Artalk.cz

Baťovo užitečné umění

Jakou roli hrála pro Baťovy závody ve Zlíně vizuální kultura? A jaké formy z oblasti umění či designu jí za první republiky dominovaly? To je tématem výstavy Umění p(r)o práci, kterou v Krajské galerii výtvarného umění ve Zlíně navštívil Lukáš Pilka. Výsledná instalace propojuje podle recenzenta „nízké“ i „vysoké“ umění, a seznamuje tak návštěvníky a návštěvnice s celkovým obrazem toho, jak firma navenek komunikovala se svým okolím i zákazníky. „Tato nesourodá směsice prací pak sice klade vyšší nároky na interpretaci, avšak zdařile přibližuje vizuální kulturu někdejšího Zlína,“ píše Pilka.

Baťovo užitečné umění

Příběh prvorepublikového Zlína je pevnou součástí českého národního mýtu. Členové vlády i kapitáni byznysu, stejně jako regionální politici z horní dolní a prodavači v místní tržnici se dovolávají Tomáše Bati a udávají jej jako vzor pro své počínání. Jeho bezmála sto let staré vize a plány jsou stále přetřásány a hledají se v nich inspirace a řešení pro naši současnost. Zakladatel ševcovského impéria dnes ztělesňuje symbol úspěchu, kterému všichni rozumí, mnozí na něj slyší a někteří jej umně využívají. Jak se tyto obecně sdílené představy slučují s obrazem baťovských závodů v době jejich největší slávy? Jakou image si firma budovala skrze své četné kulturní a propagační aktivity? A jak k tomu využívala design a umění? To je tématem výstavy Umění p(r)o práci, která je nyní k vidění ve zlínské krajské galerii.

Mladé Československo bylo fascinována pokrokem. Pokrokem technickým, hospodářským i společenským, pokrokem, jenž ztělesňoval protiklad ke starému monarchistickému uspořádání, pokrokem jako cestou postupného a neustálého zdokonalování, cestou vedoucí k mlhavému cíli – nastolení konečného a ideálního „řádu“ lidské pospolitosti.[1]

[1] Bedřich Václavek, Poezie v rozpacích. Studie k sociologii umění a kultury. Praha: Odeon, 1930, s. 41

Průmysl přitom pomáhal tuto ideologii budovat, pevně ji začlenil do své komunikace a často ji využíval k posilování své role v rámci nového státu. Organizace, modernizace, zdokonalování a urychlování – klíčové myšlenky Henryho Forda a Fredericka Taylora přelétly Atlantský oceán, byly přeloženy do češtiny a od počátku 20. let se objevovaly na pultech domácích knihkupectví. Taylorovy teorie a Fordovy publikace se prakticky ihned staly velmi populární, odpovídaly „pokrokovému“ étosu, a tak se průmyslníci z Detroitu mohli stát hrdiny moderní doby, která pro Československo právě nadcházela.[2]

[2] Helena Maňasová Hradská, Vizualizace metafory pokroku v reklamě meziválečného Československa. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2010. Disertační práce, s. 71

Zejména v Taylorových vizích měla své nezpochybnitelné místo také sociální rovina podnikání. On sám byl přesvědčen, že rostoucí efektivita práce má přispět především k vyššímu životnímu standardu pracovníků podniku. Blahobyt zaměstnanců měl vést k blahobytu zaměstnavatele a dobré fungování firmy mělo zajistit lepší podmínky také pro zákazníky a širokou veřejnost. Tomáš Baťa přijal za vlastní mnohé z idejí amerického vizionáře. Uvěřil, že racionalizace a společenská odpovědnost výrobních podniků je cestou k vyšší výrobě a vyšší výroba je cestou k „blahu národa“. Není naším úkolem zničit zámožné, nýbrž naším úkolem jest vyhubiti bídu.“[3]

[3] Jaroslav Pagáč, Tomáš Baťa a 30 let jeho podnikatelské práce. Praha: Sfinx, 1926, s. 5

Takovými výroky se Baťa hlásil nejen k Taylorovi, ale zároveň se přibližoval i k masarykovské představě sociálního státu.

Jakou roli hrála pro Baťův podnik vizuální kultura a jaké formy jí dominovaly? Ve výstavním sále Krajské galerie výtvarného umění jsou představeny historické milníky související s fungováním podniku i se snahami etablovat Zlín na mapě uměleckého světa. Je zde zachyceno budování filmových ateliérů, založení Školy umění či uspořádání prvního zlínského salonu, stejně jako růst počtu zaměstnanců a obyvatel, tragická smrt Tomáše Bati nebo bombardování města. Do „toku dějin“ v podobě schematické časové osy je začleněna pestrá mozaika původních děl, reprodukcí a archivních materiálů provázející návštěvníka různými tematickými okruhy: od reklamy a firemní propagace přes choreografii a scénografii prvomájových průvodů, pár ukázek výstavního designu až po reprezentaci podniku skrze volné umění. Pestrost zastoupených disciplín jde ruku v ruce se stylovou a formální nesourodostí. Vedle reklamního plakátu s fotografickou koláží parafrázujícího slavnou Rodčenkovu „křičící ženu“ a několika dalších grafik uplatňujících avantgardní koncepce jsou rozvěšeny průměrné dobové poutače s malůvkami párů bot, cenovkami a veselými tvářemi zákazníků. Jedno číslo firemního časopisu má na své obálce konstruktivistickou fotomontáž složenou z továren, dělníků a ozubených kol, jiné zase pracuje s idealizovaným vyobrazením města, stuhami a lipovými lístečky. V seznamu akvizic uměleckých děl pak lze najít například surrealistické plátno od Toyen nebo sochu s lidovým námětem od Františka Úprky.

„Umělci by také mohli přinášeti sobě i jiným materiální užitek, kdyby jen skutečně se pouštěli do problémů, kdyby si ukládali úkoly, při kterých je ještě co řešiti. Malují stále ještě les, nebe, moře – tady už není problémů – ty už jsou dávno rozřešeny. Hledám malíře, který by dokázal hezky roztomile a účinně namalovat člověka, který má radost ze svých nových bot. Myslíte, že to není umělecký problém? Myslíte, že najdu takového malíře?“ uvedl Tomáš Baťa na otázku novináře Maxe Hellera, zda v jeho očích přináší umění užitečné výsledky.[4]

[4] Rozhovor Tomáše Bati s Maxem Hellerem. Evžen Erdély, Baťa švec, který dobyl světa. Zlín: Archa, 1990

Podle Baťova názoru nešlo ve výtvarné práci zdaleka o estetická pravidla, ale především o účelnost a obchodní přínosnost, o schopnost komunikovat, propagovat a organizovat. Nezáleželo mu na tom, zda výsledku bude dosaženo pomocí moderních médií, fotografie či filmu, nebo mu k němu dopomůžou plakáty a novinové inzeráty. Stejně tak nerozlišoval mezi avantgardními formami či podbízivými realistickými obrazy. Dobré umění bylo v jeho očích takové, které mu pomůže tlumočit potřebné sdělení, vyslat srozumitelnou zprávu a mít žádoucí odezvu.

Baťovská reklama šikovně zacházela s obrazy a hesly, fungovala na principu opakování, učila zákazníky spotřebitelským návykům a fixovala v publiku určité hodnoty, zejména službu veřejnosti.[5]

[5] Helena Maňasová Hradská, Vizualizace metafory pokroku v reklamě meziválečného Československa. Brno: Masarykova univerzita, Filozofická fakulta, 2010. Disertační práce, s. 71

Obrazy a motivy v propagaci nemusely být (a zpravidla nebyly) výtvarně inovativní, ale informace o slevách přesto poutaly pozornost. Umělci zvaní do Zlína nemuseli ve své práci reflektovat aktuální proudy (a zpravidla je nereflektovali). Většinou se přikláněli k realistickému zobrazování, malovali vzkvétající město, tovární haly, radostné dělníky a pracující stroje. Ve svých námětech a formách se přibližovali pozdějšímu socialistickému realismu a opravdu, mnozí „baťovští“ autoři nemuseli v 50. letech příliš měnit svůj výtvarný styl. (Za všechny jmenujme například Josefa Kousala, který během svého působení v podniku maloval nejdříve portréty Tomáše Bati a poté Klementa Gottwalda či Josefa Stalina.)

Tendence k podbízivosti, velké kvalitativní rozdíly mezi jednotlivými autory, stylové a formální panoptikum, pestrost a nesourodost. To charakterizovalo vizuální komunikaci firmy Baťa podobně jako většiny dalších společností v Evropě a Československu první poloviny 20. století. Existovaly však výjimky, a to zpravidla tam, kde se výrobní podnik domluvil s předním výtvarníkem, aby mu pomohl definovat vlastní vizuální styl. Osobnosti jako Zdeněk Rossmann, Ladislav Sutnar nebo Zdeněk Rykr vnímaly svět reklamy a propagace jako přirozenou součást zájmů moderního umělce a připravily pro své zadavatele celou řadu prací, které dnes řadíme mezi poklady českého grafického designu. Ať už se jedná o nakladatelství Družstevní práce, brněnské Umělecko-průmyslové závody nebo čokoládovnu Orion, pro tyto rané příklady firemního designu je charakteristická vazba na jednu silnou osobnost, která je nositelem ideje a garantem konzistentního přístupu.

Cesta k lepším zítřkům v podání firmy Baťa znamenala zejména racionalizaci výroby, řízení obchodu a sociální organizaci. Pokud se někde propojoval tento podnikatelský pokrok s pokrokem výtvarným, tak to bylo v disciplínách, kde utilitární funkce souzněla se soudobými uměleckými tendencemi. Progresivní baťovská architektura či pozdější úspěchy zlínských průmyslových návrhářů vzbuzují falešná očekávání, že podobné inovativní přístupy vznikaly na východě Moravy i v oblasti propagační grafiky a volného umění. Opak je však pravdou. František Gahura ani Zdeněk Kovář neměli v této oblasti důstojné protějšky. Obuvnickému impériu chyběla silná tvůrčí osobnost, která by udávala rytmus její komunikace a propojila by vizi společenského pokroku s moderní vizuální kulturou. Jednotlivé zakázky se sice občas zadávaly slibným autorům (mj. zmiňovanému Zdeňku Rossmanovi), ale jejich práce neměla na celkové produkci významnější podíl, a tak nedokázala vtisknout firmě zřetelný charakter.

I přes obtížné téma má však přehlídka Umění p(r)o práci co nabídnout. Autoři výstavy měli odvahu odmítnout tradiční dělení na „vysoké“ či „nízké“ umění“ a postavili vedle sebe tak rozdílné tvůrčí disciplíny, jako je reklama, choreografie, výstavní architektura, průmyslový design, malířství nebo sochařství. Tato nesourodá směsice prací sice klade vyšší nároky na interpretaci, avšak zdařile přibližuje vizuální kulturu někdejšího Zlína. Nápadité grafické hry Pavla Coufalíka navíc pomáhají propojit „nepropojitelné“ a často dodávají „šmrnc“ i průměrným dobovým exponátům. Široké množství doprovodných informací vybízí k „začtení se“ do období prudkého rozvoje obuvnické metropole a metodický přístup Víta Jakubíčka pak dělá z výstavy poutavou historickou sondu prezentující původní obraz Baťových podniků. Obraz, který je už téměř sto let neustále překreslován a nahlížen z různých úhlů.


Umění p(r)o práci / kurátor: Vít Jakubíček / Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně / 26. 9. – 2. 12. 2018

Foto: Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně. Fotoreport z výstavy najdete zde.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *