Artalk.cz

Agnieszka Wiśniewska: Když je hůř, může být ve skutečnosti lépe

V rámci Polských dnů v Ostravě proběhla v Galerii PLATO přednáška polské novinářky Agnieszky Wiśniewské, jež se také jako šéfredaktorka webu KrytykaPolityczna.pl zabývá současnou geopolitickou situací a její kritikou v rámci kultury a umění. V rozhovoru s Klárou Pelouškovou tato témata dále rozvíjí, nastiňuje současné dění v Polsku a tamní vztahy kulturních a vládních institucí. Pochopit tuto situaci a otevřít diskuzi o možnostech ji nějak ovlivnit se však zdaleka netýká pouze Polska, ale všech zemí, ve kterých převládá populismus a nacionalismus: „I ‚malá‘ témata tedy ve světle mimořádně problematické politické situace mohou nabývat silné významy.“

V jednom svém článku publikovaném na webu Political Critique píšete, že to, co označujeme za „občanskou společnost“, by se mělo proměnit v „politickou společnost“. Máte v kontextu aktuální politické situace v Polsku pocit, že k tomu dochází? Především pokud jde o sféru kultury?

Myslím, že ano. Nemyslím si, že by se něco takového stát mělo – ono už se to děje. Možná by bylo dobré připomenout kontext vzniku „občanské společnosti“ v 90. letech, kdy byl dominantním společenským narativem tzv. konec dějin. Lidé měli za to, že po přechodu ke kapitalismu a liberální demokracii bude Polsko konečně součástí západního světa a všechny naše problémy vyřeší volný trh. Tato neoliberální ideologie formovaná Miltonem Friedmenem a Chicago Boys byla i v Polsku velmi silně prosazovaná. Panovala představa, že volný trh zachrání zdravotnictví, školství, dopravu i všechno ostatní a že politici se budou věnovat výhradně politice. Říkalo se, že potřebujeme angažovanou společnost, ale ve smyslu občanské společnosti, která se zaměří na potřeby jednotlivců a místních komunit – tedy na řešení problémů, kterými se stát přestal zabývat. V posledních letech je ale čím dál tím víc patrné, že tento neoliberální systém nefunguje. Ekonomickou a sociální krizi následovala hnutí jako Occupy Wall Street nebo Indignados a na mnoha místech se začaly formovat aktivistické skupiny, které iniciovaly politickou diskusi. Lidé se začali ptát, kdo je zodpovědný za tuto silnici, za tuto školu, za tuto nemocnici? A tak se občanská společnost začala měnit ve společnost politickou – začala se zabývat systémovými problémy, nejen problémy jednotlivců a malých skupin.

Součástí neoliberálního narativu bylo i přesvědčení, že v rámci volného trhu bude prosperovat i umění a umělci budou prodejem svých děl vydělávat spoustu peněz. To se stalo jen v několika výjimečných případech. Byla to iluze vytvořená státem a politickou reprezentací. V jednu chvíli se polští umělci odhodlali ke stávce, tedy k politické angažovanosti ve smyslu snahy řešit systémové problémy. Takovým problémem je například zdravotní pojištění. Umělci se rozhodli o něm veřejně diskutovat, do stávky zapojili zástupce světa umění z celé země a iniciovali jednání s institucemi, Ministerstvem kultury i Ministerstvem práce a sociálních věcí. Politici a bankéři si v 90. letech představovali občanskou společnost, která se nebude zajímat o to, co se děje ve vysokých patrech politiky, a která si vyřeší svoje vlastní problémy. Ale společnost řekla: nezlobte se, ale takhle to nejde, jsme občany tohoto státu, platíme daně, vás jsme si vybrali jako své zástupce, a tak nás teď musíte poslouchat. Začalo se mluvit o tom, jak by měly fungovat státní instituce a jak by měla vypadat státem podporovaná kultura. Zatímco ideálem politických funkcionářů byla kultura jako volnočasová zábava, o kterou se stát nemusí starat, lidé ze světa umění se proti tomu začali ohrazovat a mluvit o tom, že kultura stát a jeho podporu potřebuje. Z těchto debat vzešel před dvanácti lety Polský filmový institut. Politici ve spolupráci se zástupci filmového průmyslu napsali nový zákon, založili novou instituci a našli způsob, jak ji financovat. Šlo o obrovský projekt, který pro polský film znamenal velkou změnu. Najednou bylo možné točit filmy, které nebyly pouhou zábavou, ale také důležitou součástí diskuse o tom, co se kolem nás děje.

