Artalk.cz

Fotograf Festival hledá cestu z práce

Letošní osmý ročník Fotograf Festivalu, který běží po celý říjen, je zaměřen na téma práce a rozhraní mezi pracovním a volným časem. Šimon Kadlčák se v následujícím textu nad tématem zamýšlí a zároveň přibližuje jednu z hlavních výstav festivalu, která byla připravena pro prostory Fotograf Gallery. Výstava Re*creation kurátorské dvojice Elisabeth Pichler a Lena von Geyso si pohrává s trojím významem slova rekreace, chápaného kurátorkami jako čas pro odpočinek či znovu-stvoření ducha a těla, ale také jako jakési přetvoření již existujícího materiálu nebo obsahu, tedy jako metodu umělecké apropriace.

Z výstavy Re*creation ve Fotograf Gallery, foto: Tomáš Hrůza

Fotograf Festival hledá cestu z práce

Při přemýšlení o kontextu osmého ročníku Fotograf Festivalu s podtitulem „Ne-práce: Zaměstnání volnem“ jsem si uvědomil, že to není zdaleka tak dávno, co prostory našich myslí nejprve atakovaly a potom obsadily memy v podobě pojmů jako „multitasking“ a „prokrastinace“. Vynořily se nečekaně odněkud z pomezí bussines-mediálního newspeaku, aby nás chvíli iritovaly svou novostí, koženým zvukem a chladem, ale my je pak v pocitu domnělé sebezáchovy nakonec přijali za své a předháněli se v jejich nadužívání. První z nich vyjadřoval žádoucí vlastnost ideálního manažera, který je neustále online připraven plnit jakýkoli úkol, a to dokonce současně s několika dalšími úkoly. Přičemž manažerem nejen své práce, ale i svého života, se v nových podmínkách měl stát každý, nezávisle na tom, nakolik byly manažerské vlastnosti pro ten který obor lidské činnosti skutečně důležité. Prokrastinace se pak stala negativním průvodním jevem multitaskingu, který bránil jeho úspěšnému osvojení a aplikaci v praxi. Ukázalo se, že v situaci proměnlivé pracovní doby a v prostředí „full-time online“, s horní lištou prohlížeče neustále napěchovanou mraky otevřených stránek, máme sklony k zahálce, odkládání povinností a nesoustředěnosti. Přesto se zprvu zdálo, že prokrastinace představuje problém, který se však dá překonat s trochou vůle, nebo maximálně s pomocí nějakého toho kurzu či příručky osobního rozvoje.

Práce na volné noze a otevřená pracovní doba, vyzdvihované hlavně v 90. letech coby prostředek emancipace od monotónnosti trvalého zaměstnání a tradiční hierarchie pracovních vztahů, tedy jevů spojovaných s fenoménem práce jako masové výroby za minulého režimu, se ve výsledku ukázaly být srovnatelně omezující a omezené: práce už se neodehrává v časově vymezené části dne a na určitém místě, ale je s námi pořád a kamkoli se hneme, přinejmenším přítomná v našich myšlenkách nebo zosobněná pocity úzkosti a viny z množství dosud nevykonaných úkolů. Miniaturizace počítače a jeho následné spojení s telefonem do jediného (k internetu trvale připojeného) přístroje je prozatímním završením tohoto bizarně rafinovaného zotročení ideologií úplného oddání se práci v podmínkách de-humanizovaného systému neregulovaného růstu. Sice na něm v touze po informacích a lesklých površích nových výrobků nadále participujeme, aspoň už jsme si ale začali uvědomovat i jeho stinné stránky. Nebylo to naštěstí o mnoho později, co jsme objevili také slova jako „prekarizace“, která leccos osvětlila a pomohla nám uvědomit si, že nejen „prokrastinace“, ale i „multitasking“ je problém. Radost z tohoto objevu, jenž se stal prvním malým vítězstvím, byla dostatečně silná na to, aby přebila i mírné rozčarování z toho, že také nová slova znějí koženě a chladně.

Z výstavy Re*creation ve Fotograf Gallery, foto: Tomáš Hrůza

Rázné odmítnutí (sebe)destruktivní filozofie bezmezné produktivity zatím není široce přijímaným společenským konsenzem, ale spíše doménou stále ještě poměrně marginální scény nové levice a s ní se do velké míry prolínající umělecké scény. I u nich jde však většinou více o diskursivní figuru, než žitou realitu. Tady už se ale dostáváme na tenký led soudů o tom, zda jde o jejich (tedy naši) praktickou nedůslednost v uplatňování ideových postojů, či prostě nezbytný důsledek života v systému, jehož pravidlům nedokážeme uniknout navzdory tomu, že poukazujeme na jeho omezení a chyby. Uvědomění si toho, co „nás pálí“, pojmenování problému a vzájemné sdílení zkušeností je však skvělým prvním krokem úvodní „terapeutické fáze“, která může přinést dílčí úlevu.

Budu-li pokračovat v rozvíjení metafory z předchozí věty, pak lze říct, že Fotograf Festival přichází s ambicí stát se (nejspíše dočasným) moderátorem diskuse tohoto terapeutického kroužku. Jak se dá odtušit z podtitulu „Ne-práce: Zaměstnání volnem“, část otázek, na jejichž artikulaci či řešení se festival má podílet, z logiky jeho zaměření směřuje dovnitř umělecké scény – např. k problematice tzv. nulového příjmu. Dosah a dopad jiných je ale daleko širší. Jednou z nich je otázka trávení volného času, spojená s tázáním se po relevanci tohoto pojmu v dnešní době.

Tímto tématem se zabývá i „titulní“ výstava festivalu probíhající v domovské Fotograf Gallery pod názvem Re*creation. Skupinová přehlídka připravená kurátorskou dvojicí Elisabeth Pichler a Lena von Geyso si už v rovině názvu a následně i tématu pohrává s trojím významem slova rekreace. Zatímco dnes jsme navyklí jej v první řadě chápat jako synonymum slova dovolená (tedy doba, kdy je dovoleno nepracovat), původní latinské spojení re-kreace znamená doslova znovu-stvoření a myslí se jím obnova ducha i těla právě prostřednictvím odpočinku. Třetí význam není ustálený ani historický, ale domýšlejí si ho samy kurátorky: protože většina děl vybraných na výstavu využívá hotový materiál převzatý a významově přechýlený umělci – tedy metodu standardně označovanou jako apropriace –, zmiňují Pichler a von Geyso také třetí možné čtení re-kreace, tedy cosi jako přetvoření. Je to poněkud krkolomná slovní a významová ekvilibristika, ale platí, že většina děl na výstavě opravdu využívá metodu apropriace a přitom se nějakým způsobem vyjadřuje k tématu oddychu. Ukazuje se ale výchozí koncepce jako nosná?

Re*creation je v souladu s ustálenou dispozicí a funkcí jednotlivých prostor galerie rozdělena do tří částí: v přízemí najdeme instalaci převážně statických obrazových a objektových děl (mezi nimiž je ale i jedna zvuková a jedna videoinstalace) a taky tematickou knihovnu, v podzemním podlaží pak funguje kino, ve kterém ve smyčce běží pětice filmů o celkové stopáži asi 60 min. Přestože je Fotograf Gallery spíše malá galerie, praktická rada zní, že k adekvátnímu ponoru do tématu je dobré vyhradit si na výstavu trochu víc času. Na výstavě o odpočinku se pochopitelně nespěchá. Zmíněná metoda apropriace, jež je na výstavě současně metodou i tématem, se spolu s tématem odpočinku na výstavě rozbíhají do několika obsahových i stylových rovin. Zásadní významovou roli samozřejmě kurátorky přikládají spánku, jakožto útěku od stresů a povinností bdělé reality, který je současně tajemný, iracionální a neprobádaný, stejně jako všední a známý nám všem. Spánek, neoddělitelně spojený s tajemstvím snů, se samozřejmě vždy stával motivem i inspirací uměleckých děl napříč dobami i kulturami. V posledních několika letech je ale evidentní, že se zájem umělců o toto téma právě v souvislosti s diktátem produktivity a prekarizovanými pracovními podmínkami zvyšuje.

Z výstavy Re*creation ve Fotograf Gallery, foto: Tomáš Hrůza

Výstava nabízí hned několik uměleckých děl s pohledem na spící lidi. Jens Klein pro cyklus Spící Němci vyhledával a sbíral archivní fotografie spících Němců z let 1932–1992. V doprovodném textu kurátorky uvádějí, že „nás cyklus konfrontuje s jedním z paradoxů fotografie: ukazuje vnější realitu a přitom evokuje vnější stav – fyzické vyčerpání, aktivitu vědomí během spánku, stopy, jež v lidských tělech zanechává historie.“ V o něco současnějších kulisách můžeme tento princip prověřit i ve vícekanálové videoinstalaci Manjy Ebert nazvané sleepingsquad. Ta je složená z množství záběrů spících lidí, nalezených a postahovaných z webové platformy younow.com, skrze kterou lidé sdílejí svůj bezprostřední život prostřednictvím webkamer. Se spánkem si zpravidla spojujeme pocit intimity, která je v momentě, kdy tento akt sdílíme s potenciálně obrovským počtem neznámých lidí na internetu, výrazně narušená. V roli pozorovatele, do níž nás Manja Ebert staví, zažijeme pocity účasti na čemsi trochu nepatřičném a z naší strany voyeurském.

Voyeurismus a z něj vyplývající narušení hranice mezi osobním a veřejným je další z podtémat výstavy. Také Steffen Köhn použil jako výchozí materiál pro své video záběry postahované z nabídky online streamovací služby. V tomto případě erotického serveru nabízejícího za poplatek sledování živě vysílaných záběrů z ložnic autentických párů, dobrovolně poskytujících náhled do svého soukromí klientům stránky. Nebo alespoň náhled toho, co za své soukromí vydávají. Krátký sestřih, v němž účinkuje několik párů hovořících různými jazyky (vše je otitulkované a přeložené do angličtiny), vyvolává v divákovi zejména otázky týkající se autenticity sledovaného, ale také motivace lidí sdílejících tímto způsobem část svého života online. Zatímco standardní live cam možná dráždí jednoduchým principem spočívajícím v tom, že na druhé straně je skutečný člověk, jehož sledujeme v reálném čase, pořád tak nějak tušíme, že přes všechnu vzrušivost představuje tato aktivita pro sledovanou osobu především způsob obživy. Účast páru najednou vnáší do tohoto žánru novou dynamiku, ale i další prvek zpochybnění. Momenty partnerské hádky, spánku či rozhovorů – jednou na téma „co bude k večeři“, podruhé mezinárodní politiky – působí někdy víc uvěřitelně, jindy spíš kašírovaně. Znepokojivost těchto výjevů spočívá v tom, že jsou tak trochu obrazem, dalo by se říct „ready made alegorií“ životů nás všech, tak jak je inscenujeme ostatním na sociálních sítích.

Řada vystavených děl (např. díla Clarissy Thieme, Marca Thümmlera, Lebohang Kganye a dalších) se nějakým způsobem vztahuje k minulosti. Ta je někdy pojímána historicky, jindy skrze individuální zkušenost. Možná právě proto, že je celek výstavy budován tak pečlivě v intencích „archivního obratu“, na mne některá díla, ale i výstava jako taková, působila poněkud odtažitě – což bych u výstavy na téma odpočinku nečekal. Poměrně velké množství zařazených děl – kdy prakticky každé z nich nabízí možnost na dané téma pohlížet z trochu odlišné perspektivy – by mohlo napovídat, že ambicí kurátorek bylo vytvořit jakousi muzeální přehlídku uměleckých přístupů k tématu rekreace, jež bude představeno v co nejkomplexnější možné podobě. Na to ale prostor Fotograf Gallery kapacitně prostě nestačí. Navíc i ta díla, která se vztahují k naší současnosti nezprostředkovaně, nepůsobí o moc živěji. Třeba dílo Analog Retweet of @aiww, jehož předmětem jsou realisticky přemalované instagramové příspěvky Aj Wej-weje, zadané uměleckou dvojicí What Remains Gallery anonymním malířům z čínských „továren na umění“, působí ve své konceptuální dotaženosti vypočítavě a chladně. Omlouvám se What Remains Gallery, že nejsou prvními umělci, o nichž jsem v souvislosti se strategií využívání těchto čínských továren k tvorbě vlastních děl slyšel, ale když se s totožným přístupem v další variaci člověk setká poněkolikáté, už moc nevěří ambici umělců pouhým poukazováním na problém skutečně něco měnit. Nadužíváním se z metody stává jen konceptuální ornament.

