TZ: Jimena Mendoza, Aleksandra Vajd

14. 11. 2018Artalk Infoservis

Jimena Mendoza, Aleksandra Vajd / djav azodnem / kurátorka: Edith Jeřábková / Drdova Gallery / Praha / 9. 11. 2018 - 5. 1. 2018

Jimena popisuje svou představu, Saša ji opisuje nastavením střepu na fotopapíru. Saša krájí hlínu pro nový objekt, Jimena skládá ustálený papír. Saša se směje, Jimena se na ni dívá a usmívá se. Včera bylo tepleji, ale dnes je taky hezky. Jimena vybírá barvu, Saša hněte do hlíny pigment. Saša přemýšlí, Jimena si lehla. Saša překládá hlínu, Jimena teď taky. Jimena natírá střep modře, Saša taky...

Co kdybychom odteďka dělaly všechno spolu a stejně? Umírníme konkurenční rozmanitost uměleckých druhů do nové komunikativní rozmanitosti. Změníme jazyk. Uděláme ze závislosti kvalitu. Ty dvojice věcí, které simultánně vyrobíme, budou moct existovat jen spolu, nikdy je nepůjde rozdělit jako dvojčata, která sice nejsou z jedné matky, takže ani z jedné rodiny, ale z nějakého jiného společenství.

Nejsou dokonale stejné jako výrobky, ani dokonalé, ale patří k sobě. Můžeme při té práci vymýšlet druhové rozmanitosti, diverzifikovaná společenství, která byť i krátkodobě zasahují efektivněji než institucionální monstra. Ale taková, která jen nevyplňují mezery stávajícího systému, aby ho podpořila. Musí jich být spousta kromě rodiny, přátel a pracovního nebo školního kolektivu.

Opisuješ? Opisuju! Já taky. Teď nevím, jak jsi to udělala, takhle? Možná by bylo fajn do škol zavést kolektivní opisování. Dokážeš si představit, jak by to změnilo vztahy i do budoucna? A taky vědění. Bylo by to kolektivní vědění, zmizely by rozdíly mezi takzvaně chytrými a blbými. Nebylo by jasné, kdo opisuje od koho. Měli bychom to na nějakých dětech vyzkoušet. Počkej, já jsem se teď dostala s tím tvarem úplně jinam. Mám to teď vyříznout takto? Změníme školní systém zkoušení a písemek na školy opisování.

Myslíš jako ve středověkých klášterech?

Ale dneska s internetem to bude úplně jiný. Myslíš, že opisování povede ke společnému sepisování, že budeš

mít touhu to udělat jinak, ale ten závazek společné práce ti nedovolí utéct do egocentrismu, uniknout do

samolibého mistrovství? A ty máš teď touhu ten tvar udělat jinak? No trochu jo, víc jako stůl.

Četla jsem včera tu Sarah Sharmu a pořád přemýšlím o těch maskulinních únicích, exitech, jak fungují na všech úrovních, osobní i politické, jak ti pánové strategicky vyklidí pole, když někde udělají bordel, místo toho, aby to uklidili. Myslím, že tu teorii sExitu má ta Kanaďanka pěkně vystavěnou, představuje si feminismus pokaženého stroje, který nemůže odejít ze scény, který se nedá opravit do původního stavu a musí se přeskupit, vymyslet

novou funkčnost a novou dynamiku. Únik není řešení. Takže z této planety asi nezvládneme odletět, až se to posere? Musíme teda tady pěkně obracet tu hlínu. Vědělas, že se přišlo na to, že v půdě existuje bakterie, která navozuje pocit štěstí? A že ji teď přidávají i do modelovací hlíny, abychom byly šťastné? Seš šťastná? Ani my nemůžeme uniknout z této umělecké rezidence, musíme tady být pořád spolu a tvořit. Aspoň ta naše práce v klauzuře nebude tak

osobní, a přitom bude plná závazků, vztahů a psychologie :-) :-) :-)

Zrcadlení může lehce znamenat něco jiného, a ne tak metaforického jako nastavování zrcadla společnosti. Kdo si myslí, že jsou, ty podržtašky, co drží ta zrcadla. Při troše empatie to zrcadlení může být jako pole, které střídavě posílá podněty odsud sem a zase naopak a vytváří symbiotické objekty. No jo, ale my jsme jen dvě. Jak by se to změnilo, kdyby nás bylo šedesát? No jen by se to víc odráželo a blyštilo. Zrcadlení v ženském pojetí znamená jistě něco výrazně jiného než v mužském, a ještě něco zcela jiného než mezi mužem a ženou. To jsou ale starý soudy pro

starou dobu. Doufám, že u té mladší generace se tato polarita otupí. Ty věci, které vznikají v tom našem zrcadlení, jsou na sobě závislé už na úrovni představ, materiálu a techniky – nemůžeš přemýšlet o podobě papíru, aniž bys věděla, jak bude vypadat keramika, musíš vědět, jak uchytit ten papír, a na tom je zase závislý ten tvar té keramiky – není to jednostranná závislost, ale interdependence na úrovni materiálu, techniky, barvy, tvaru, psychologie, myšlení. Ale taky času a místa a světla, fotogramy jsou osvíceny stejně dlouho a jedním místním zdrojem, proto jsou stíny rozdílné. Tím, že ty věci žijí spolu, nejsou stejné, ale doplňují se a reagují jedna na druhou, nevymezují se

proti sobě. To je teda etický blábol. No ale je to tak. Hahaha. Hahahaha.