Jednání se státními institucemi a ministerstvy, která iniciovali stávkující umělci a umělkyně v roce 2015, kdy se k moci dostala strana Právo a spravedlnost, prakticky ustala. Asociace umělců odborového charakteru v Polsku nicméně stále existuje. Jak tato organizace funguje? Jde o širokou skupinu umělců z různých oborů, kterým se podařilo zformulovat společné programové teze, nebo zaznívají spíše hlasy několika jednotlivců?

Je velmi těžké vystavět komunitu ze silných individuí, ale musíme brát v potaz měřítko – nejde o masové hnutí. Ze začátku šlo především o výtvarné umělce, pokoušeli se však zapojit také básníky, muzikanty a další skupiny „uměleckých pracovníků“. Proměna politické scény v Polsku samozřejmě odborová jednání velmi zkomplikovala, protože liberálně konzervativní politická linie předchozí vlády se transformovala v linii tvrdě konzervativní a nacionalistickou. A jejich představa společnosti založené na národní příslušnosti předpokládá kulturu, jejímž hlavním obsahem bude propaganda. To je podstatná změna, která zásadně poznamenala kulturu i aktivismus. Roky jsme bojovali s neoliberálním narativem, v němž se zapomnělo na velkou spoustu lidí. Snažili jsme se a snažili, až přišla chvíle, kdy se geopolitická situace skutečně změnila. Bohužel ale jinak, než jsme chtěli. K moci se dostal Trump, Británie se rozhodla opustit EU, v mnoha zemích se do vlády dostali nacionalisté a populisté. A to už není politický model, v jehož rámci by bylo možné vést nějakou diskusi. Zároveň ale nastala paradoxní situace, která spočívá v tom, že když je hůř, může být ve skutečnosti lépe. S populisty musí nyní bojovat i liberálové, a najednou tak mohou být našimi spojenci. Liberálové i levicoví aktivisté si všímají věcí, které ani pro jednu skupinu nejsou přijatelné – došlo například k obrovským protestům za práva žen, přičemž nešlo jen o radikální feministky, ale o různě smýšlející ženy, které se o svá práva začaly vážně obávat. Existují tedy témata, která nás nyní spojují a za něž můžeme bojovat společně.

Sledujete v posledních letech mezi polskými umělci tendenci zabývat se intenzivněji politickými tématy?

Rozhodně sleduji, jak se mění jazyk umění. Agnieszka Holland natočila například film podle románu Olgy Tokarczuk Přes kosti mrtvých, který vypráví o staré paní, jež bojuje s lovci. A u toho by zůstalo, kdyby se kolem nás neodehrávala velmi dramatická politická diskuse. V jejím kontextu totiž film vyznívá jako ekologický a feministický manifest. I „malá“ témata tedy ve světle mimořádně problematické politické situace mohou nabývat silné významy. K něčemu podobnému došlo v případě filmu Kler, který měl premiéru minulý měsíc a který se zabývá polskou církví. Není to protikatolický ani proticírkevní film, ale jasně poukazuje na to, že ačkoli je církev symbolem křesťanství, bují v ní systematicky skrývaná pedofilie a kněžím nejde o nic jiného než o peníze. Není to nic nového. Tyto problémy tematizoval už skvělý film Spotlight, ale diskuse, kterou Kler v Polsku rozproudil, nová je. Některým tématům tedy lidé začali věnovat mnohem více pozornosti, a to právě proto, že jsou tak rozzlobení a nespokojení s aktuální politickou situací, byť samozřejmě ne všichni. Kdyby byly volby zítra, strana Právo a spravedlnost by jistě opět vyhrála, protože opozice je stále příliš slabá. Vzniká také mnoho filmů od ženských autorek a filmů se silnými ženskými postavami. Feministická a ekologická témata dříve nikoho nezajímala, ale když se Právo a spravedlnost rozhodlo pokácet Bělověžský prales, všichni najednou říkali: „Děláte si legraci?“ Něco podobného se stalo, když matky hendikepovaných dětí obsadily parlament. Totéž udělaly už před třemi lety a nikdo tomu tehdy nevěnoval pozornost, teď si toho ale lidé všímají a říkají, že něco je špatně a že těmto rodinám by se opravdu mělo dostat státní podpory. A o systémových problémech se čím dál tím víc mluví i v kulturní sféře – lidé, kteří dříve angažovaní nebyli, se dnes ozývají. To je obrovská změna.

Ve svém komentáři pro Artalk.cz psal výtvarný kritik Adam Mazur o tom, že politici dosud výrazněji nezasáhli do fungování centrálních uměleckých institucí. Došlo sice k několika menším skandálům, ale zatím se nestalo nic zásadního. Tuto situaci lze podle Adama vysvětlit dvojím způsobem: buď je výtvarné umění pro vládu natolik okrajová záležitost, že nemá smysl se jí zabývat, nebo jsou instituce jednoduše zcela konformní a nepředstavují tak pro ni žádné nebezpečí. Jaký je váš pohled na věc? Jak se podle vás stát ke kultuře vztahuje?

Souhlasím s Adamem, politici se soustředí především na převzetí kontroly nad médii či soudnictvím. Instituce výtvarného umění zkrátka nemají tak velký společenský vliv, na rozdíl od jiných. Například u filmu už je to něco jiného. Do čela Polského filmového institutu byl dosazen nový ředitel a vláda nad ním převzala kontrolu, protože filmy jsou velmi populární a mají široký dosah. Výtvarné umění možná neovlivní většinový názor, ale například Kler veřejnou debatu opravdu změnil. Také veřejnoprávní televize je významnou institucí, která disponuje velkým rozpočtem na filmovou a dokumentární tvorbu, a má tedy obrovský potenciál formovat veřejné mínění. A proto to také byla jedna z prvních institucí, do nichž vláda zasáhla. Volby vyhrálo Právo a spravedlnost na podzim a už 1. ledna vyměnili vedení veřejnoprávních médií. K velké intervenci ze strany vládnoucí garnitury došlo i v případě Muzea druhé světové války v Gdaňsku, které v roce 2017 otevřelo úžasnou novou expozici. Už týden po otevření byly vstupenky do muzea vyprodány, což je velmi neobvyklé, ale tentokrát se vědělo, že vláda bude chtít odvolat aktuální vedení, dosadit nové a výstavu zavřít. A to se taky stalo. Expozice totiž podle Práva a spravedlnosti zpracovávala téma druhé světové války neadekvátně a nedostatečně zdůrazňovala, co všechno Polsko muselo obětovat.

V Maďarsku nyní Orbán prohlašuje, že chce vybudovat něco jako novou kulturní éru. Zatím není jasné, jak by měl nový kulturní program strany Fidesz vypadat, a je možné, že ve skutečnosti ani nemají co nabídnout. Má polská politická garnitura k dispozici loajální umělce, kteří jí pomohou vytvořit tu správnou „národní kulturu“?

To je právě ten problém – ve skutečnosti žádné dobré umělce nemají. Mohou převzít kontrolu nad významnými institucemi a jejich rozpočty a mohou obsadit grantové komise loajálními lidmi. Nakonec se ale stejně ukáže, že nemají dostatek kvalitních provládních umělců, kteří by se o tuto podporu mohli ucházet. Snem nové vlády jsou historické velkofilmy ve stylu Schindlerova seznamu nebo Zachraňte vojína Ryana. Přáli by si, aby vznikaly filmy, které se budou promítat po celém světě, a všichni konečně uvidí, jak jsou Poláci statečný národ. Nemají ale nikoho, kdo by jim opravdu dobrý velkofilm natočil. Snažili se například natočit film o smolenské tragédii, při níž v roce 2010 zemřel nejen prezident Lech Kaczynski, ale také mnozí představitelé levicových i pravicových politických stran. Jenže ten film dopadl úplně strašně. A proto celý proces převzetí kulturní produkce neprobíhá tak hladce. Naštěstí pro nás.

To zní nadějně…

Vím, že v tom, co říkám, je hodně naděje, ale geopolitická situace, v níž se nacházíme, je opravdu složitá. Aktuální politické směřování celé Evropy i Spojených států je velmi nebezpečné. Dříve jsme bojovali za silný stát a naprosto jsme selhali – liberálové se o stát úplně přestali zajímat. Populisté však stát zničili, a to je obrovský politický problém.

Myslíte si, že se svobodná polská kultura pomalu přesouvá do undergroundu?

Naštěstí stále existuje nějaká infrastruktura, stále jsme členy Evropské unie a máme k dispozici nějaké finance, například od lidí, kteří peníze mají a chtějí kulturu podporovat. To ale neznamená, že bychom měli stát populistům obětovat a vybudovat undergroundovou kulturní scénu. Ještě nenastala ta chvíle. Pořád máme svobodné volby a strukturu státních institucí, a tak musíme bojovat za to, aby se proměnily a byly otevřenější vůči umělcům i místním komunitám.


Agnieszka Wiśniewska (*1981) je šéfredaktorkou webu KrytykaPolityczna.pl. V letech 2009 až 2015 koordinovala činnost klubů Krytyky Polityczné. Je absolventkou polonistiky na varšavské Univerzitě kardinála Stefana Wyszyńského a sociologie na Varšavské univerzitě. Postgraduální studium absolvovala na varšavském Instytut Badań Literackich PAN. Mimo jiné napsala biografii Henryky Krzywonos Velká solidarita, malá solidarita. Ve vydavatelství Krytyky Polityczné se redakčně podílela na vydání knih o filmu.

Foto: Jakub Frank

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *