Artalk.cz

Art Historian Horror Story (inspirováno skutečnými událostmi)

Deziluze z institucionálního provozu dějin umění je podle Martina Vaňka cyklicky se opakující stav. On sám ho prožívá právě teď a rozhodl se, že si to nenechá pro sebe.

Art Historian Horror Story (inspirováno skutečnými událostmi)

Náš obor má podle mě fakt problém a někdy ani ten humor už nepomáhá. Jsem sice student doktorskýho studia na umprumce a nechci si do budoucna znepřátelit těch pár kamarádů, kteří by mně časem mohli dát práci, ale tak nějak se vyjádřit musím. Chvíli jsem přemýšlel nad pseudonymem, ale gender se mi už teď měnit nechce. Jednou to docela šikovně udělal Miloš Urban, ten co psal ty detektivky à la Umberto Eco. Nechal si vlastní příjmení a změnil jen křestní jméno. Ale ono nás je v tom oboru tak málo, že by mi Karla Vaňka stejně nikdo nezbaštil.

Takže abych se vrátil tam, kde jsem začal. Náš obor má fakt problém a já teď kvůli tomu prožil několik týdnů těžký deziluze. Spustila to návštěva dvou oborových událostí, o nichž tady ještě bude řeč. Celý jsem to vyhodnotil tak, že největší potíž je v tom, jak tady fungujou instituce (jasně, teď objevuju Ameriku). Na práci v institucích člověka nikdo nepřipraví (to by měl bejt samostatnej obor, si myslím). Většina absolventů dějin umění do toho chce hned vlítnout, těšej se, jak budou pracovat v muzeu nebo galerii, jejich katedry a semináře vyvěšujou každý výběrko na svých fejsbucích, ale v reálu není moc o co stát. V muzeích a galeriích je fakt hodně dinosaurů nebo naopak hodně mladejch, průbojnejch a manažersky laděnejch borců, kteří se ničeho nebojej a hlavně věděj, pro koho co dělaj a chovaj se jak v korporátech (v jedný velký instituci dokonce za mých časů existovaly dva tábory, který se označovaly jako „cool“ a „old school“, přičemž ten druhej měl dokonce svoje trička, který jeho členové nosili na porady, což mně přišlo hodně cool). A mladej nezkušenej nýmand se chce samozřejmě všem zavděčit a dělat to co nejlíp, takže leze do každýho kompromisu. Většinou se díky tomu dostane tam, kam nechce, slevuje ze svejch ideálů a nároků, navíc za mrzkou mzdu a v nervech, a vlastně po těch x letech, někdo dřív a někdo pozdějc, se cejtí úplně zneužitej a vysátej. Tohle, co tu píšu, je samozřejmě založený na vlastním terénním výzkumu.

V tom našem muzejním a galerijním provozu nikdo neví, jakým oborem se řídit, jestli dějinama umění, muzeologií, kurátorstvím, nebo čím vlastně, a tak se nakonec řídí hlavně tím, co řekne šéf. Ta mentální bída byla dlouho omlouvaná tím, že nejsou peníze, jako by se automaticky předpokládalo, že až budou peníze, budou i dobrý a světový nápady. Jenže tenhle předpoklad se teda dost bolestně nepotvrdil.

Tak a teď už konečně k těm událostem. Byl jsem v půlce září na jednom semináři, kterej byl pořádanej tou nejlepší institucí, kam chtěj všichni, to jest Národní galerií (jsou tam teď dvě nový výběrka, už jste se někdo přihlásil?), která má poslední dobou moc hezký plány a taky moc hezký logo (udělal bych rukama uvozovky, kdyby to byl mluvenej projev, ale psát se mi je nechce, ať je to takový dvojaký, budu moct říct kdyžtak na pohovoru, že se mi to fakt líbí). Na tom semináři, kterej se konal zároveň s velkým Sjezdem historiků umění, se řešilo hlavně to, jak se dneska dělaj stálý expozice. Je jasný, že jsme se shodli, že žádná expoška vlastně není stálá. V Blavě to Dušan vyřešil tak, že se to rovnou jmenovalo Nestex, jako že nestálá expozice, a taky už tam teď fakt není, představte si, že po ani ne pěti letech mu ji zrušili, i když byla fakt skvělá. Tak ten seminář, na kterej bylo pozváno i hodně zahraničních hostů, například z Vídně a Drážďan, ale i z města, který by určo figurovalo na vysoké příčce muzejního žebříčku „kde jste byli nejdál“ – tedy z Berlína, měl sloužit k tomu, abychom vzájemně sdíleli svoje kurátorský zkušenosti a vize. A tak se taky stalo, bohužel. Ty vize totiž moc ambiciózní nebyly, aspoň ne ty, o nichž tady chci mluvit. Největší pecku hodil tým z Náprstkáče, což je, kdybyste to náhodou nevěděli, pobočka Národního muzea, který je teď už celý opravený a čeká se jen, až ukážou, co je uvnitř, a určitě si na to taky spousta recenzentů brousí zuby, to se budeme předhánět, kdo o tom co napíše dřív a jak moc sofistikovaně. Náprstkáč opravenej zatím není, ale brzo bude. Je na Betlémáku, v oáze klidu, kde se můžete seznámit s kulturama, kterých se většina naší společnosti dneska bojí – takže s Afrikou, Oceánií (těch se nikdo nebojí, páč jsou daleko), s muslimskými zeměmi a taky s budhistickými. No a tým dost hustě zabrainstormoval, muselo to bolet, jak přemejšleli, protože co vymysleli, je naprostá bomba hozená do stojatých vod oboru. Prej že ta nová expozice bude vlastně cesta kolem světa! Tý jo, že mě to nenapadlo taky! To je fakt dobrý, a u každýho záhadnýho předmětu, aby si lidi nemuseli hrát na Kufr (starší pamatují), bude taky nákres nebo dokonce interaktivní video, který předvede, jak se ten nástroj používal. Nejvíc se ale tým nadřel, když vymejšlel, jak se nemuset zabejvat těma všema politickejma konotacema a konsekvencema, a tak nakonec řekli, že ta expoška bude „neideologická a apolitická“, a dokonce pak vymysleli, že víru a náboženství, který se jim taky nechtělo asi moc řešit, musej schovat pod něco daleko obecnějšího, třeba do oddílu s názvem „Soukromý a společenský život“, to dává logiku, přeci náboženství a víra, to je záležitost jednotlivce, nebo ne? Na dotaz o kolonialismu tým odpověděl, že se jich to přeci netýká. Dál už no comment.

Tak to byla jedna věc, která mě dorazila, a další, pámbů stůj při mně, teď páchám profesní sebevraždu, to když architekt, kterýho si fakt vážím a jeho domy se mi hodně líbí (fakt, hodně! šplh šplh), prezentoval první skici nové expozice pro Švarcnberk. On totiž ten Schwarzenberský palác (pro ty, co se nechytaj) je docela složitej objekt, historickej, a v historickým baráku se nedá moc architekturou exhibovat, pokud ho nechcete úplně obalit svojí vlastní vrstvou. A to právě Pleskot chce. Tady tenhle trám, ta traverza, ta nám nehezky dělí ten prostor na dva, a tak my (místo abychom ji natřeli na bílo, což by bylo levný a elegantní řešení) to celý oboucháme podhledem, jako že aby to byla pořádná architektura. V tom velkým sále, co je taky vystavenej Brandl, jsou klenby, který nám maličko vaděj, a ten panelovej systém, ten výstavní fundus, kterej tam je doposud, už si ani nikdo nepamatuje, kdo to vlastně navrhl, protože to bylo za krále Klacka, ten byl kritizovanej už při svým vzniku, tak ten nebudeme kopírovat. Řešení je prostě se úplně vyhnout klenbám, udělat tam takovej hodně složitej půdorys, zubořez z panelů, abychom zvětšili výstavní plochu a mohli na to věšet ty velký obrazy. Velký sochy se nám zdaj taky moc divný uvnitř, tak je vystavíme v nově postaveným přístavku na nádvoří, kterej bude situovanej přímo proti vchodu, a na něm bude to krásný (naznačuju uvozovky, mrk mrk) logo tý naší svatý instituce, který přitáhne návštěvníky dovnitř (asi do toho Najbrt zaklel nějakej tajnej diagram nebo co, na kterej se budou lidi lepit jak mouchy). Tak to je druhá věc, ze který jsem byl dost mimo. No a potom jsem běžel na ten Sjezd, kde jsem stihl Milenin příspěvek, kterej se zabýval docela palčivým tématem ustavování našeho oboru. To bylo to jediný, co jsem tam viděl, ne, že bych nechtěl vidět nic dalšího, ale už jsem byl fakt unavenej, ono to konferencování je fakt náročný. Ještě na odchodu jsem potkal další kolegyni, která komentovala ten Milenin příspěvek jako takovej bonbónek, ale o dějinách umění že to prej moc není, že to je taková sranda. To potvrdilo mý deziluze, i když čistě z racionálního hlediska nebylo proč, páč jeden zástupce oboru není celá komunita, takže bych neměl zaměňovat pars pro toto, ale přišlo mi to v tu chvíli jako pověstná poslední kapka do poháru trpělivosti. Po návratu domů jsem na fejsbuku zjistil, že se na Sjezdu zase řešilo taky věčný téma, tzn. mladá generace historiků umění a jak to s nima je. Já se k tomu teda bohužel nemůžu moc vyjádřit, protože jsem tam nebyl, což je asi dobře. Ono totiž říct „my to prostě děláme a nekecáme o tom“, jak tam někdo prý trochu slušněji a kulantněji řek, to trochu zavání.

Tak tady máme na hromádce dost solidní seznam toho, co mě v posledních týdnech nenechalo chladným. Tyhle pocity, ty vždycky jednou za čas přicházej a pak zas odcházej (minimálně jednou za tři roky v září), mezitím se člověk rozhodne to všechno dělat dál, zase si zvykne, že to tady máme tak nějak divný, nic jinýho stejně neumí (taková truhlařina, ááách), takže co naplat. Ale blbý je, že ten Náprstkáč tu cestu kolem světa fakt asi postaví!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *