti Cham Holding, který už má prsty v damašských oblastech vymezených dekretem 66, ale zejména v těch oblastech, které se táhnou od dálnice al-Mezzeh až ke čtvrti Kafr Susa. V srpnu 2015 pak syrská vláda oznámila přijetí opatření pro rekonstrukci Bábá Amr v souladu s již zmíněnými předválečnými plány Homs Dream, podle kterých by na místě zničených oblastí měly vyrůst moderní obchodní domy, mrakodrapy a parky. Projekt probíhal pod vedením Ijáda Gazala, bývalého guvernéra Homsu, který uprchl se země na začátku revoluce v roce 2011, po demonstracích, které požadovaly jeho odstoupení kvůli plánům, jež byly i před válkou spojeny se zabavováním pozemků, nuceným vysidlováním a demolicemi. Gazal údajně uprchl s kufry peněz, které mu Asad daroval, a stal se partnerem ve stavební společnosti se sídlem ve Spojených arabských emirátech s trefným názvem Cartel Group. Tato společnost bude pravděpodobně řídit „velký turistický projekt v hlavním městě“, jak odhalila média po Gazalově návratu do Sýrie v roce 2012.[11] V červenci 2014 Talál al-Barází, Gazalův nástupce v úřadu guvernéra Homsu, který sám vlastní několik realitních společností, předložil městské radě Homsu návrh na „rekonstrukci čtvrtí Bábá Amr, as-Sultaníje a Džobar“[12] a prosazoval, aby byla Bábá Amr dodatečně zahrnuta mezi oblasti v dekretu 66. Al-Barází je navíc partnerem Asada a Machlúfa v několika nových realitních společnostech, které byly zřízeny právě pro trh s rekonstrukcemi, například ve společnosti al-Bawadi založené během války v roce 2012.

Budoucí rozvoj v Bábá Amr proběhne za cenu několika z nejkrvavějších bitev a smrtících obležení syrským režimem a ozbrojenými silami hnutí Hizballáh v letech 2012 a 2013. Intenzivní třítýdenní ostřelování v únoru 2012 zničilo minimálně 640 budov a zanechalo po sobě přinejmenším 950 kráterů v otevřených oblastech.

Destrukce podél strategických os, Qaboun/Jobar, Damašek, 2017. Foto: Lynda Zein
Destrukce podél strategických os, Al-Mezzeh, Damašek, 2017. Foto: Lynda Zein

 

Válka jako nástroj (re)konstrukčního průmyslu

Nacházíme se v situaci, kdy je rekonstrukce Sýrie v rukou těch, kteří nesou zodpovědnost za její ničení. Toto „rekonstrukční“ úsilí je ve skutečnosti hlavní motivací války a určuje její strukturální logiku. Podezření, že oblasti, které jsou cíleně bombardovány, jsou vyhrazeny pro budoucí rozvoj režimem a jeho spojenci, potvrzují také různé smlouvy uzavřené během války pod záminkou „obnovy“. Trh vázaný na přestavbu je tedy neoddělitelnou součástí této válečné ekonomiky. Samotná myšlenka, že „rekonstrukce“ měst proběhne podle plánů vypracovaných před válkou bez jakéhokoliv ohledu na traumata a masakry, které se v ní odehrály, je přinejmenším necitlivá. Ještě pozoruhodnější ovšem je, že pokud budou tyto projekty v poválečné situaci vůbec realizovatelné, bude to znamenat, že režim již od začátku počítal s tím, že bude mít k dispozici plochy ve stavu tabula rasa.

Spojenci režimu, íránská a ruská vláda, mají možnost válku proměnit v obchodní příležitost, jelikož k destrukci přispívaly, a tedy připravily půdu pro budoucí stavební projekty. Některé smlouvy již byly uzavřeny, jako například ta z května 2014 mezi syrskou developerskou firmou Real Sorab a íránskou stavební společností Pars Garima. To potvrzuje komentář bývalého syrského premiéra Waela al-Halkího, že soukromý sektor Íránu bude „partnerem rekonstrukce“.[13] Není náhodou, že se íránská ambasáda nachází vedle dálnice v al-Mezzeh, kde probíhají jedny z nejintenzivnějších spekulací s nemovitostmi v zemi. Ruské společnosti taktéž získaly smlouvy v hodnotě téměř miliardy dolarů.

Basateen al-Razi, satelitní snímky z roku 2011 a 2015. Zdroj: Google Earth, 2018

O roli tohoto „rekonstrukčního“ byznysu ve válce svědčí mnoho obchodních konferencí organizovaných vládou, jako například dvoudenní konference zaměřená na „Rekonstrukci Sýrie“, po níž následoval veletrh v Damašku v listopadu 2014. Socialistická strana arabské obrody (BASP) pořádala v Homsu 10. listopadu 2016 ekonomické fórum, paradoxně s názvem Homs: Od destrukce k rekonstrukci. V rámci fóra přednesl svou řeč také Husajn Arnús, ministr veřejných prací a bydlení, který nenuceně vyzdvihl význam soukromého sektoru v procesu výstavby spočívající v přípravě realitních projektů a pobídl cizince k tomu, aby investovali v Sýrii.

Vedle mnoha oportunistů, kteří si přišli nárokovat svůj kus výhry, se jako další znepokojující aspekt rekonstrukcí ukazuje také spolupráce režimu s Organizací spojených národů. Na konci roku 2013 trval guvernér Homsu al-Barází během jednání se zástupci OSN na tom, že by vláda neměla za rekonstrukci zodpovídat sama a že od mezinárodního společenství očekává pomoc. V srpnu 2016 se v rámci projektu obnovy podporovaném OSN začaly odstraňovat sutiny ve čtvrti Džuret al-Šaja v Homsu. Ačkoliv byly tyto události později označeny za úsilí znovu postavit to, co bylo zničeno v důsledku teroristických útoků, dotyčná čtvrť byla ve skutečnosti z velké části zničena a vylidněna vládním bombardováním během téměř dvouletého obléhání Starého města. Jak tvrdí Vignal, „britská NNO Action on Armed Violence zdokumentovala dvanáct nejvíce používaných typů zbraní v Sýrii. Zdůrazňuje, že bombardování pomocí letadel, vrtulníků a větších raketových střel je pouze v rukou vojenských složek režimu.“[14] Ani krvelačný Daeš (IS) by nebyl schopen přivést Sýrii do tak dezolátního stavu.

Jakákoliv spoluúčast na budoucích projektech rekonstrukce v Sýrii bude tedy silně problematická – spolupráce s režimem přidá na věrohodnosti falešnému argumentu, že ničení a masakry nebyly a nejsou páchané hlavně Asadovým režimem, a dovolí vládě, aby se prostřednictvím svých programů obnovy legitimizovala jako spolupracující, neutrální politický orgán.

Promo video pro projekt Marota City, 2018. Zdroj: Damascus Cham Holding Company
Promo vizualizace pro projekt Marota City, 2018. Zdroj: www.marotacity.sy
Promo vizualizace pro projekt Marota City, 2018. Zdroj: www.marotacity.sy

Demografické proměny skrze destrukci a (re)konstrukci

Vylidněné oblasti jako Džuret al-Šaja, odkud byl během „přesunu obyvatelstva“ zprostředkovaného OSN v roce 2014 násilně vysídlen zbytek obléhané populace, představují jeden z hlavních problémů války v Sýrii. Jestliže se OSN podílí na režimní „rekonstrukci“ oblastí, které byly záměrně zmasakrované, zničené a vylidněné právě tímto režimem, uznává tím válečné zločiny. Předjednané bombardování existující zástavby decimuje místní populaci, převážně sunnitské muslimy, což vede k devastaci vlákna sociální struktury, údajně za účelem potlačení povstání. Až ale v budoucnu proběhne přestavba, zbývajícím původním obyvatelům nebude umožněn návrat, protože jejich bývalé domovy budou obývány či okupovány obyvateli novými.

Více informací o státem řízené demografické rekonstrukci oblastí, které dříve obývali sunnitští muslimové, lze najít ve zprávách, jako je No Return To Homs (únor 2017) organizace PAX,[15] Silent Sectarian Cleansing (květen 2015) organizace Naame Shaam[16] či Local Truces and Forced Demographic Change in Syria (leden 2017) organizace The Day After.[17] Destrukce a následné projekty obnovy v syrských urbánních oblastech jsou prováděny za účelem proměny jejich demografického složení. Podle těchto zpráv z map skutečně mizí převážně regiony dosud obývané sunnity.

Demonstrace v Homsu, 2011. Zdroj: SyriaMapSupport

Podle zprávy organizace PAX vláda do června 2012 získala částečnou nebo úplnou destrukcí rozsáhlé části Homsu.[18] Kromě křesťanské čtvrti Hamidíja šlo o více než tucet čtvrtí s převážně sunnitským obyvatelstvem, jako je např. Bábá Amr, Karm al-Zejtun, Džib al-Džandálí, Hej Ašera, Báb Sibá, Maridža, Der Bálba či Bajada. Většina z nich se nacházela na hranici s oblastmi obydlenými zejména alavity. Obvod výše zmíněného projektu Homs Dream, který se, jak již bylo řečeno, zřetelně blížil půdorysu následně zničené lokality, odpovídá území, na nichž se dříve rozkládaly čtvrti hustě osídlené sunnitským obyvatelstvem. Projekt navíc nezahrnoval přeměnu žádné z oblastí s alavitskou majoritou. Zdá se, že konflikt poskytl vládě prostřednictvím zničení civilních oblastí příležitost a nástroje k tomu, aby mohla uskutečnit a urychlit své předválečné projekty městské přestavby, jejichž cílem bylo proměnit demografické složení Homsu. Oblasti s převážně alavitskou populací jsou stále obydlené a z velké části netknuté, až na nominální škody způsobené střelbou opozice, zatímco sunnité byli a jsou v těchto místech nuceni k odchodu. Sunnitské obyvatelstvo mimo to převažuje i ve většině slumů, na které se zaměřuje dekret 66.

Tomu, že je ničení sunnitských oblastí součástí státního plánu proměnit demografické složení syrských měst, nasvědčují i další okolnosti. Režim uplatňuje různé taktiky, jak znemožnit vysídleným sunnitům návrat do jejich původních domovů. Zatímco čtvrti se sunnitskou většinou, jako jsou Bábá Amr a Chaldíja, jsou stále městy duchů a přístup do nich je omezen, čtvrť Hamidíja s dominantní křesťanskou populací je jednou z mála, kde byl lidem povolen návrat zpět, a to především díky rychle probíhajícím projektům obnovy OSN. Čtvrť Báb al-Húd, rovněž převážně sunnitská, byla během rekonstrukce Starého Homsu opomenuta, ačkoli je strategicky jednou z nejdůležitějších. Tato diskriminační selekce jen podporuje myšlenku, že je proces rekonstrukce využíván k tomu, aby mohli být vysídlení sunnité zbaveni práva na návrat. Taktéž nová legislativní opatření vytvářejí překážky zabraňující lidem vrátit se domů. Extrémní rabování domovů nuceně vysídlených rezidentů (při němž je rozebíráno například i potrubí staveb), pokračuje i po konci obléhání, což nasvědčuje tomu, že zde již původní obyvatelé nejsou vítáni.

Snímek z promo videa pro rozsáhly městský rozvojový projekt Homs Dream pro městskou samosprávu Homs (klient), ArtWareCorp (produkční filmu), 2010.
Snímek z promo videa pro rozsáhly městský rozvojový projekt Homs Dream pro městskou samosprávu Homs (klient), ArtWareCorp (produkční filmu), 2010.

Vedle ničení a vysidlování napomáhá procesu vládního demografického inženýrství také násilná perzekuce vyhnaných obyvatel v okamžiku, kdy se ocitnou na okraji Homsu. Zelené vládní autobusy, které se používají k odsunu obyvatel, se staly symbolem režimní strategie „vzdát se nebo hladovět“. Více než 100 000 lidí bylo uvězněno ve čtvrti al-Waer v Homsu během obléhání v roce 2013. Najít si nové útočiště však bylo odepřeno i těm, kdo se pokusili utéct jinam – například v malém městě Dajr Atíja vládní síly odepřely vstup těmto tzv. vnitřně vysídleným osobám, což OSN označilo za zločin proti lidskosti. Vysidlování, obléhaní a další perzekuce ukazují, že konečným cílem režimu je vyhnat lidi ze země a zabránit jim v návratu. Zpráva organizace PAX tvrdí, že syrská vláda využila Homs jako modelový příklad, vzhledem k tomu, že „opakovaně uplatňuje ten samý vzorec obléhání, hladovění, ničení a přemisťování napříč zemí.“[19] Témuž vzorci byly bohužel v srpnu a v prosinci 2016 podrobeny Darája, předměstí Damašku a jedna z oblastí zmíněných v dekretu 66, a východní Aleppo.

Pomocí analýzy rozmístění čtvrtí zasažených válkou a podrobného zkoumání projektů rekonstrukce můžeme zjistit, co je ve válce v Sýrii v sázce. Podobně jako prezidentův otec Háfiz al-Asad, který využil politické nepokoje jako záminku k masakru tisíce civilistů ve městě Hamá v roce 1982, využívá politická strana Baas Asadovy rodiny probíhající válku k tomu, aby se přiblížila svému historickému cíli, tedy dosažení homogenní Sýrie. Údajně sekulární stranu dosud podpořilo několik západních zemí, které tak napomohly koncentraci moci do rukou zvolené menšiny, jejímž úmyslem je ovládnout většinu. Přijdeme-li na to, kdo již k této destrukci přispěl a kdo to zamýšlí, přiblížíme se odhalení širších geopolitických spojnic v rámci tohoto konfliktu. Architekti spolupracující na těchto vládou smluvených projektech by měli mít na paměti, že toto budoucí městské prostředí umožní etnickou čistku převážně chudých sunnitských občanů a stane se dalším nástrojem režimní kontroly, segregace a útlaku obyvatelstva.

Stejně jako byla pulzující syrská revoluce potlačena jedním z nejkrvavějších zásahů 21. století, budou zřejmě i rekonstrukce a budoucnost země odpovídat chamtivosti diktatury.

Foto z protestu na náměstí v Homsu před masakrem, 19. Duben 2011. Foto: Associated Press
Snímek z promo videa pro rozsáhly městský rozvojový projekt Homs Dream pro městskou samosprávu Homs (klient), ArtWareCorp (produkční filmu), 2010.

Dodatek (říjen 2018)

Od doby, kdy byl tento článek publikován v časopise The Funambulist, patrimoniální režim dále rozšířil svůj aparát k zabírání pozemků a rozvíjel se rovněž lukrativní obchod s „rekonstrukcemi“ ve prospěch několika kumpánů a zemí spojených s Asadovou rodinou.

V srpnu 2017 prohlásil Asad při zahájení konference Ministerstva zahraničních věcí, že ačkoliv Sýrie opravdu přišla o svoje mládí a infrastrukturu, na oplátku získala zdravější a homogennější společnost, doslova. Zdůraznil, že „soudržnost společnosti je nyní skutečností.“[20]

Za „homogenitu“ společnosti, o které Asad mluví, zaplatila země více než 400 000 životů a dosud 6 miliony uprchlíků. Aby této uměle vytvořené „homogenity“ dosáhla a dále upevnila svou moc ovládáním a sebeobohacováním, využívá vláda územní legislativu k vyvlastňování majetku, čímž cíleně brání návratu té části obyvatelstva, která režim odmítá.

V dubnu 2018 začal platit zákon č. 10, považovaný za rozšíření dekretu 66 platného na celostátní úrovni, který syrské vládě umožňuje udělovat smlouvy o „rekonstrukci“ národním a mezinárodním investorům prostřednictvím nově vymezených zón přestavby. Tyto zóny jsou prohlašovány za místní správní jednotky (LAU, z angl. „local administrative unit“), což vede k nutnosti nově registrovat příslušná vlastnická práva. Aby majitelé získali odškodnění v podobě podílů v regulačních zónách, musí prokázat své vlastnické právo ve lhůtě 30 dnů od data vymezení zóny ve specifickém procesu. Když tak neučiní, je majetek vyvlastněn režimem bez patřičné náhrady.

Bez ohledu na to, že před začátkem revoluce žilo 40 % obyvatel v neformálním bydlení, považují právníci tento zákon za legitimizaci vykrádání občanského majetku, zvláště vezmeme-li v potaz, že pro uprchlíky a 6,6 milionů vnitřně vysídlených osob, které byly donuceny opustit své domovy a mnohdy přišly o doklady o majetku, bude těžké své vlastnictví prokázat nebo se dostavit k registraci.

Ve studii z července 2017 s názvem Destruct to Reconstruct: How the Syrian Regime Capitalises on Property Destruction and Land Legislation popisuje Džihád Jazigi, jak režim ničil a falšoval majetkové záznamy, aby mohl majetek zabavit a přerozdělit skupinám, které jsou režimu nakloněny.[21] V červenci 2013 se centrální katastrální úřad města Homs – jediná budova v zabezpečené části města – skutečně stal cílem režimního bombového útoku, a mnohé doklady o místních vlastnických právech tak byly zničeny.

Dalším aspektem tohoto zákona jsou byrokratická opatření: aby mohl vznést nárok na svůj majetek, může občan dopisem zplnomocnit někoho, kdo za něj bude jednat, byl-li vysídlen. Tento dopis však musí být potvrzen bezpečnostními službami. Obhájce lidských práv Michel Chamms prohlásil, že tento zákon upírá vlastnické právo veškerým odpůrcům režimu i až 1,5 milionu Syřanů, po nichž dnes státní orgány „pátrají“. Německý vládní politik pak vyjádřil obavu, že je zákon č. 10 určen k tomu, aby mohl být majetek uprchlíků vyvlastněn.

Díky plánům rozvoje vyvlastněných oblastí, jež byly popsány v dekretu 66, již dnes víme, jak budou tyto zabavené pozemky obsazeny. Jedním z nejznámějších příkladů je strategická oblast Basatín al-Rází mezi al-Mezzeh a Kafr Súsa v Damašku, kde výstavba již značně pokročila. V rámci tohoto projektu, formálně zvaném Marota City a neformálně Projekt 66, realizovaném zmíněnou společností Cham Holdings, bude postaveno 12 000 bytových jednotek, výškové domy, obchodní dům, park, školy a restaurace. V únoru minulého roku oznámila společnost, ve které je Rami Machlúf hlavním podílníkem, že naváže partnerství s bankou Al Baraka. Ředitelem této banky je Muhammad Halábí, dříve jeden z ředitelů Syrské mezinárodní islámské banky, na kterou byly na začátku války uvrženy mezinárodní sankce za účast na šíření zbraní hromadného ničení a dalších válečných zbraní. Další mocný podnikatel zapletený v projektu Marota City je Sámer Foz, mimo jiné majitel ocelárny v Homsu, která se bude s největší pravděpodobností významně podílet na získávání stavebního materiálu, tedy klíčové složce tohoto „rekonstrukčního“ průmyslu. Jeho společnost Aman group tento rok sponzorovala mezinárodní veletrh v Damašku. Tyto veletrhy, z nichž poslední proběhl v říjnu 2018, se zaměřují na získávání mezinárodních partnerů pro „rekonstrukční“ průmysl. Sámer Foz je tedy pro režim důležitým aktérem, jelikož byl sankcí ušetřen: tvrdí, že investuje do průmyslových odvětví, které nemají s vojenskými záležitostmi režimu nic společného.

V dubnu 2017 EU prohlásila, že se na rekonstrukci nebude podílet, „dokud nebude komplexní, reálná a inkluzivní politická změna v plném proudu.“[22] Těžko říct, jaký mají tyto sankce či opatření na syrský nepotický kapitalismus účinek.

Zdá se, že obyvatelé země, jejichž počet klesl oproti roku 2011 na polovinu, se k budoucnosti země vyjádřit nemohou. Území Sýrie je dnes navíc roztříštěno převážně na zóny „znovudobyté“ režimem, strategická území ovládaná USA a IS, Kurdy osvobozenou Severní Sýrii a oblasti obsazené rebely.

Jak konstatuje Leïla Vignal ve své práci z července 2017 s názvem The changing borders and borderlands of Syria in a time of conflict, je důležité si připomínat, že revoluční hesla dodnes zaznívající napříč Sýrií volají po svobodě a jednotě všech Syřanů.[23] Zatímco v minulosti byly domovem této populace převážně neformální osady na hranicích syrských měst, dnes rozprostřené uvnitř a vně Sýrie kvůli válce a v budoucnu kvůli projektům obnovy, zůstanou tito lidé teď také na okraji okolních zemí a Evropy.

Asadova rétorika teroristické hrozby je zneužívána k zabírání a negaci prostoru původních obyvatel. Jeho projev, jako nástroj propagandy, koresponduje s populistickým diskurzem mnoha evropských vůdců i s americkou válkou proti teroru, kterou USA rovněž zneužila k tomu, aby mohla na syrské území vyslat svých 2000 vojáků.

Když se člověk začte do kapitoly War as a City Builder v Mumfordově knize The City in History (1961), nemůže si nevšimnout, že bomby, nově vystavěné zdi a hranice jsou dnešním opevněním proti vyloučeným populacím.[24]


Lynda Zein je architektka a urbanistka. Ve své práci se zabývá problematikou dis-konstrukce (destrukce za účelem konstrukce), trhem s nemovitostmi, gentrifikací a kolektivní pamětí. Absolvovala magisterské studium architektury na University of Edinburgh ve Skotsku (2013) a na École Spéciale d’Architecture v Paříži (2015). Její diplomová práce s názvem Homs, our Cities of Stories zahrnovala digitální participativní mapu Homsu sloužící k archivaci, vyprávění a sdílení příběhů souvisejících s městem. Pracovala v různých architektonických a urbanistických ateliérech v Barceloně, Paříži a Praze. V současnosti přednáší urbanismus a městskou praxi na ARCHIP v Praze.


[1] Článek byl původně publikován v časopise The Funambulist XI (Designed Destructions), květen–červen 2017, https://thefunambulist.net/magazine/designed-destructions.

[2] Viz Human Rights Watch, Razed to the Ground. Syria’s Unlawful Neighborhood Demolitions in 2012–2013, 30. 1. 2014, https://www.hrw.org/report/2014/01/30/razed-ground/syrias-unlawful-neighborhood-demolitions-2012-2013, vyhledáno 25. 11. 2018.

[3] Leïla Vignal, Destruction-in-Progress: Revolution, Repression and War Planning in Syria, Built Environment XL, 2014, č. 3, s. 329, https://www.researchgate.net/publication/317619788_Destruction-in-Progress_Revolution_Repression_and_War_Planning_in_Syria_2011_Onwards, vyhledáno 25. 11. 2018.

[4] Naame Shaam, Silent Sectarian Cleansing. Iranian Role in Mass Demolitions and Population Transfers in Syria, květen 2015, s. 25, http://www.naameshaam.org/wp-content/uploads/2015/05/Silent_Ethnic_Cleansing_in_Syria_NaameShaamReport_ENGLISH_May20151.pdf, vyhledáno 25. 11. 2018.

[5] Vignal, Destruction-in-Progress: Revolution, Repression and War Planning in Syria (pozn. 3), s. 337.

[6] Valérie Clerc, Informal Settlements in the Syrian Conflict: Urban Planning as a Weapon, Built Environment XL, 2014, č. 1, s. 18, https://www.researchgate.net/publication/263145369_Informal_Settlements_in_the_Syrian_Conflict_Urban_Planning_as_a_Weapon, vyhledáno 25. 11. 2018.

[7] Ibidem, s. 16.

[8] Vignal, Destruction-in-Progress: Revolution, Repression and War Planning in Syria (pozn. 3), s. 337–338.

[9] Valérie Clerc – Armand Hurault, Property investments and Prestige Projects in Damascus: Urban and Town Planning Metamorphosis, Built Environment XXXVI, 2010, č. 2, s. 162–175, https://www.researchgate.net/publication/262874084_Property_Investments_and_Prestige_Projects_in_Damascus_Urban_and_Town_Planning_Metamorphosis, vyhledáno 25. 11. 2018.

[10] Vignal, Destruction-in-Progress: Revolution, Repression and War Planning in Syria (pozn. 3), s. 338.

[11] Viz Naame Shaam (pozn. 4), s. 32.

[12] Ibidem, s. 26.

[13] Ibidem, s. 33.

[14] Vignal, Destruction-in-Progress: Revolution, Repression and War Planning in Syria (pozn. 3), s. 328.

[15] PAX – The Syria Institute, No Return To Homs. A Case Study on Demographic Engeneering in Syria, 21. 2. 2017, https://www.paxforpeace.nl/publications/all-publications/no-return-to-homs, vyhledáno 25. 11. 2018.

[16] Vize Naame Shaam (pozn. 4).

[17] The Day After, Local Truces and Forced Demographic Change in Syria, leden 2017, http://tda-sy.org/en/content/215/277/latest-news/local-truces-and-demographic-change-in-syria, vyhledáno 25. 11. 2018.

[18] Viz PAX – The Syria Institute (pozn. 11), s. 20–24.

[19] Ibidem, s. 49.

[20] H. Sabbagh – M. al-Frieh – H. Said, President al-Assad: Everything related to the destiny and future of Syria is a 100% Syrian issue, unity of Syrian territory is self-evident and not up for debate, SANA (Syrian Arab News Agency), 20. 8. 2017, https://sana.sy/en/?p=112238, vyhledáno 26. 11. 2018.

[21] Džihád Jazigi, Destruct to Reconstruct: How the Syrian Regime Capitalises on Property Destruction and Land Legislation, Berlín 2017, http://library.fes.de/pdf-files/iez/13562.pdf.

[22] Supporting the future of Syria and the region: co-chairs declaration, European Council, 5. 4. 2017, https://www.consilium.europa.eu/en/press/press-releases/2017/04/05/syria-conference-co-chairs-declaration/.

[23] Leïla Vignal, The changing borders and borderlands of Syria in a time of conflict, International Affairs XCIII, 2017, č. 4, s. 809–827, https://www.chathamhouse.org/sites/default/files/publications/ia/INTA93_4_03_Vignal.pdf, vyhledáno 26. 11. 2018.

[24] Lewis Mumford, The City in History, New York 1961.