Výstava Kimochi: Postele a pokoje v Galerii Fotografic, foto: Adéla Vosíčková a Tereza Bonaventurová

Dílem, které mne nakonec nejvíce zasáhlo bezprostředností svého sdělení, je tak poněkud překvapivě Out of 28 Pauly Gehrmann. Tvoří ho soubor fotografických knih instalovaných s pomocí podivné výstavní architektury připomínající showroom disfunkčního sektorového nábytku. Obsah knih sestává z fotografií ulic, architektury a různých městských zákoutí pořízených v Praze. Množství fotografií často stejných nebo jen velmi pozvolna se proměňujících míst svědčí o tom, že pravděpodobně vznikly uplatněním konceptuální metody typu „každé tři kroky udělám fotku“ a jejich zařazení do souboru nepodléhalo žádnému výběru – autorka prostě použila všechny. Tímto popisem chci zdůraznit jistou odtažitost, která je tomuto dílu vlastní, a zároveň se pokusit vysvětlit, proč na mne tak silně zapůsobilo. Většina z toho, co fotografie zachycují, jsou „prázdná“ místa, různé proluky, parkoviště, rozsáhlé plochy, které vyplňují prostor mezi budovami. Pocit, který z míst čiší, je trochu depresivní, ale hlavně dost nudný, a umocňují ho různé zábrany, mříže a ploty, které často stojí mezi fotografkou a fotografovaným „objektem“ (přičemž o „objektu“, jako o nějaké věci, co je za mříží, se v tomto případě vlastně nedá hovořit – předmětem fotografií je celá tato situace včetně mříže).

Zaměření výstavy na širokou škálu přístupů a odkazování k různým historickým situacím odkrývá po vzoru naučných muzeálních expozic rozdílné možnosti uměleckého vztahování se k odpočinku při užití metody apropriace. Zároveň jí to ale poněkud ubírá na schopnosti vyjádřit se ke skutečně aktuálním problémům, které jsou s tématem spojené. Proto se mě po osobní stránce nejvíc dotýká právě „junk space“ (jak tato ne-místa nazývá ve stejnojmenné eseji Rem Koolhaas) na fotografiích Pauly Gehrmann. Když se na fotky dívám, mám pocit, že se na nich podařilo zaznamenat příklady toho, co nám v rekreaci brání (případně se v duchu užití tohoto slova kurátorkami dá říct, že ta místa sama by potřebovala „rekreovat“), a zajímavé přitom je, že je máme všude kolem sebe. Nejspíš právě pro jejich všudypřítomnost je tak těžké si jich vůbec všimnout. (A zároveň přiznávám, že kdyby snímky nebyly z Prahy, tak bych je možná četl úplně jinak.)

Když jsem cestou z Fotograf Gallery poprvé nechával pocity vyvolané Re*creation rezonovat a přemýšlel, co o výstavě napíšu, zašel jsem se ještě rychle podívat na výstavu Libuše Jarcovjákové v galerii Fotografic, pořádanou také pod hlavičkou Fotograf Festivalu. Také tato výstava tematizovala spánek – v tomto případě spíše přespávání – prostřednictvím fotografií bytů, penzionů, hotelů a ubytoven, ve kterých v průběhu let jejich autorka nocovala. Ty běžely ve smyčce jako jednoduchá slideshow promítaná na projektoru. Vedle toho bylo na komorní přehlídce vystavených jen několik strojopisných listů vybraných z autorčiných deníků z osmdesátých let. Fotografka na nich líčí počínající depresi s upřímností, jakou dovolí jen žánr deníkového psaní, když o něm uvažujeme primárně jako o psaní pro sebe samotné. Výčitky svědomí vyvolané vlastní neschopností cokoli dělat, povzdech nad promarněnými dny nebo vytváření plánu na znovunalezení chuti do života prostřednictvím vykonávání rutinních úkolů pro mě bylo přesně tou sdílenou zkušeností „terapeutické fáze“, o níž jsem psal výše. Také na Jarcovjákové výstavě jsem byl konfrontován s archivními materiály, jejich poselství ale vyznívalo o dost aktuálněji. Skoro se mi nechtělo věřit, že už v 80. letech měl někdo podobné pocity! A to vědomí, že ano, bylo tak uklidňující! V porovnání s tím, nabídla Re*creation opravdu jen o něco málo víc než archivní a konceptuální exkurz, svázaný možná zbytečně rigidní kurátorskou koncepcí.

Výstava Kimochi: Postele a pokoje v Galerii Fotografic, foto: Adéla Vosíčková a Tereza Bonaventurová

Manja Ebert, Paula Gehrmann, Jens Klein, Lebohang Kganye, Clarissa Thieme, What Remains Gallery / Re*creation / kurátorky: Elisabeth Pichler a Lena von Geyso / Fotograf Gallery / Praha /

Libuše Jarcovjáková / Kimochi: Postele a pokoje / Galerie Fotografic / Praha / 7. 9. – 21. 10. 2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *