O čem mluvíme, když mluvíme o odcizení

Aktuální výstava Antarctica. Exhibition on Alienation (Antarktida: Výstava o odcizení) ve vídeňské Kunsthalle se věnuje tématu odcizení, které podle kurátorů Vanessy Joan Müller a Nicolause Schafhausena úzce souvisí s vývojem společnosti v kontextu prohlubující se neoliberální krize. Veronika Sellnerová ve své recenzi popisuje, jak konkrétně pracují s tímto pojmem a stavem ve svých dílech současní umělci. Akcentuje mimo jiné i zastoupení převážně novomediálních děl – tedy fotografie a videa –, která díky svému masovému rozšíření odkazují k současné krizi obrazové reprezentace. 

O čem mluvíme, když mluvíme o odcizení

V rozličných disciplínách je pojem odcizení (alienation) vykládán různými – někdy i protichůdnými – způsoby. Můžeme diskutovat o odcizení, absenci a neschopnosti vytvoření vazby, separaci, vzdálení, strategii nebo emancipaci. Antarctica. Exhibition on Alienation (Antarktida: Výstava o odcizení) ve vídeňské Kunsthalle o zkušenosti odcizení přemýšlí v kontextu současného umění a skrze jeho snahu o zachycení „slábnoucího afektu v době konzumerismu“. Pokouší se tedy uchopit odcizení jako distanci od vlastních emocí pod vlivem neoliberální ideologie. Její název byl inspirován konceptem Antonioniho snímku Antarctica z šedesátých let o antarktických ledovcích přibližujících se kontinentům rychlostí tří milimetrů za rok.

Dramaturgicky se Kunsthalle Wien snaží ve svém výstavním i edukačním programu poukazovat na aktuální otázky a poskytuje prostor politické diskusi o možném (budoucím) vývoji společnosti. Současný ředitel galerie – a společně s Vanessou Joan Müller i kurátor této výstavy – Nicolaus Schafhausen se často ve svých výstavních projektech tematicky pohybuje kolem vlivu rozvoje technologií a neoliberalismu na společnost. U některých výstav můžeme vypozorovat i snahu o rozpravu nad politickými a ekonomickými implikacemi výše zmíněných stavebních kamenů současnosti, nicméně právě ta z velké části na Výstavě o odcizení chybí. Teze zůstávají napůl nedořečené a nahrazují je četná teoretická východiska, která ale spíš než k odpovědi na otázky slouží k ukotvení děl do širší teoretické základny.

Téma odcizení je na výstavě reflektováno v různých souvislostech – sociálních (Joanna Piotrowska, Jana Schulz), urbanistických (Ingel Vaikla) –, ale rezonuje i v dílech poetičtějších (Peter Wächtler) či dystopických (Viltė Bražiūnaitė, Tomas Sinkevičius). Došlo však i na problematizaci autorství (Hanne Lippard), stejně jako na vztah médií k realitě a způsoby její reprezentace (Thibaut Henz) nebo na otázku současných pracovních podmínek (Isabella Fürnkäs, Burak Delier). To, co lze vyčíst z doprovodného textu, jsou především hesla obecnějšího charakteru, která napomáhají obecné kontextualizaci, ale zároveň patří mezi opakované a navzájem provázané symptomy modernity – radikální individualizace, sekularizace, industrializace nebo rostoucí vliv technologií. Pokud se na výstavu podíváme jako na výrok, nejspíše nebudeme mít důvod tvrdit, že se jedná o výrok nepravdivý. Zmapování projevů je v podstatě dostačující. Zároveň se ale nelze zbavit myšlenky, že spíše než se dívat na díla, která fenomén odcizení reflektují, by stálo za to zamyslet se nad tím, jak se dá s tímto fenoménem naložit, k čemu může být užitečný a jaké strategie zvolit, abychom míru působení a přizpůsobování se (příčinám) odcizení mohli proměnit v alespoň částečně aktivizující.

Nejvíce zastoupenými médii výstavy jsou fotografie a film. Není náhodou, že se kurátoři rozhodli pro média současné reprezentace, pro koncentrování divácké pozornosti na obraz. Výstavní prostor Kunsthalle není pro výstavu nijak specificky pozměněn, jen uzpůsoben množství promítaných snímků a fotografií, které byly většinou pověšeny v rámech na stěnách. Za bližší přiblížení stojí instalace Isabelly Fürnkäs, které byl vybudován v galerii vyhrazený prostor připomínající skleník. Uvnitř běží projekce videa In Ekklesia a před promítacím plátnem je rozsypán kinetický písek. Video se dotýká setkání stroje a člověka, které spojuje vykonávání repetitivní činnosti. Záběry na stroje v továrně při práci, kterou dříve zastával člověk; záběr na lidi, kteří tančí na party; obojí zapletené v nekonečné smyčce, útržkovitě pospojované. Fürnkäs tematizuje automatizaci a volný čas jako dvě provázané skutečnosti. Snaží se poukázat na společnost, která se místo k diskusi uchyluje k cyklům opakujících se aktivit, simultánně probíhajících za stejného rytmu. Videem náhodně problikávají kresby, jež mu přidávají na citovém zabarvení, mnoho z nich odkazuje ke zklamání a smutku. Zda mají tyto emoce původ v pomyšlení na automatizovanou budoucnost, malou vůli společnosti ke konstruktivní diskusi, plýtvání časem, nebo se spíše vztahují k politickým implikacím rytmu binární polohy práce–zábava a její budoucnosti, nechává autorka na vlastní interpretaci diváků.

Výstava zkoumá téma odcizení z perspektivy přítomnosti. Neobjevují se zde prvoplánové, nucené, ale ani jazykově ustálené pokusy o načrtnutí strategií, jak s odcizením naložit, nebo jej dokonce v budoucnu využít ku prospěchu věci. Dostáváme se spíše na úroveň horizontů, za kterými se v dáli rozprostírají horizonty nové, a cesty, které k nim vedou, jsou složeny z kolektivismu, solidarity, lásky, péče, udržitelného rozvoje, emancipace, rovnosti. To, co na výstavě máme možnost zhlédnout, jsou na první pohled právě symptomy současné úrovně odcizení na společenské, potažmo individuální úrovni; dejme tomu, že se jedná právě o symptomy modernity, které byly zmíněny výše. Stejně, jako se snažíme objevovat další horizonty (které ale výstava sama od sebe divákovi nenabízí), můžeme postupně nalézat i další vrstvy děl, ze kterých, když je správně zkombinujeme, může nakonec vzniknout poměrně obstojná mozaika způsobů odcizení napříč kontexty.

Například díla Bucka Ellisona se zabývají teorií citové vazby malého dítěte k rodičům a dalším blízkým, konkrétně dvě fotografie jsou věnovány tzv. „vyhýbavé vazbě“ (Mama). Na základě poznatků o vývojové psychologii se dále dílo rozvíjí v rámci těchto kategorií, které úzce souvisí s chováním nejbližších rodinných příslušníků a jejich vlivem na individuálního jedince, který se kvůli tomu již od dětství učí odcizovat se svým emocím, což má za výsledek vysokou míru závislosti na uznání a ujištění od ostatních. Při úzkostné vazbě se může v pozdějším věku projevit zvnitřnění stresu a napětí, které je koncentrované v oblasti vztahů, především intimních. Vyhýbavá vazba se dále promítá do problémů s intimitou a závazky. Na dalších dvou fotografiích znázorňujících idylické vánoční rodinné portréty přibližuje Ellison rodinu coby jednu z cest, kterou se můžeme jako jedinci vydat. Zdůrazňuje, podobně jako dílo Jana Hoefta, které bude popsáno níže, možnost volby vázanou na sociální konstrukci, ale také její klamavé zdání. Pro všechny čtyři fotografie je přitom typická reklamní estetika, ze které čiší hon za dokonalostí; poukazuje přitom i na to, co na fotografiích nenajdeme: rozdělení sociálních skupin, nerovnoměrnost sociálního a kulturního kapitálu. Zároveň tak vyjevuje neoliberální logiku nové střední třídy orientované na výkon, efektivitu, udržitelnost ekonomického růstu a jedinečnost.

Když už se věnujeme aspiracím a žádostivosti, které se v současné době staly pro určité socio-ekonomické vrstvy standardními díky jejich internalizaci na úrovni jednotlivců, obrátíme se k dílu Jana Hoefta I Feel You. To se věnuje problematice architektury, urbanismu a bydlení právě na pozadí vnitřního konfliktu a boje s jakýmsi zvnitřněným předurčením dříve či později začít obývat prostory brzy dokončeného developerského projektu rezidencí. Instalace sestává z několikametrového billboardu s vizualizací konkrétní rezidence a několika „prototypními“ rezidenty, již jsou plni pochybností o své vlastní soudržnosti s tímto typem fungování a kterým z této úzkostlivé nejistoty a pocitu nepatřičnosti stékají slzy po tváři.

Na výstavě můžeme sledovat obecnou rovinu obrazového obratu nebo lehce manipulovatelné reprezentace reality, zrcadlení a zprostředkování světa kolem nás, stejně jako nás samých; vzdalování se od skutečného. Co ale vystavená díla pronásleduje, je v některých případech až explicitní krok o několik let zpět, vstříc reklamní nablýskané a čisté estetice, kterou tematizovalo Berlínské bienále v roce 2016. A co víc, i přes „elegantní řešení“ zúžení médií – analogová, digitální fotografie, film a v případě šestikanálové zvukové instalace Anonymities Hanne Lippard samotný zvuk –, které umožňuje oscilaci mezi tématy, jež se všechny odcizení v konečném důsledku týkají, chybí na výstavě silnější kritická nástavba s upřenějším pohledem v dál. „Všichni jsme odcizení – ale bylo tomu někdy jinak?“[1]

[1] Laboria Cuboniks, Xenofeminism. A Politics for Alientation, 0x01, dostupné online na: http://www.laboriacuboniks.net/#firstPage.

Viltė Bražiūnaitė / Tomas Sinkevičius, Burak Delier, Buck Ellison, Isabella Fürnkäs, Eva Giolo, Thibaut Henz, Jan Hoeft, Hanne Lippard, Joanna Piotrowska, Jeroen de Rijke / Willem de Rooij, Jana Schulz, Andrzej Steinbach, Ingel Vaikla, Peter Wächtler, Ian Wallace, Tobias Zielony / Antarctica. An Exhibition on Alienation / kurátoři: Vanessa Joan Müller, Nicolaus Schafhausen / Kunsthalle Wien / Vídeň / 25. 10. 2018 – 17. 2. 2019

Foto: Jorit Aust