Doktorské studium výtvarných umění: nesmysl, nebo šance?

Milena Bartlová komentuje současnou situaci studentů doktorandského studia výtvarných umění. V čem spočívají obtíže, na které umělecký výzkum naráží? A jaký je přínos doktorandského studia pro dané vysoké školy a akademie? Bartlová se v následujícím příspěvku zamýšlí jak nad těmito otázkami, tak také nad tím, co přináší tento typ studia samotným umělcům a umělkyním a jak pomáhá prohloubit jejich vlastní uměleckou praxi.

Doktorské studium výtvarných umění: nesmysl, nebo šance?

Postgraduální neboli doktorandské studium výtvarných umění funguje již druhé desetiletí, přesto je mnozí považují za nesmysl, ba hloupost. Přehlížení, odsudky, či aspoň posměšky zaznívají jak ze strany vědeckého studia dějin a teorie umění, tak i ze strany tvůrčích umělců a umělkyň. Standardy, koncepce a podoby doktorského studia se až do konce 20. století tradičně formovaly v tzv. akademickém studiu, tedy na univerzitách, případně ve specializovaných výzkumných ústavech, jakým je u nás Ústav dějin umění Akademie věd. Zároveň si akademické studium stejně tradičně zachovává opatrnou distanci od aktuálního uměleckého provozu a výzkumu současného umění. Tím se zabývají zpravidla spíše odborníci a odbornice, kteří působí přímo na uměleckých školách. Z druhé strany pak přetrvává představa o umělecké tvorbě jako o gestu jedinečné tvůrčí – v optimálním případě geniální – individuality, které z povahy věci nemůže mít nic společného s vědeckým výzkumem a jiným typem školení, než je vztah mistra (jen výjimečně mistryně) k žákovi či žákyni.

Považuji proto za jedinečnou příležitost, že jsem byla požádána o napsání článku, který se pokusí vysvětlit povahu a smysl doktorského studia výtvarných umění. Akademický obor dějin umění projevil zájem o umělecký výzkum již před několika lety, kdy se jedna ze sekcí 5. sjezdu českých historiků a historiček umění věnovala tomuto tématu pod vedením Zuzany Štefkové.[1]

Následující text bude mít skromnější ambice. Na pozadí formulace problémů, jež s pochopením smyslu uměleckých doktorátů máme, zkusím z pozice historičky umění, která se již osmý rok pedagogicky věnuje právě postgraduálně studujícím umělcům a umělkyním, vysvětlit jeho specifikum a dojít k úvaze o tom, jak uchopit umělecké doktoráty jako šanci nejen pro jednotlivé umělce, kteří ozdobí své jméno titulem a obohatí své CV, ale také pro společenství okolo současného umění a uměleckého školství. Budu se zde věnovat pouze jedné části uměleckého postgraduálního školství a uměleckého výzkumu, totiž oblasti výtvarných umění. V praxi se veškerá problematika řeší společně s vysokými uměleckými školami zaměřenými na hudbu, film a fotografii a performativní umění.[2]

Doktorské studium a udělování doktorského titulu v uměleckých oborech je nezbytnou součástí tzv. Boloňského procesu přeměny vzdělávacích soustav zemí Evropské unie. Stručně řečeno, vysoká škola může být vysokou školou a udělovat habilitace i profesury jen za podmínky, že v ní funguje postgraduální (doktorské) studium. Vzhledem k zavedení tohoto typu studia teprve před rokem 2000 je běžné, že školiteli se stávají umělecké osobnosti působící jako vedoucí ateliérů, které však samy doktorské studium neabsolvovaly. Intuitivně vědí, že jde pro doktorandy o příležitost dalšího rozvoje a pro ateliér o příležitost k obohacení výuky. Ne vždy je ale všem jasné, že doktorand/ka není další asistent/ka: pro postgraduální studující je podíl na výuce jen jednou částí náplně jejich činnosti.

Další problém spočívá v tom, že získání doktorského titulu výtvarných umění má jen minimální praktické využití. Představa, že by doktorát byl podmínkou k obsazení pedagogického místa na umělecké škole, se naštěstí zatím realizovala v Evropě jen výjimečně a byla by velmi nebezpečná pro budoucí rozvoj uměleckých škol. Nelze totiž zastírat, že celý koncept doktorátu založeného na uměleckém výzkumu není vhodný pro některé typy uměleckých osobností, a to zcela bez vztahu k jejich umělecké i pedagogické kvalitě. Motivací pro vstup do postgraduálního studia a práci v něm pro umělce samotné bývá nejčastěji zájem pokračovat v kontaktu se školou, případně s konkrétním vedením ateliéru. Je ovšem třeba zmínit i pragmatický rozměr motivace, jež souvisí s prekérními pracovními pozicemi, což je situace pro absolventy/ky uměleckých škol velmi typická. Doktorandské stipendium pro prezenční studium je navzdory recentnímu navýšení i nadále příliš nízké a postgraduální studující si musí vydělávat jinak. To vede k nedostatku času a soustředění na samotné studium a k častému prodlužování tříleté standardní doby studia. V kontrastu k doktorandům/kám v přírodních, technických a někdy i sociálních vědách nelze očekávat, že by se možnosti zvýšit stipendium z vlastních prostředků školy a doplnit je zaměstnáním v grantových projektech mohly v dohledné době rozšířit i na umělecké školy.

Třetí, avšak z praktického hlediska hlavní problém s doktorským studiem výtvarných umění spočívá ve věcné nejasnosti týkající se přiměřeného a uspokojivého poměru mezi praktickými a „teoretickými“ výsledky a výstupy. Zde vstupuje do situace další skupina, která si není jista tím, co vlastně umělecké doktoráty jsou, totiž historikové a historičky umění, kteří se podílejí na postgraduální výuce umění nebo na hodnocení jejích výsledků. Pro ně je problém opačný: všichni doktorské studium absolvovali, avšak byl to jiný typ, tzv. akademické studium, kdežto nyní je jejich úkolem napomáhat studujícím v tzv. moderním doktorátu, orientovaném na praxi.[3]

Vlastní náplní postgraduálního studia je umělecký výzkum. Je to výzkum orientovaný na praxi a realizovaný v praxi – v tom se liší od výzkumu v humanitních nebo sociálních vědách, realizovaného ve vědeckém textu, zatímco v našem případě je text zpravidla teoretickou součástí doktorátu vedle součásti praktické. Jiné obory na praxi orientovaného výzkumu jsou například části technických a lékařských věd. První variantou uměleckého výzkumu v oboru výtvarných umění (a architektury) je umělecká tvorba a její individuálně konkrétní realizace.[4]

Jeho cílem a výstupem je kreativní umělecký čin nedílně spjatý s reflexí a sdílením obecnějšího dosahu nabytých zkušeností. Jde o specifickou variantu poznávání, kdy se produkce nového vědění dosahuje uměleckou tvorbou. Druhá varianta uměleckého výzkumu – u nás typická zejména pro pražskou UMPRUM – je vyvíjení nových technologií pro architekturu, užité umění a design. V tomto případě není umělecká rovina disertačního projektu vyžadována.

Donedávna určovala kritéria hodnocení, a od nich se odvíjející pedagogický charakter postgraduálního studia výtvarných umění, bývalá akreditační komise ministerstva školství. Ta vycházela z toho, že na závěr je udělován týž titul PhD jako na univerzitách, a proto soudila, že povaha i kvalita výstupů musí být v uměleckém doktorátu srovnatelná s těmi, které vznikají na univerzitách v oborech zabývajících se uměním.[5]

To vedlo ke stavu, že dnes jsou na různých vysokých školách, které u nás poskytují postgraduální vzdělání v oboru výtvarných umění, různě nastavené parametry disertačních prací a na některých školách absolvují i výtvarní umělci a umělkyně obhajobou písemné disertace na teoretické nebo historické téma. I s ohledem na situaci v jiných zemích se však domnívám, že se situace bude vyvíjet směrem ke stavu, který se nám podařilo nastavit na UMPRUM. Kritériem pro získání doktorátu je v tomto případě úspěšná obhajoba disertační práce, která však má dvě plně rovnocenné části – praktickou a textovou. Je podstatné, že ani jedna nemůže být hodnocena samostatně. K jejich vytvoření směřují dvě linie studia, praktické a teoretické. Cílem praktické části doktorského studia, která se pod vedením vedoucího děje v ateliéru, je realizace dlouhodobě a soustavně připravovaného uměleckého díla/projektu nebo nového technologického postupu. Cílem teoretické části doktorského studia, kterou garantují konzultanti a společná teoretická výuka, zajišťované katedrou teorie a dějin umění, je naučit výtvarné umělce sebereflexi vlastní tvorby, recepci náročnějších textů a odstupu vyjádřeného schopností o své práci napsat delší odborný text, respektive výsledky svého výzkumu zprostředkovávat v pedagogickém procesu.

Do doktorského studia výtvarných umění mají být přijímáni pouze takoví uchazeči/ky, kteří nejen mají schopnosti a dovednosti příslušné kvalitní umělecké tvorbě. Musí být rovněž schopni a ochotni sebereflexivně o své tvorbě komunikovat a chápat, že cílem studia je primárně umělecký výzkum, a nikoli pouze realizace konkrétního díla/projektu. Hodnocení disertace zahrnuje nutně obě části, jak praktickou, tak i teoretickou (textovou). Častým problémem uměleckých škol, který zkresluje obecnější povědomí o jejich činnosti ve všech stupních studia, je skutečnost, že zatímco textové části kvalifikačních prací, včetně doktorských, jsou dostupné na internetu, dokumentace praktické části takto zpřístupněna nebývá (z banálního důvodu velkého objemu obrazových dat) a je zveřejňována pouze ve vytištěné podobě k nahlédnutí v knihovnách příslušných škol.

Jaké šance dnes v Česku poskytuje doktorandské studium svým absolventům/kám a jaký je jeho přínos pro instituce, které je poskytují, pro širší oblast světa umění, případně pro společnost jako celek? Získat doktorský titul kromě dobrého pocitu přináší umělcům a umělkyním sice neformální, ale v praxi reálně fungující upevnění vlastního postavení při získávání zaměstnání nebo jiné pracovní pozice a vyjednávání o jejich podmínkách. Umělecký výzkum, který se věnoval buď technologiím produkce anebo využití digitálních technologií pro uměleckou tvorbu (ve volném umění, uměleckém řemesle, grafice, designu i architektuře) poskytuje nositelům doktorátu velmi praktické kompetence pro další činnost a může vést i k úspěšným provozním patentům nebo jiné praktické aplikaci. Nejde však jen o takto přímočaré výsledky v praxi. Studium a hlavně výkon, vtělený do textové (tzv. teoretické) části disertace, podporuje sebevědomí umělců a umělkyň v praxi, kdy nemusí být odkázáni na idealistickou figuru „nepraktického umělce mimo tento svět“. Osvobozují se také do jisté míry od nadvlády teorie a historie umění. Vznikání komunity tvůrčích pracovníků, kteří kromě onoho „titulu za jménem“ disponují i sebevědomím a dovednostmi získanými při uměleckém výzkumu může napomáhat rozvoji možností sebe-organizace světa výtvarného umění, která je nezbytným předpokladem pro vyjednávání mimo struktury trhu s uměním. Konečně, ale určitě nikoli na posledním místě, pak na praxi orientovaný umělecký výzkum skutečně přináší nové poznání, kterého by se jinými cestami nedalo dosáhnout. Je to poznání vtělené (embodied) a zanořené v realitě (embedded), což dnes nesporně patří k nejdůležitějším směrům myšlení ukazujícím do budoucnosti.

[1] Kapitola V. Umělecký výzkum. In: Rostislav Švácha – Sabina Soušková – Anna Šubrtová (eds.), Věda a umění. Sborník z 5. sjezdu historiků umění, Olomouc 16.–18. září 2015. Praha: Artefactum 2017, s. 226–255.

[2] Aktivní je zejména AMU v Praze. Srov. k tomu Daniela Jobertová – Alice Koubová (eds.), Artistic Research : Is There Some Method? Praha 2018 a https://www.amu.cz/cs/studium/centrum-pro-doktorska-studia/306/ (vyhledáno 28. 11. 2018)

[3] Více k moderním doktorátům: Handbook for Supervisors of Doctoral Candidates http://eurodoc.net/superprofdoc

[4] V případě tvůrčích dvojic či týmů dosud legislativa neumožňuje společné hodnocení a trvá na individuálním pojetí umělecké tvorby.

[5] Tuto nežádoucí identifikaci a dosažení lepší diferenciace obou typů doktorátů by mohlo usnadnit udělování titulu ArtD namísto PhD (analogicky k BcArt a MgrArt). Ten byl u nás udělován do roku 2000 a je udělován v řadě evropských zemí včetně Slovenska. Nedávná snaha o návrat k této praxi narazila na stanovisko českých hudebních a divadelních uměleckých škol, které na titulu PhD trvají.

Ilustrace: David Přílučík